Životopisy online – osobnosti, celebrity

Radovan Karadžič, jedna z výrazných postav  konfliktu na Balkáně po rozpadu bývalé Jugoslávie v devadesátých letech 20. století, bosensko-srbský básník, psychiatr a politik, který je (jako politický vůdce bosenských Srbů) viněn za masakr více než 8000 muslimů v bosenské Srebrenici v roce 1995, za ostřelování Sarajeva a za genocidu nesrbského obyvatelstva v Bosně mezi roky 1992–1995, se narodil 19. června roku 1945 v malé obci Petnjica v Černé Hoře v tehdejší SFRJ rodině krejčího (jeho otec za druhé světové války bojuje v řadách srbských četniků proti Titovým partyzánům a po válce je obviněn z válečných zločinů, kterých se dopustil na černohorských muslimech, a je odsouzen Titovým režimem na několik let do vězení).

Základní vzdělání Karadžič získává v Černé hoře, jako patnáctiletý pak odchází do bosenského Sarajeva,  kde studuje střední zdravotnickou školu, později pak pokračuje ve vysokoškolských studiích na lékařské fakultě sarajevské univerzity (studuje psychiatrii), v roce 1974 v rámci svých studií působí na Columbia University ve Spojených státech amerických, krátký čas studuje též v Dánsku.

Po studiích Karadžič pracuje jako psychiatr v sarajevské nemocnici Koševo, zároveň se začíná prosazovat jako básník a profiluje se pod vlivem spisovatele Dobrici Cosiče jako srbský nacionalista. Od roku 1983 Radovan Karadžič působí jako lékař v nemocnici v Bělehradě, v roce 1984 je pak zatčen a obviněn ze zpronevěry státem poskytnutého úvěru, který využívá pro své soukromé účely (stavba domu), v roce 1987 má pak Karadžič se zákonem problémy opět – za čachrování s lékařskými nechopenkami je 11 měsíců vězněn, nakonec je ale pro nedostatek důkazů propuštěn. Později své problémy se zákonem Karadžič vysvětluje údajnou protikomunistickou činností.

Do světa politiky Radovan Karadžič vstupuje po roce 1989, kdy spoluzakládá Srbskou demokratickou stranu v Bosně a Hercegovině, v roce 1991 pak Karadžič stojí za vyhlášením  referenda, v němž se bosenští Srbové vyslovují pro vytvoření srbského státu v Bosně a o federativní svazek se Srbskem a Černou horou – v lednu roku 1992 pak Karadžičova strana vyhlašuje Republiku srbskou v Bosně a Hercegovině – tento stát (Karadžič se stává jeho prezidentem)  se má ve svazku se Srbskem a Černou Horou stát základem nové Jugoslávie.

Političtí představitelé Bosny a Hercegoviny Karadžičovo jednostranné vyhlášení svrchovanosti Srbů v Bosně a Hercegovině prohlásí za protiústavní, v následném referendu se pak naprostá většina (nesrbského) obyvatelstva zasadí o vznik celistvého svrchovaného státu Bosna a Hercegovina – 6. dubna roku 1992 uznává nový stát EU, 7. dubna pak Spojené státy americké.

Vzápětí po vyhlášení svrchovaného státu Bosna a Hercegovina začínají Karadžičem vedená bosenskosrbská vojska, podporovaná srbskou armádou, válku proti nesrbské části Bosny – jen samotné Sarajevo je obléháno a ostřelováno celé čtyři roky, po celou dobu trvání konfliktu.

Jako prezident Republiky srbské v Bosně a Hecegovině a vrchní velitel jejích vojenských sil je Radovan Karadžič zodpovědný za masakry nesrbského obyvatelstva Bosny (v roce 1995 je povražděno více než 8000 muslimů ve městě Srebrenica) a za jeho genocidu – západní mocnosti jej proto obviní z válečných zločinů, ze kterých se má po skončení bojů v Bosně po uzavření daytonských mírových smluv (v roce 1995, zároveň je mu těmito smlouvami zakázáno vystupovat ve funkci bosenskosrbského prezidenta), zodpovídat Mezinárodnímu tribunálu pro bývalou Jugoslávi se sídlem v Haagu.

