Marina Vladyová začínala před kamerou jako dítě a během několika desetiletí se proměnila z mladé filmové hvězdy v respektovanou herečku evropského filmu, spisovatelku a zpěvačku. Hrála s Orsonem Wellesem, Jeanem-Lucem Godardem nebo Marcelllem Mastroiannim, získala cenu za nejlepší herečku v Cannes a její jméno se navždy spojilo také s Vladimirem Vysockým. 24. září 2026 zemřela ve věku 88 let.
Narodila se jako Marina Catherine de Poliakoff-Baidarov 10. května 1938 v Clichy u Paříže do rodiny ruských emigrantů. Její otec byl operní zpěvák a matka baletka. Marina byla nejmladší ze čtyř sester a všechny se pohybovaly v uměleckém prostředí. Od dětství navštěvovala baletní školu pařížské Opery, ale nakonec ji místo tance přitáhl film. Před kamerou se poprvé objevila už v roce 1949 ve snímku Orage d’été.
V první polovině 50. let dostávala stále významnější role a rychle se z ní stala jedna z výrazných mladých hereček francouzské kinematografie. Zahrála si například ve filmech Pardonnez nos offenses, Jours d’amour, Avant le déluge nebo La Sorcière. V roce 1954 získala za výkon ve filmu Avant le déluge cenu Suzanne Bianchetti pro mladou herečku.
Její kariéra se postupně rozkročila mezi populární kino a náročnější autorské filmy. V roce 1961 se představila jako titulní hrdinka ve filmu La Princesse de Clèves, o dva roky později přišel zásadní úspěch. Za roli Reginy ve filmu Marca Ferreriho Manželské lože (L’ape regina) získala cenu za nejlepší ženský herecký výkon na festivalu v Cannes 1963.
V polovině 60. let se objevila také ve filmu Orsona Wellese Falstaff a v roce 1967 ji Jean-Luc Godard obsadil do Dvě nebo tři věci, které o ní vím. Hrála také v historickém dramatu Que la fête commence, v komedii Všichni jsou krásní, všichni jsou hodní, ve filmu Twist Again à Moscou nebo ve snímku Ettoreho Scoly Splendor. Její filmografie zahrnovala také televizní tvorbu, například minisérii La Chambre des Dames a seriál Sam.
Pro české a evropské publikum byla ovšem Vladyová známá nejen jako herečka. Významnou kapitolu jejího života představoval Vladimir Vysockij, sovětský básník, zpěvák a herec. Vzali se v roce 1970 a jejich vztah trval až do Vysockého smrti v roce 1980. Vladyová o něm později napsala knihu Vladimir, neboli Přerušený let, v níž zachytila jejich vztah i komplikovanou zkušenost se životem mezi Francií a Sovětským svazem.
Od 80. let se před kamerou objevovala méně často a stále více se věnovala psaní, divadlu a také zpěvu. Vydala několik knih, včetně autobiografických textů, a v roce 2006 vystoupila v pařížském Théâtre des Bouffes du Nord s písněmi spojenými s Vysockým. K filmu se ještě jednou výrazněji vrátila ve snímku Quelques jours de répit z roku 2010.
Zprávu o její smrti přinesl Le Monde 25. září 2026. Podle listu zemřela Vladyová 24. září ve věku 88 let; rodina uvedla, že odešla doma obklopená svými blízkými. Příčina smrti nebyla zveřejněna.
Marina Vladyová po sobě zanechala kariéru dlouhou více než sedm desetiletí. Nebyla pouze filmovou hvězdou své generace. Patřila k evropským herečkám, které dokázaly spojit velké populární role s autorským filmem – a její životní příběh se navíc výrazně protnul s kulturní historií Francie i Sovětského svazu.