Jiří z Poděbrad, český král v letech 1458-1471, přichází na svět 23. dubna roku 1420 v Poděbradech jako nemanželský syn Viktorina z Poděbrad.
Když je budoucímu králi sedm let, jeho otec umírá – za další tři roky pak zemře i Jiřího poručník pan Boček z Kunštátu a na Poděbradech a Jiří je dán na vychování k dalšímu poručníkovi, svému vzdálenému moravskému strýci Haraltu z Kunštátu. Jako čtrnáctiletý se Jiří účastní slavné bitvy u Lipan (na straně vítězné panské jednoty), v roce 1438 se pak začíná aktivně účastnit politického života tehdejších českých zemí – nejprve patří k utrakvistické straně Hynce Ptáčka z Pirknštejna, po Hyncově smrti v roce 1444 se stane jejím vůdcem (tzv. poděbradská strana). Když je pak na kutnohorském sněmu 24. června roku 1448 ustavena v jednotu a když 3. září téhož roku její vojska pod vedením Jiřího ovládnou Prahu, stává se Jiří z Poděbrad de facto vládcem země.
V roce 1452 je Jiří z Poděbrad hlasy utrakvistů a katolíků zemských správcem, ve stejném roce se mu pak podaří přimět ke kapitulaci husitský Tábor. Od samého nástupu do svého úřadu se Jiří ujímá správy korunních důchodů a obsazuje zemské úřady. V postavení zemského správce zůstává Jiří z Poděbrad i poté, co je českým králem zvolen v srpnu roku 1453 Ladislav Pohrobek (viz Ladislav Pohrobek).
Když nový král pak v roce 1457 náhle zemře, je Jiří z Poděbrad rozhodnutím husitských i katolických stavů zvolen 2. března téhož roku na Staroměstské radnici českým králem – korunován je pak v květnu: před svojí korunovací skládá i se svojí druhou manželkou, Johanou z Rožmitálu, slib, že přestoupí s utrakvistických pozic ke katolicismu – jinak by podle tehdejšího evropského mínění musel být považován za kacíře.
Jiří ale ke katolicismu nepřestoupí, vystupuje programově jako král „dvojího lidu“, tj. lidu husitského i katolického – opírá se přitom o tzv. kompaktáta, která považuje za základní zemský zákon.
I pro tento svůj postoj není Jiří jako král přijímán všude – některé vedlejší země koruny české (Lužice či Slezsko) a mnohá moravská města jeho zvolení českým králem neuznávají, teprve značné diplomatické úsilí, spojené s aktivní sňatkovou politikou, mu umožní, aby byl přijat za českého krále jak v českých a moravských zemích, tak i v zahraničí.
V roce 1462 je pak král Jiří z Poděbrad na vrcholu moci – ve stejném roce ale začíná i jeho pozvolný pád: domácí panstvo, které je po husitských válkách navyklé své neomezené moci, se jen těžko podřizuje moci panovníka (který navíc vyšel z jejich středu), další hrozba pak hrozí Jiřímu ze strany papeže, který očekává, že český král splní svůj slib a přestoupí ke katolicismu.
Prvním závažným signálem oslabení moci Jiřího z Poděbrad se pak ještě v roce 1462 stává zrušení kompaktát papežem – Jiří, který papežovo rozhodnutí odmítne, pak vstupuje do boje s papežskou kurií: papežští legáti nato vyzvou Slezsko a Lužici k otevřenému odboji proti králi v podobě křižácké výpravy.
V roce 1465 nacházejí výzvy papežské kurie odezvu – pod vedením Zdeňka ze Šternberka se formuje tzv. jednota zelenohorská, složená z českých katolických pánů, kteří se staví do opozice proti Jiřímu.
V roce 1466 je pak Jiří z Poděbrad papežem Pavlem II. prohlášený za sesazeného z českého trůnu – zároveň papež vyzve ke křížové výpravě do Čech. O rok později pak povstává proti Jiřímu česká katolická šlechta a v roce 1648 vstoupí do války proti němu uherský král Matyáš Korvín – ten se pak 3. května roku 1469 nechá v Olomouci (podpořen jednotou zelenohorskou) prohlásit českým krále.
V průběhu války s Matyášem pak Jiří z Poděbrad 22. března roku 1471 v Praze umírá, jeho ostatky jsou uloženy v chrámu sv. Víta (viz sv. Vít) na Pražském hradě.
Ještě malá zmínka o zahraniční politice českého krále Jiřího z Poděbrad – do dějin se nejvíce zapisuje svojí snahou o vytvoření všeobecné mírové unie v letech 1463-64, spolku evropských křesťanských politiků, kteří mají své spory řešit nikoliv válečnou, ale mírovou, diplomatickou cestou. Tyto snahy se ale, přestože je Jiří vynikající diplomat a rozený politik, míjí účinkem.
Za svého života je Jiří z Poděbrad dvakrát ženatý: poprvé s Kunhutou ze Šternberka, s níž má sedm dětí – dceru, jejíž jméno není dochováno, Bočka, Viktorina, Barboru, Jindřicha, a dvojčata Kateřinu a Zdeňka, a podruhé s Johanou z Rožmitálu, s níž má Jindřicha mladšího (je známý spíše jako Hynek), Anežku a Ludmilu.