Zatčení se ale Radovan Karadžič vyhne a celých třináct let se mu daří úspěšně spravedlnosti unikat, když pod falešnou identitou (skrývá se za jménem se Dragan Dabič a působí jako lékař, zabývající se alternativní medicínou, v srbském Bělehradě) – až 21. července 2008 je Radovan Karadžič v Bělehradě zatčen - v blízké budoucnosti pak můžeme čekat jeho převoz do Haagu a soudní proces, v němž bude obviněn z genocidy a zločinů proti lidskosti během války v Bosně a Hercegovině.

Co se týče rodinného života, Radovan Karadžič je ženatý (jeho ženou je Ljiljana-Zelen Karadžič) a má dvě děti. 

Ante Pavelić, chorvatský fašistický politik a vůdčí postava chorvatského pronacistického ustašovského režimu v letech 1941–45, nacionalista, nesoucí hlavní díl viny za vyvražďování Židů a Srbů za druhé světové války v Chorvatsku, přichází na svět 14. července roku 1889 v Hercegovině ve městě Bradina.

V mládí studuje Pavelić práva a poté působí jako advokát v Záhřebu – zároveň aktivně podporuje snahy o osvobození Chorvatska zpod područí habsburské Rakousko-Uherské monarchie.

Po skončení první světové války a rozpadu habsburské monarchie, kdy Chorvatsko nezíská samostatnost, ale stává se součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (pozdější Jugoslávie), se Pavelić v roce 1919 zapojuje do akcí chorvatských nacionalistů, snažících se o vznik samostatného chorvatského státu a stává se tajemníkem chorvatské nacionalistické Strany práva, kterou pak v letech 1927–29 zastupuje jako poslanec v bělehradském parlamentu (skupštině).

Po nastolení osobní diktatury krále Alexandra I. Karadjordeviće v jugoslávských zemích v roce 1929 emigruje Ante Pavelić do Bulharska, odkud pak odchází a postupně působí v Maďarsku, Německu a Itálii.

V exilu pak Ante Pavelić zakládá fašistickou a teroristickou organizaci Ustaša, která s podporou evropských fašistických režimů bojuje za rozbití Jugoslávie a která se mimo jiné podílí na úspěšném atentátu na krále Alexandra I. v Marseille v roce 1934.

Do vlasti se Ante Pavelić vrací v roce 1941 poté, co vojska německého wehrmachtu vtrhávají na Balkán – Chorvatsko se formálně osamostatňuje, vzniká Nezávislý stát Chorvatsko (v podstatě jde o loutkový stát v područí hitlerovského (viz Hitler, Adolf) Německa a Mussoliniho (viz Benito Mussolini) Itálie, stát bez Dalmácie a Istrie, okupovaných Itálií, ale zato stát, okupující celou Bosnu a Hercegovinu) a Pavelić je prohlášen jeho vůdcem (poglavnikem).

Pod vedením Ante Paveliće je v letech 1941–45 v nově vzniklém chorvatském národním státě prováděna systematická genocida Židů, Srbů a romského obyvatelstva, stejně tak Pavelićův režim tvrdě zakročuje proti antifašistům a partyzánům.

V květnu roku 1945, s koncem druhé světové války a s koncem Nezávislého státu Chorvatsko, prchá Ante Pavelić přes Itálii do Argentiny, kde vytváří exilovou chorvatskou vládu. Z Argentiny je pak Pavelić donucen po pádu režimu prezidenta J. Peróna odejít (mezitím je v Jugoslávii odsouzen za válečné zločiny v nepřítomnosti k trestu smrti), zbytek života pak prožije ve Španělsku pod ochranou režimu F. Franca (viz Franco y Bahamonde, Francisco).

28. prosince roku 1959 Ante Pavelić, jehož ustašovci ještě v sedmdesátých letech 20. století podnikají teroristické útoky proti jugoslávským objektům po celém světě, umírá.

Franklin Delano Roosevelt, americký politik a prezident v letech 1933–45, přichází na svět 30. ledna roku 1882 v Hyde Parku ve státě New York.

Vzdělání Roosevelt získává nejprve na Hardvarské univerzitě (absolvuje v roce 1904), poté studuje práva na Kolumbijské univerzitě (absolvuje v roce 1908).

V roce 1910 F. D. Roosevelt vstupuje do politiky, když se stává členem senátu státu New York – v této funkci pak Roosevelt působí do roku 1912, kdy nastupuje na post náměstka státního tajemníka (ministra) pro námořnictvo (tady bude Roosevelt působit do roku 1920, kdy též kandiduje na funkci amerického víceprezidenta).

