Životopisy online – osobnosti, celebrity

Ernst Ruska, plným jménem Ernst August Fridrich Ruska, slavný německý fyzik a elektroinženýr, vynálezce elektronového mikroskopu a laureát Nobelovy ceny za fyziku za rok 1986, přichází na svět v roce 1906 v německém Heidelbergu v rodině učitele fyziky.

Co se týče vzdělání, otec chce, aby se i syn věnoval fyzice, ale mladý Ernst se rozhodne jinak – studuje v Mnichově techniku. Na univerzitě v Berlíně pak Ernst Ruska získává v roce 1931 inženýrský diplom a roku 1934 doktorát z technických věd.

Po studiích pracuje Ernst Ruska v Berlíně u firmy Siemens. V roce 1937 se žení, se svojí ženou má pak tři děti. Roku 1957 se Ernst Ruska stává ředitelem Ústavu elektronové mikroskopie v jednom z institutů Maxe Plancka (viz Planck, Max) v Berlíně. Působí též a to od roku 1957 do roku 1972, kdy odchází do důchodu, jako univerzitní profesor na Berlínské technice.

Na počátku Ernstových studií se přichází na to, že elektronové paprsky se dají magnetickými čočkami (rotačně symetrickým magnetickým polem) zaostřovat podobně jako světelné paprsky skleněnou čočkou. Tento objev slibuje do budoucna velké praktické využití – elektronový svazek se podle kvantové mechaniky chová i jako vlnění s délkou až o několik řádů menší nežje světelná, což znamená, že jím lze rozlišit a zobrazit i mnohem menší předměty než je to možné svazkem světla.

Na počátku roku 1931 Ernst Ruska se svým tehdejším učitelem Maxem Knollem na základě těchto poznatků sestavují první dvoučočkový elektronový mikroskop. Ten zpočátku nezvětšuje víc než tehdejší mikroskopy optické, zvětšení je tedy maximálně přibližně dvousetnásobné, ale během několika let Ernst Ruska dosahuje se svým mikroskopem takových pokroků, že dosáhne třicetitisícového zvětšení, a v kombinaci s mikroskopem optickým dokonce tehdy nevídaného stotisícového.

Ještě před druhou světovou válkou začíná Ruskův elektronový mikroskop vyrábět Siemens.

Ruskův elektronový mikroskop je dnes většinou vědeckých odborníků považován za jeden z nejužitečnějších vědeckých přístrojů vynalezených ve dvacátém století. Důvod je zřejmý – žádný jiný přístroj neslouží tolika vědeckým oborům jako elektronový mikroskop, jeho přínosnost vědě tkví v jeho interdiscipli­naritě.

V roce 1986, celých pětapadesát let po sestrojení prvého elektronového mikroskopu, dostává Ernst Ruska Nobelovu cenu za fyziku.

Dva roky na to, 27. května roku 1988, pak Ernst Ruska umírá.

Czeslaw Milosz, polský básník, prozaik, esejista, překladatel a literární kritik, laureát Nobelovy ceny za literaturu za rok 1980, přichází na svět 30. června roku 1911 v Sletejnie (dnešní Litva) v rodině stavebního inženýra.

Vzdělání získává Milosz na vilniuské univerzitě, kde v letech 1929–34 studuje na právnické fakultě.

Po studiích Milozs pobývá na ročním stipendijním pobytu v Paříži, v letech 1935–39 pak působí v polském rozhlase, v roce 1939 Milozs pracuje jako válečný zpravodaj v Rumunsku.

Za druhé světové války žije Czeslaw Milosz ve Varšavě, kde se stává aktivním účastníkem protiněmeckého odboje.

Po skončení války Milosz vstupuje do diplomatických služeb – v letech 1945–49 působí jako kulturní rada polského velvyslanectví ve Spojených státech amerických ve Washingtonu, v letech 1949–51 pak působí jako diplomat v Paříži.

Od roku 1951, kdy se odmítne vrátit do Polska, pak Czeslaw Milosz žije v exilu – nejprve v letech 1951–1960 ve Francii, v Paříži, poté odchází do Spojených států, kde od roku 1961 přednáší na Kalifornské univerzitě v Berkeley slovanské jazyky a literaturu. Do Polska se pak Milosz vrátí poprvé až v roce 1981. Na začátku devadesátých let 20. století se pak Czeslaw Milosz do Polska vrací natrvalo, když se stěhuje do Krakova.

