Alexandr Ivanovič Gercen (pseudonymy Iskanděr a I. Nionskij), ruský spisovatel, filozof, publicista a vůdčí osobnost ruských proticarských center v zahraničí v padesátých a šedesátých letech 19. století, přichází na svět 6. dubna roku 1812 v Moskvě jako nemanželský syn bohatého statkáře I. Jakovleva a německé guvernantky H.-L. Haagové – jméno Gercen získává jako „dítě lásky“ (německy „Kind des Herzens“).
Vzdělání získává Gercen nejprve v soukromí, v otcově domě, v roce 1829 pak začíná studovat na matematicko-fyzikální fakultě Moskevské univerzity, kterou v roce 1833 absolvuje.
Během studií se Gercen seznamuje s mladými ruskými intelektuály, mj. s N. V. Stankevičem, N. P. Ogarjovem aj., zajímá se o přírodní vědy a o německou romantickou filozofii, zvláště pak o filozofii Schellingovu – jako student zakládá Gercen kroužek, orientovaný na francouzský utopický socialismus a jeho ideje.
V roce 1834 dojde carské moci trpělivost a Gercena, jenž se nijak neskrývá se svým kritickým postojem vůči nevolnictví a omezování základních lidských práv v tehdejším carském Rusku, společně s několika dalšími členy kroužku nechává zatknout a posléze jej pošle do vyhnanství.
To pak Gercen tráví ve Vjatce, Permu a Vladimiru, kde působí v letech 1835-39 v guberniálních úřadech – zážitky z Vjatky pak Gercen umělecky ztvární ve svém prvním významnějším literárním díle, v díle „Zápisky jednoho mladého člověka“ (Zapiski odnogo molodogo čeloveka, 1840-41).
Po návratu z tohoto vyhnanství následuje brzy vyhnanství druhé, a to v letech 1841-42 – toto vyhnanství tráví Gercen v Novgorodě.
Ve čtyřicátých letech 19. století se pak A. I. Gercen stává společně s V. G. Bělinským vůdčí postavou ruské pokrokové inteligence a představitelem tzv. zapadnictví, orientuje se výrazně na německou filozofii, studuje zejména díla Feurbacha a Hegela, jehož dialektiku chápe jako tzv. algebru revoluce.
Ve čtyřicátých letech pak začínají vznikat i první Gercenovy literární práce – jsou to již zmíněné „Zápisky jednoho mladého muže“ a filosofické spisy „Diletantismus ve vědě“ (Diletantizm v nauke, 1842-43) a „Listy o studiu přírody“ (Pisma ob izučenii prirody, 1845-46) , jimiž Gercen pokládá základní kameny novodobé ruské filozofie.
Gercenova próza je v těchto letech, a vlastně i později, prózou prodchnutou kritikou takového jednání člověka, které vede k ponižování lidské důstojnosti lidí jiných – tak je tomu např. v novelách „Doktor Krupov“ (1847) či „Straka zlodějka“ (Soroka vorovka, 1846) a zejména pak v románu „Kdo je vinen?“(Kto vinovat?, 1847), kde Gercen rozvíjí myšlenku svobodné lidské osobnosti, která vlastním rozumem a vlastními silami formuje a vytváří vlastní život.
Ve stejném roce, kdy vzniká jeho román „Kdo je vinen“, tedy v roce 1847, odjíždí Gercen s rodinou do Francie, kde pak zůstává v dobrovolné emigraci až do konce svého života.
Ve Francii pak zastihne Gercena revoluční rok 1848 – události tohoto roku v něm vyvolají rozčarování, které se pak odrazí v jeho publicistické tvorbě, v dílech „Z druhého břehu“ (S togo berega, 1847-50) a „Listy z Francie a Itálie“ (Pisma iz Francii i Italii, 1847-51).
Rok 1848 znamená i předěl v Gercenově názorech na budoucnost ruské společnosti – Gercen začíná odmítat pro Rusko cestu kapitalistického vývoje, tj. cestu zapadnictví, a přiklání se k utopickým projektům ruského socialismu, projektům, které pak rozvinou v šedesátých až osmdesátých letech 19. století ruští narodnici.
Zklamání a deziluzi z průběhu revolučního roku 1848 pak ještě prohloubí Gercenova osobní tragédie – umírá mu žena, později pak matka a syn. V roce 1851 odjíždí Gercen do Londýna, kde pak zakládá Svobodnou ruskou tiskárnu, kde je vydáván první necenzurovaný ruský tisk, a to almanach „Polarnaja zvezda“ (v letech 1855-69) a časopis „Kolokol“ (v letech 1857-67).
V Londýně též začíná Gercen tvořit dílo, považované dnes za vrchol jeho prozaické tvorby – tímto dílem jsou jeho sedmidílné paměti „O tom, co bylo“ (Byloje i dumy, 1852-67), autentický záznam pamětí ruského intelektuála, spojení románu životopisného, sociálního, politického a filosofického
Celé dílo je pak jedním rozmáchlým zamyšlením nad postavením jedince ve společnosti zmítané zásadními společenskokulturními zvraty, Gercen v geniální zkratce načrtává všechny podstatné rysy a zlomové momenty 19. století.
Alexandr Ivanovič Gercen umírá 21. ledna roku 1870 v Paříži.