Josip Broz Tito dokázal něco, co se v poválečné Evropě podařilo málokomu. Vládl komunistické Jugoslávii, ale odmítl se podřídit Moskvě a udržoval vztahy se Západem i rozvojovými zeměmi. Pro jedny byl symbolem nezávislosti a stability, pro jiné diktátorem, který potlačoval opozici a nedovolil skutečnou politickou soutěž. Jeho odkaz dodnes rozděluje obyvatele někdejší Jugoslávie.
Narodil se 7. května 1892 jako Josip Broz v obci Kumrovec na území dnešního Chorvatska, tehdy součásti Rakouska-Uherska. Pocházel z početné rodiny a vyučil se zámečníkem. Pracoval v různých továrnách v Rakousku-Uhersku i v zahraničí. Za první světové války narukoval do rakousko-uherské armády, na ruské frontě byl zraněn a padl do zajetí. V Rusku se setkal s revolučním hnutím, které ovlivnilo jeho další politickou dráhu.
Po návratu do vlasti vstoupil do Komunistické strany Jugoslávie. Kvůli politické činnosti byl vězněn a ve třicátých letech se stal jedním z jejích předních představitelů. V roce 1937 převzal vedení strany a přijal jméno Tito, pod kterým ho později znal celý svět.
Za druhé světové války vedl jugoslávské partyzány v boji proti německým a italským okupantům i jejich domácím spojencům. Jeho hnutí získalo rozsáhlou podporu a po osvobození země se Tito stal hlavní postavou nového komunistického režimu. V roce 1945 byla vyhlášena republika a monarchie skončila.
Zásadní zlom přišel v roce 1948, kdy se Tito rozešel se sovětským vůdcem Josifem Stalinem. Jugoslávie odmítla podřídit svou politiku Sovětskému svazu a vydala se vlastní cestou. Tito podporoval systém dělnické samosprávy a patřil k hlavním představitelům Hnutí nezúčastněných zemí, které se snažilo udržet odstup od soupeřících bloků studené války. Jugoslávie díky tomu navazovala vztahy s řadou zemí Asie, Afriky i Latinské Ameriky.
Tito však nebyl demokratickým vládcem. Komunistická strana měla monopol na moc, odpůrci režimu čelili věznění a politické čistky postihly i samotné stranické vedení. Na začátku sedmdesátých let zasáhl proti reformním proudům v Chorvatsku a Srbsku. Přes relativně otevřenější poměry ve srovnání s některými dalšími socialistickými státy zůstávala Jugoslávie autoritářským státem.
Od roku 1953 zastával funkci prezidenta a v roce 1974 získal ústavou možnost zůstat v čele země doživotně. Zemřel 4. května 1980 v Lublani ve věku 87 let. Jeho pohřeb v Bělehradě se stal jednou z největších mezinárodních státnických událostí své doby. O necelou dekádu později začaly sílit rozpory mezi jugoslávskými republikami, které po roce 1991 přispěly k rozpadu federace a krvavým válkám.
Tito zůstává předmětem sporů i dnes. Muzeum Jugoslávie v Bělehradě mu věnuje výstavu Soudruh Tito zemřel, která se zabývá nejen samotnou smrtí vůdce, ale také nejistotou, jež následovala, a rozdílnými vzpomínkami lidí na jeho éru.