V literatuře Milosz vychází z avantgardy a neoklasicismu, postupně nicméně jeho tvorba získává hlubší filozofický smysl, vyjadřuje sepětí jedince s jeho národem.

Jako básník debutuje Czeslaw Milosz ještě za svých studií na vilniuské univerzitě – své první verše uveřejňuje v univerzitním časopisu „Alma Mater Viliniensis“, v roce 1931 pak spoluzakládá literární skupinu (a stejnojmenný měsíčník) „Žagary“.

Svoji první básnickou sbírku „Poema“ pak Milosz vydává v roce 1933, v roce 1936 pak vychází Miloszova sbírka „Tři zimy“, a v roce 1945 sbírka „Záchrana“.

V padesátých letech 20. století, po své emigraci, se pak Milosz začíná prosazovat i jako esejista – v roce 1953 pak vycházejí Miloszův esej „Zotročený duch“ (Zniewolony umysl) a román „Dobytí moci“, dvě knihy, v nichž Milosz podává mistrnou studii východoevropských totalitních systémů.

V roce 1954 vydává Czeslaw Milosz román „Údolí Issy“, v němž se vrací do časů dětství, stráveného v Litvě, o pět let později (1959) pak vychází Miloszova vzpomínková kniha „Rodná Evropa“ (Rodzinna Europa), kde spisovatel vyjadřuje své názory na dějiny a literaturu.

Od sedmdesátých let 20. století pak Czeslaw Milosz opět začíná vydávat poezii – postupně vycházejí sbírky „Neobsáhnutelná Země“, „Kroniky“ a „Na břehu řeky“.

Milosz je též autorem odborné, anglicky psané knihy „Dějiny polské literatury“ (History of Polish Literature).

Jako překladatel Milosz překládá literaturu anglickou, americkou, francouzskou a španělskou.

V roce 1980 se Czeslaw Milosz stává laureátem Nobelovy ceny za literaturu.

Czeslaw Milosz umírá v Krakově 14. srpna roku 2004.

Pjotr Leonidovič Kapica, sovětský fyzik, laureát Nobelovy ceny za fyziku a spolutvůrce sovětské jaderné pumy, přichází na svět 8. července roku 1894 v Kronštadtu v rodině vojenského inženýra.

Vzdělání získává Kapica nejprve na Polytechnickém institutu v Petrohradě, který absolvuje v roce 1918 a ve kterém pak na katedře fyziky pracuje do roku 1921 – v tomto roce P. L. Kapica odchází do Anglie, kde pak až do roku 1934 spolupracuje s E. Rutherfordem v Cavendishově laboratoři na univerzitě v Cambridge, v letech 1930–34 je pak ředitelem Mondovy laboratoře při londýnské Královské společnosti.

Po návratu do Sovětského svazu Pjotr Leonidovič Kapica působí v čele nově zřízeného výzkumného ústavu, a to Ústavu fyzikálních problémů. V letech 1939–46 pak působí jako profesor na univerzitě v Moskvě, od roku 1946 je pak profesorem Moskevského fyzikálně-technického institutu.

Těžištěm Kapicovy vědecké práce je studium silných magnetických polí a fyziky nízkých teplot – Pjotr Kapica je objevitelem lineární závislosti elektrického odporu kovů na intenzitě magnetického pole (tzv. Kapicův zákon, 1929), je i autorem zcela nového způsobu zkapalňování helia, kdy je hélium namísto předchlazování kapalným vodíkem ochlazování speciálním pístovým expandérem.

Při pokusech se zkapalňováním hélia Pjotr Leonidovič Kapica též objevuje jev zvaný supratekutost, kdy je při teplotách nižších než je kritická teplota hélia (tedy nižších než 2,17 K, tzv. bod lambda) jeho viskozita extrémně nízká a kdy se stává supravodivým.

V roce 1941 pak Kapica činí další objev, když zjišťuje že při přechodu tepla z pevného tělesa do kapalného hélia je možné pozorovat konečný rozdíl teploty (tzv. Kapicův skok).

Po skončení druhé světové války pak Pjotr Leonidovič Kapica objevuje existenci vysokoteplotního plazmatu ve vysokofrekvenčním výboji, svými výzkumy se pak podílí i na vývoji první sovětské atomové pumy.

V roce 1978 se Pjotr Leonidovič Kapica společně s A. A. Penziasem a R. W. Wilsonem stává laureátem Nobelovy ceny za fyziku na své objevy v oblasti fyziky nízkých teplot.

