Na jevišti dokázala být křehkou labutí i ženou zmítanou vášní a zoufalstvím. Nikola Márová patří k nejvýraznějším osobnostem českého baletu a dlouhá léta byla jednou z tváří Národního divadla. Když se po 27 sezonách rozhodla skončit, nešlo o náhlý rozmar. Za odchodem stály bolesti, únava a okamžik, kdy se radost z milovaného povolání začala měnit ve stres. Dnes předává zkušenosti mladším tanečníkům a na jeviště se vrací v nových podobách.
Nikola Márová se narodila 24. června 1980 v Praze. S baletem začala v šesti letech v přípravce Národního divadla a v letech 1990 až 1998 studovala na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy. Během studia absolvovala také stáže v Drážďanech. V roce 1999 nastoupila do baletního souboru Národního divadla, o dva roky později se stala sólistkou a v roce 2006 první sólistkou. Ve 26 letech tak dosáhla na jednu z nejvýznamnějších pozic v českém baletu.
Její doménou byly velké role klasického repertoáru. Diváci ji obdivovali jako Odettu a Odilii v Labutím jezeře, Auroru ve Spící krasavici, Nikii v La Bayadère nebo Taťánu v Oněginovi. Dokázala však přesvědčivě ztvárnit i dramatické postavy v moderních choreografiích. Za roli Odetty/Odilie získala Cenu Thálie za rok 2007, druhou obdržela v roce 2017 za postavu Matky ve Svěcení jara choreografa Glena Tetleyho. V roce 2002 získala také ocenění Philip Morris Ballet Flower Award.
Za jejími úspěchy se skrývala každodenní dřina. V rozhovoru pro Seznam Zprávy z března 2026 otevřeně popsala, jak se bolest stala běžnou součástí jejího profesního života. Už v mládí překonala vážné zranění lokte a později se potýkala s dalšími zdravotními obtížemi. Po čtyřicítce se navíc tělo regenerovalo pomaleji a představení, na která se dříve těšila, v ní začala vyvolávat úzkost.
Poslední velkou rolí v Národním divadle byla Blanche DuBois v baletu Tramvaj do stanice Touha. S angažmá se rozloučila v prosinci 2024 a v roce 2025 se vydala novým směrem. Začala vyučovat na taneční konzervatoři a vydala autobiografickou knihu Primabalerína. V rozhovoru pro Český rozhlas přiznala, že odchod jí přinesl větší úlevu, než očekávala.
Balet pro ni ale definitivně neskončil. V roce 2026 se vrátila na jeviště Stavovského divadla v roli Labutě v inscenaci Baron Prášil Laterny magiky. Jak uvedl oficiální podcast Národního divadla v srpnu 2026, v této inscenaci nejen tančí, ale také hraje. Z někdejší primabaleríny se tak stává umělkyně, která může využít své zkušenosti i mimo tradiční baletní repertoár.