Francois Rabelais, francouzský humanista, lékař a renesanční prozaik, překladatel z latiny a řečtiny, autor románové epopeje „Gargantua a Pantagruel“, která je považována za největší renesanční výpravnou prózu, přichází na svět někdy v roce 1494 jako syn právníka.
Již v dětství je Rabelaisovi otcem určena církevní dráha a tak Francois prochází nejprve školou opatství v Seuilly a poté se v roce 1511 stává novicem františkánského kláštera v La Baumette u Angers, kde se brzy studiem staré, klasické řečtiny, zařazuje mezi úzkou elitu humanistických vzdělanců – v klášteře též Rabelais tvoří své první řecky psané verše, zároveň se, údajně, zabývá i překladem Herodota.
Církvi je ale Rabelaisova záliba ve starořečtině a „pohanských“ autorech cizí, když jsou pak v roce 1523 Sorbonnou odsouzeny komentáře Erasma Rotterdamského k řecké verzi Evangelií, jsou zabaveny i Rabelaisovy řecké knihy v klášteře Fontenay-le-Comte – vráceny jsou až na přímluvu humanistického vzdělance G. Budého.
Po těchto událostech Francois Rabelais opouští františkánský řád a přechází k benediktinům (viz sv. Benedikt), do kláštera v Mazeillais, kde je opatem a biskupem jeden z jeho budoucích ochránců G. d´Estissac.
V roce 1527 Francois Rabelais opouští i benediktinský řád a jako obyčejný kněz bez farnosti a beneficia se věnuje studiu – k roku 1530 se váže Rabelaisova bakalářská imatrikulace na lékařské fakultě v Montpellier, od roku 1531 tamtéž studentům komentuje Hippokratovy (viz Hippokratés z Kósu) „Aforismy“ a práce Galénovy (viz Galénos) ve starořečtině – sám pak doktorátu dosahuje v roce 1537.
V roce 1532 se Rabelaisovým působištěm stává Lyon, kde je jmenován lékařem městského špitálu a kde také provede pitvu lidského těla.
V Lyonu, který je v té době významným střediskem knihtisku, se Francois Rabelais setkává s mnoha významnými osobnosti své současnosti, mimo jiné se střetne s Erasmem Rotterdamským.
V Lyonu Francois Rabelais ve spolupráci s tiskařem S. Gryphiem vydává jako editor mnohá díla, mimo jiné Marlianiho „Místopis starého Říma“ (Topographia antiquae Romae, 1534), a lékařské spisy „Několik Hippokratových a Galénových knih“ (Hippocratis et Galieni libri aliquot, 1532) a „Lékařské listy“ (Epistulae medicinales, 1532) ferrarského lékaře G. Manardiho.
Zároveň Francois Rabelais začíná uveřejňovat své vlastní práce – jednak lidové tisky „Pantagruelská kronika“ (Pantagruéline Prognostication, 1533), „Kalendář“ (Almanach, na roky 1533,35,41), jimž jako renesanční vzdělanec vdechuje racionalistický tón, a jednak první dva díly svého nejslavnějšího díla, románové epopeje „Gargantua a Pantagruel“, a to díly „Hrozné a strašidelné skutky a udatenství přeslavného Pantagruela, slavného krále Dipsodů, syna velikého obra Gargantuy“ (publikováno pod přesmyčkou Alcofribas Nasier jako „Les Horribles et épouvantables faits et prouesses du trés renommé Pantagruel, roi des Dipsodes, fils du grand géant Gargantua“, 1532) a „Hrůzyplný život velikého Gargantuy, otce Pantagruelova“ (La Vie trés horrifique du grand Gargantua, pére de Pantagruel, 1535).
Tato dvě dnes nejvíce ceněná Rabelaisova díla ihned po svém vydání vyvolávají svojí ostrou kritikou omezenosti a povrchnosti zkorumpované církve a nevzdělanosti scholastických učenců pařížské Sorbonny Rabelaisův konflikt s církví – již v roce 1534 je autor podezírán z protestanství, v roce 1543 jsou pak „Gargantua a Pantagruel“ (po novém vydání v roce 1542) dány sorbonnskými teology na listinu církví zakázaných knih.
V roce 1546 vychází třetí díl Rabelaisovy epopeje (Rabelais se pod něj poprvé podepíše vlastním jménem), díl nazvaný stručněji než prvé dva: „Třetí kniha“ (Tiers Livre) a v roce 1552 pak díl čtvrtý, „Čtvrtá kniha“ (Quart Livre) – obě knihy jsou církevními autoritami ihned, stejně jako oba díly předchozí, odsouzeny. Pátý díl epopeje, „Cinquiéme livre“, jehož Rabelaisovo autorství bývá někdy zpochybňováno, pak vychází až po Rabelaisově smrti, v roce 1564, když krátce předtím vychází jeho část „Zvonivý ostrov“ (Ile sonnante, 1562).
Rabelaisova pozice ve čtyřicátých a padesátých letech 16. století není jednoduchá, v kritických okamžicích, kdy útoky z církevních pozic vůči němu dosahují své největší intenzity, je často nucen Lyon, a potažmo Francii samu opustit – v letech 1543-46 působí např. v Poitou, v roce 1546 odchází do (tehdy nefrancouzských) Mét.
Jindy pak Francois Rabelais prchá z Lyonu pod záminkou pozvání kardinála J. Du Bellay do Říma ( v letech 1534, 1535-36, 1547-49) či k piemontskému guvernérovi G. Du Bellay, jehož je v letech 1540-43 osobním lékařem.
Díky ochraně mocných příznivců si pak Francois Rabelais vymůže papežský pardon, stejně tak je legalizováno postavení jeho syna Theodula a dvou dalších dětí v roce 1536. Stejně tak díky svým mecenášům může Rabelais vstoupit zpět do benediktinského řádu, v roce 1536 se stává kanovníkem kláštera v Saint-Maur-des-Fossés, v roce 1551 pak Rabelais obdrží další dvě farní beneficia.
Na začátku roku 1553 se Francois Rabelais všech svých hodností vzdává, a krátce nato, 9. dubna téhož roku, v Paříži umírá.