V roce 1921 Roosevelta postihne závažné onemocnění pohybového aparátu – po obrně je víceméně ochrnutý na dolní končetiny, nicméně důslednou fyzioterapií se mu podaří zmírnit následky onemocnění na minimum (později ale přesto často využívá kolečkové křeslo).

Do politiky se Roosevelt vrací na konci dvacátých let 20. století – mezi roky 1928–32 Franklin Delano Roosevelt působí na postu guvernéra státu New York, během hospodářské krize na počátku třicátých let 20. století je pak jedním z jeho nejvýznamnějších politických počinů úspěšný boj s korupcí a nezaměstnaností ve státě.

V roce 1933 je pak Franklin Delano Roosevelt zvolen poprvé (za Demokratickou stranu) prezidentem Spojených států amerických (a jako jediný americký prezident bude pak zvolen na více jak dvě volební období, a to ještě v letech 1936, 1940 a 1944) – ve funkci prezidenta USA pak bude působit až do své smrti v roce 1945.

Ve třicátých letech 20. století stojí prezident Franklin Delano Roosevelt za zahájením reformního programu v americké společnosti a hospodářství (tzv. Nový úděl, angl. New Deal), v zahraniční politice v těchto letech Roosevelt bojuje proti tradičního americkému izolacionizmu a naváže diplomatické vztahy se Stalinovým (viz Stalin, Josif Vissarionovič) Sovětským svazem.

Na počátku druhé světové války se Franklin Delano Roosevelt postaví na stranu Spojenců, v roce 1941 pak začíná být ze Spojených států vyvážen válečný materiál do Sovětského svazu a ve stejném roce (v březnu) je americkým Kongresem schválen tzv. zákon o půjčce a pronájmu, díky kterému je pak Velká Británie zásobena válečným materiálem z USA.

Stále ještě v roce 1941 pak vzniká mezi Rooseveltovými Spojenými státy a Churchillovou (viz Churchill, Winston Spencer) Velkou Británií válečné spojenectví, stvrzené tzv. Atlantickou chartou.

Po útoku Japonska na americký Pearl Harbor pak Roosevelt uzavírá spojenectví s Velkou Británií a Sovětským svazem, na spojenecké konferenci ve Washingtonu je pak za největšího nepřítele označeno hitlerovské (viz Hitler, Adolf) Německo, jehož poražení je tím nejdůležitějším cílem války, válka v Tichomoří a porážka Hirohitova (viz Hirohito) Japonska je na druhém místě.

Během druhé světové války Franklin Delano Roosevelt stojí pevně na spojeneckých pozicích, nicméně narozdíl od Churchilla praktikuje politiku ústupků vůči Stalinovu Sovětskému svazu a jeho imperiálním snahám ve střední a východní Evropě.

Franklin Delano Roosevelt se účastní všech významných válečných konferencí (Teherán 1943, Jalta 1945 atd.), v roce 1944 je pak zvolen (jako jediný americký prezident v historii) počtvrté do funkce prezidenta Spojených států amerických.

Franklin Delano Roosevelt, umírá náhle 12. dubna roku 1945 ve Warm Springs, těsně před koncem druhé světové války, na následky mozkové mrtvice.

Bibliografie:

• Francois Kersaudy: De Gaulle a Roosevelt (koupit v knihkupectví Eruditus.cz)
• Stephen Graubard: Prezidenti (koupit v knihkupectví Eruditus.cz)

Achmed Sukarno (vlastním jménem Achmed Kusnasosro), první, a posléze i doživotní, prezident nezávislé Indonésie, přichází na svět 6. června roku 1901.

V mládí Sukarno studuje architekturu na technickém učení v Bandungu, kde se stává nejprve členem a posléze předsedou tzv. Všeobecného studijního klubu, sdružení vysokoškolských studentů, snažících se svojí nacionálně zaměřenou činností podrývat autoritu indonéských holandských koloniálních úřadů – v roce 1928 se pak Všeobecný studijní klub mění na radikální politické uskupení, nazvané Národní strana Indonésie.

Ve třicátých letech 20. století Sukarnova strana více či méně otevřeně vystupuje proti holandské nadvládě – sám Sukarno je mnohokrát vězněn, nakonec je i vypovězen do exilu.