Pjotr Leonidovič Kapica umírá 8. dubna roku 1984 v Moskvě.

Jaroslav Heyrovský, český vědec a jeden ze dvou českých laureátů Nobelovy ceny, objevitel polarografie, přichází na svět 20. prosince roku 1890 v Praze v právnické rodině.

Po ukončení základní školní docházky studuje Heyrovský na akademickém gymnáziu, kde se zajímá hlavně o chemii, fyziku a matematiku. V posledním ročníku gymnázia je jeho spolužákem i Karel Čapek.

Po gymnáziu začíná Jaroslav Heyrovský studovat na filosofické fakultě Univerzity Karlovy (do roku 1921 pod ní patří i přírodní vědy)(viz Karel IV. Lucemburský), ale po dvou letech přestupuje na londýnskou University College. Tady se hodlá věnovat fyzikální chemii, která u nás v té době nemá žádného alespoň trochu významného představitele.

V Londýně Jaroslav Heyrovský navštěvuje přednášky Fredericka G. Donnana, jenž je znám především pro své objevy z oblasti biologie (mj. Donnan je autorem vztahu, který se užívá pro vysvětlení některých elektrických jevů na buněčných membránách).

Donnan se ale zabývá též elektrochemickými problémy, např. elektrochemií aluminia. A tou se také začne zabývat Jaroslav Heyrovský, když po získání bakalářské hodnosti začíná v roce 1913 „postgraduální“ studium v Donnanově laboratoři. Současně se stává demostrátorem (v anglickém prostředí jde o pedagogického asistenta).

O prázdninách roku 1914 zastihne Jaroslava Heyrovského v Praze válka, a protože je tělesně slabý, rukuje ke zdravotní službě (slouží např. v nemocničních laboratořích v Táboře a v Iglsu v Tyrolsku) – v roce 1918 pak Jaroslav Heyrovský píše disertační práci a skládá rigorózní zkoušku – jeho zkoušejícími jsou dva slavní čeští přírodovědci – B. Brauner a B. Kučera.

Po úspěšném absolvování zkoušky začíná Jaroslav Heyrovský pracovat v univerzitním fyzikálním ústavu na výzkumu Kučerovy rtuťové kapkové elektrody. Kromě této práce je asistentem profesora Braunera a v roce 1920 se habilituje.

V roce 1921 se Jaroslav Heyrovský začíná zabývat myšlenkou, že by měl zkusit měřit elektrický proud, který prochází článkem s rtuťovou elektrodou, mění-li se vnější napětí. Poprvé tento pokus vyzkouší na Nový rok 1922, 10. února jsou pak jeho pokusy korunovány úspěchem.

Heyrovský si ihned uvědomuje, že učinil významný objev, že se mu podařilo objevit elektrolýzu kapkovou elektrodou. V příštích dnech, týdnech a měsících pak svůj objev propracovává a nakonec výsledky svého výzkumu publikuje v Chemických listech a v anglické a francouzské verzi i ve významných zahraničních časopisech.

Na podzim téhož pak začíná Jaroslav Heyrovský pracovat se skupinou vědců, kteří se zabývají rozvíjením jeho objevu. V roce 1924 pak přichází další významný objev – výzkumníci objevují schodovitý průběh závislosti elektrický proud-napětí (tzv. vlny) v případě, že v elektrolyzovaném roztoku je příměs látky reagující na elektrodu. Výška tohoto schodu je přímo úměrná koncentraci této příměsi, což je základem použití Heyrovského metody při chemických rozborech.

V roce 1925 pak Jaroslav Heyrovský společně se svým japonským spolupracovníkem a žákem M. Shikatou sestavuje přístroj na automatickou registraci závislosti proud-potenciál. Nazve jej polarografem a elektrolýzu se rtuťovou kapkovou elektrodou přejmenovává na polarografii.

Heyrovského polarografie pak, díky potřebě rychlých automatických metod v průmyslu, zažívá prudký růst zájmu – po druhé světové válce se zařadí mezi pět nejpoužívanějších fyzikálních metod v analytické chemii.

Jak věhlas Jaroslava Heyrovského a jeho metody roste doma i ve světě, rozvíjí se i jeho vědecká kariéra – v jedenatřiceti letech se stává mimořádným a v pětatřiceti letech řádným profesorem. V roce 1950 pak vzniká pod jeho vedením samostatný Polarografický ústav.

