Jindřich Šimon Baar, český spisovatel, autor próz z chodského prostředí, básník a sběratel pohádek, přichází na svět 7. února roku 1869 v selské rodině v Klenčí pod Čerchovem.
Základní školu vychodí Baar v Klenčí pod Čerchovem, gymnázium pak navštěvuje v letech 1880-88 v Domažlicích. Po maturitě studuje Baar pražskou bohosloveckou fakultu a v roce 1892 je vysvěcen na kněze.
Po svém vysvěcení působí Jindřich Šimon Baar jako kaplan na mnoha místech v Čechách: na Přimdě, v Ořechu u Prahy, Úněticích atd. Krátce též působí jako administrátor ve Stochově u Lán. V roce 1899 se Jindřich Šimon Baar stává farářem v Klobukách u Slaného, kde pak působí až do roku 1909, kdy se vrací na místo faráře do Ořechu u Prahy.
Jindřich Šimon Baar ale není pouhým venkovským farářem, vždy se aktivně účastní veřejného života – v devadesátých letech 19. století se připojuje k hnutí Katolické moderny a pravidelně přispívá do časopisu Nový život.
Na počátku 20. století se pak Jindřich Šimon Baar účastní činnosti Zemské jednoty duchovenstva – tato organizace je ale kvůli svým snahám o vnitřní reformu církve v roce 1907 rozpuštěna.
Po vzniku samostatného Československa se pak Jindřich Šimon Baar snaží jako předseda obnovené Jednoty duchovenstva českého neúspěšně v církevních reformách pokračovat, v roce 1919 se pak nechává penzionovat.
Baar-literát vstupuje do světa literatury jako básník (ostatně, poezii pak píše celý život), nicméně, hlavní oblastí jeho tvorby je próza.
Ve své prvotině „Cestou křížovou“ (1900) Jindřich Šimon Baar popíše trpkou zkušenost reformního kněze, končícího díky nepochopení svých farníků i nadřízených na okraji společnosti. V románu „Farská panička“ (1906) a v prózách povídkového souboru „Farské historky“ (1908) se pak Baar zabývá především nejistým postavením farských hospodyň.
Povídkou „Pro kravičku“ (1905) se Baarův tvůrčí zájem přesouvá od popisu problematiky života duchovních k života venkovského lidu, v románu „Jan Cimbura“ (1908) pak Jindřich Šimon Baar vytváří v titulní postavě idealizovaný typ jihočeského sedláka.
Citové a mravní hodnoty venkova zobrazí pak Jindřich Šimon Baar i ve svých dalších prózách – „Skřivánek a jiné povídky“ (1912), „Hanče“ (1917), „Hu nás“(1920), „Báby a dědkové“ (posmrtně 1927) atd.
Baarova prozaická tvorba, čerpající svá témata z chodského venkova, vrcholí pak ve dvacátých letech 20. století románovou trilogií „Paní komisarka“ (1923), „Osmačtyřicátníci“ (1924) a „Lůsy“ (1925) – dějová osa tohoto široce založeného obrazu každodenního života obyvatel chodského venkova před rokem 1848 je založena na boji prostých sedláků za stará práva a majetek, velký prostor přitom Jindřich Šimon Baar věnuje postavě „paní komisarky“, tj. Boženě Němcové.
Baar je též autorem knihy o dějinách Klenčí a souborů pohádek – „Naše pohádky“ (1921) a „Chodské povídky a pohádky“ (1922).
24. října roku 1925 Jindřich Šimon Baar v Klenčí pod Čerchovem umírá.