Po vypuknutí druhé světové války a po obsazení holandských indonéských držav Japonskem, začíná Sukarno v roce 1942 spolupracovat s Japonci a organizovat protiholandský podzemní odboj – na konci války pak vyhlašuje formální nezávislost Indonésie: faktická nezávislost se stává skutečností po vítězné válce s Nizozemskem v letech 1945–49.

V roce 1949 je Achmed Sukarno zvolen prvním indonéským prezidentem - po celá čtyřicátá a padesátá léta 20. století pak panuje v Indonésii poměrně demokratický režim, režim sleduje linii mezinárodní nezúčastněnosti a linii neutrality a nezávislosti na světových velmocích.

Na konci padesátých let se ale Indonésie začíná orientovat na země sovětského (tedy komunistického) bloku a u prezidenta Sukarna se objevují stále zřetelnější autokratické tendence – v roce 1959 pak Sukarno rozpouští parlament a v roce 1963 se prohlašuje doživotním prezidentem.

Ve stejném roce, tedy roce 1963, Sukarno, pod záminkou boje proti „imperialistickému obklíčení“ napadne vojensky Malajsii.

V roce 1965 prezident Sukarno vystupuje s Indonésií z OSN a zaútočí proti vlastní armádě  – 30. září dává tichý souhlas ke komunistickým čistkám proti indonéské generalitě: komunistickému puči padne za oběť šest vysokých představitelů armády.

Komunistický puč ale není úspěšný – generál Suharto, náčelník strategického velení indonéské armády, se postaví do čela antikomunistických sil a během krátké doby je puč zlikvidován – poté je v Indonésii zmasakrováno armádou i různými polovojenskými jednotkami na půl miliónu přívrženců komunistické ideologie.

Rok 1968 je pro Sukarna zlomový – Suharto se cítí být natolik silný, že donutí prezidenta k abdikaci a sám pak v březnu téhož roku nastupuje na jeho místo.

Achmed Suharto umírá dva roky po svém odchodu z prezidentské funkce – 21. června roku 1970.

Na závěr malá poznámka – Sukarnova dcera M. Sukarnoputriová je zvolena v prvních demokratických volbách v roce 1999, po pádu režimu generála Suharta, indonéskou víceprezidentkou.

Todor Živkov, dlouholetý první tajemník Bulharské komunistické strany (v letech 1954–89) a titulární hlava Bulharska v letech 1971–89, přichází na svět 7. září roku 1911 v bulharském Pravci u Botevgradu v rodině malorolníka.

Již od mládí inklinuje Živkov k levici – jako mladík vstupuje do bulharského Komsomolu, ilegální prosovětské mládežnické organizace, v roce 1932 se pak stává členem bulharské komunistické strany.

Za bojů druhé světové války stojí Živkov v čele bulharského hnutí odporu, tzv. národního hnutí národního osvobození.

Po skončení druhé světové války, poté, co se k moci v Bulharsku dostává komunistický režim vedený G. Dimitrovem, čeká Živkova rychlá kariéra v hierarchii komunistické strany – od roku 1951 působí v politbyru Bulharské komunistické strany a v roce 1954 se pak stává jejím prvním tajemníkem.

Živkovův režim je pak v následujících desetiletích režimem tvrdé linie, režimem, který poslušně vykonává příkazy a instrukce přicházející z Moskvy od tamních komunistických vůdců – Živkov má v padesátých letech blízko k N. Chruščovovi, jehož pád z výsluní moci se mu daří přežít.

V roce 1971 se Živkovovi daří posílit svůj mocenský vliv, když se vedle funkce prvního tajemníka Bulharské komunistické strany stává i předsedou bulharské státní rady (titulární hlavou Bulharska).

Teprve na podzim roku 1989 Živkovova éra v Bulharsku pod tlakem demokratizačních událostí v celém tehdejším komunistickém východním bloku končí – Živkov je donucen odejít ze svých politických funkcí a v roce 1990 je novým, demokratickým režimem postaven před soud: je obviněn z rozsáhlé zpronevěry státních prostředků, z podpory mezinárodního terorismu, diskriminace turecké menšiny v Bulharsku a zřizování táborů nucených prací a v roce 1992 pak odsouzen k sedmi letům vězení.

V březnu roku 1996 je pak Todor Živkov po revizi svého procesu propuštěn na svobodu a 6. srpna roku 1998 v Sofii u­mírá.