Vrcholem Heyrovského kariéry je pak získání Nobelovy ceny, kterou za své výzkumy a objev polarografie získává v roce 1959.

Jaroslav Heyrovský umírá 27. března roku 1967 v Praze.

Hermann Hesse, německý spisovatel a esejista, ovlivněný učením psychoanalýzy a buddhistickou a hinduistickou filosofií, a laureát Nobelovy ceny za literaturu za rok 1946, přichází na svět 2. července roku 1877 v německém městě Cawl v rodině (protestantského) misionáře.V mládí (od roku 1891) Hesse studuje v evangelickém semináři, brzy z něj ale (po půl roce) odchází, skládá maturitu na gymnáziu (v roce 1893) a vyučí se (mezi roky 1895–98) knihvazačem – od roku 1899 pak Hesse žije ve švýcarské Basileji, kde jako knihkupec pracuje a kde zároveň tvoří svá první úspěšná literární díla. V roce 1904, po vydání svého debutového románu (kterým je iniciační román „Peter Camenzind“, 1904), Hermann Hesse nastupuje na dráhu profesionálního literáta a odchází do Gaienhofenu.

V roce 1911 Hermann Hesse podnikne svoji první cestu do Indie, kde pak z duchovního odkazu buddhistické filozofie (viz Buddha) načerpá mnohé podněty pro svoji další tvorbu.

Na počátku první světové války se Hermann Hesse ostře postaví proti militaristickému duchu tehdejšího Německa, když zveřejní protiválečně laděný esej „Ó bratři, pryč s tóny těmi“ – německou odbornou i širokou veřejností je ale odmítnut a obviněn z vlastizrady a slabošství.

V těchto letech pak potkává Hesseho i neštěstí osobní – jeho manželství se švýcarskou fotografkou M. Bernoulliovou se vinou manželčiny duševní choroby (trpí schizofrenií) rozpadá, na Hesseho bedrech pak spočívá nutnost postarat se o tři malé děti – v této době se Hesse podrobí psychoanalýze, která se pak stává vedle orientálních duchovních nauk jedním z východisek jeho tvorby.

V roce 1923 Hesse přijímá švýcarské občanství, o rok později se pak podruhé žení – manželství se nicméně po pouhém roce rozpadne. Třetí manželství pak Hesse uzavře v roce 1926, tento svazek Hessemu vydrží až do konce života.

Jako literát vstupuje Hermann Hesse do světa literatury v roce 1899, kdy vydává sbírku lyrické poezie, nazvanou „Romantické písně“, Hesseho románovým debutem je pak již zmíněný vývojový román „Peter Camenzind“ (1904), v němž se hlavní hrdina, zklamaný civilizací, pokouší o sblížení s přírodou – úspěšný román se stává odrazovým kamenem Hesseho dráhy profesionálního literáta.

Po několika menších prózách a novelách (např. „Pod koly“ z roku 1905 či „Panský dům“ z roku 1914) pak přicházejí dvacátá léta 20. století, léta pro Hesseho jako autora nejplodnější – v roce 1922 vychází novela „Siddhártha“, dílo, v němž Hesse osvětluje svoji pacifistickou, indickým buddhismem ovlivněnou, filozofii, v roce 1925 pak vychází román „Lázeňský host“ a konečně v roce 1927 román „Stepní vlk“, dílo, v němž hlavní hrdina, spisovatel Harry Haller, hledá (a nachází) pro sebe nové, ušlechtilejší hodnoty.

Na počátku třicátých let Hermann Hesse vydává román „Narcis a Goldmund“ (1930), v němž Hesse myšlenkově navazuje na román „Stepní vlk“, v roce 1932 pak vychází román „Pouť do Země východní“.

Největšího věhlasu nicméně Hermann Hesse dosahuje se svým románem „Hra se skleněnými perlami“ (Glasperlenspiel", 1943), fantastický, utopický román, jehož děj se odehrává v daleké budoucnosti a v němž Hesse jasnozřivě předpovídá vývoj lidské společnosti do konce století.

V roce 1946, rok po skončení druhé světové války, během níž je dílo Hermanna Hesse v rodném Německu nacistickou mocí prohlášeno za nežádoucí a je zakázáno jeho vydávání, se Hermann Hesse stává laureátem Nobelovy ceny za literaturu, 9. srpna roku 1962 pak Hermann Hesse ve švýcarském Montagnole umírá.