Giotto, vlastním jménem Ambrogio di Bondone, italský malíř, sochař a architekt, tvůrce období gotiky, přichází na svět někdy kolem roku 1266 ve Vespignano u Florencie.
Podle legendy objeví jeho talent Cimabue, když ho jednou přistihne na pastvě, jak kreslí na kámen obraz madony. Cimabue se pak stává jeho učitelem, až žák záhy předčí mistra. V letech 1285-1290 pak pracuje Giotto v Assisi, poté v letech 1303-1310 v Padově a pak postupně ve Florencii, Veroně, Ravenně, Neapoli a Římě, kde kolem roku 1310 vytváří mozaiku v chrámu sv. Petra. Giotto je osobním přítelem Dante Aleghieriho, s nímž se seznámí s Parmě roku 1300 a jehož podobiznu posléze začlení do fresky v kapli Palazza del Podesta ve Florencii.
Poslední roky života pak Giotto zasvěcuje architektuře a sochařství, roku 1334 je jmenován prvním architektem florentského dómu, kde staví zvonici, kterou pak vyzdobí reliéfy.
Giottovo dílo je pro své věrné napodobení přírody chváleno již jeho současníky – zjevné pokroky v pozorování a vystižení skutečnosti (žánrové figurky, detaily zátiší apod.) jsou však v jeho obrazech spojeny s tradičními schématy (hory, stromy…), disproporce v jeho malbách vznikají též mezi postavami a architekturou.
Giottovým hlavním přínosem malířství je nový kompoziční postup, jehož užívá – předvádí na obraze výjev, který se jakoby odehrává před divákem na jevišti a který zobrazuje prostorový výsek v podstatě jako optickou a tělesnou jednotu, zobrazený předmět a umělec (či divák) se tak dostávají do vědomého vztahu.
Z principů tohoto kompozičního postupu pak vyplývají pro malíře (Giotta) další úkoly – zobrazení perspektivní prostorové konstrukce, stejnoměrná modelace a barevná kompozice: na Giottových obrazech pak postavy stojí pevně na zemi, jsou plně plasticky vyvinuty a mají vymezené místo v prostoru. Všechny postavy a předměty v obraze mají vztah k celku a v tomto celku mají u svoji určitou funkci, z toho pak vzniká dojem, že vše v obraze je tam nutně, ne nahodile, obraz pak působí dojmem umělecké monumentality.
Smyslová zkušenost a přirozené zákonitosti vnějšího světa tvoří však u Giotta pouze východisko – obraz je pro něj novou skutečností, v níž si představivost stanovuje vlastní zákony: vznik samostatného světa umění, umění, jež má vlastní zákony, úkoly a měřítka, osvobození obraznosti jako vlastní síly uměleckého vývoje znamená pak počátek renesančního malířství – Giotto je posléze italskými renesančními spisovateli oslavován jako „obnovitel malířství„.
Hlavním nositelem uměleckého výrazu k Giottově díle jsou postavy – titánské typy, plné přirozené síly a životního zdraví, spíše drsné než půvabné, se pak stávají vzorem pro klasiky renesance. Giotto se ve své tvorbě snaží o jejich co nejplastičtější zobrazení.
Další z Giottových primátů v malířství spočívá v tom, že je to on, kdo jako první ztvárňuje ve svých obrazech postavy nahlížené zezadu a z profilu, což zvyšuje dojem prostoru na jeho malbách.
Giotto se ve své tvorbě vrací k antice – avšak není to návrat ve smyslu napodobování hotových antických motivů, je to návrat ve smyslu formulace základního názoru na poslání umění – přirozená prostorová souvislost, vyvážená kompozice a reliéfní pojetí tvaru v jeho obrazech obnovují monumentalitu a ideálnost v antickém smyslu.
Giotto pokládá svojí tvorbou základy k jednotnému malířskému slohu po celé Itálii – jeho bezprostřední následovníci ve 14. století ho však nepochopí a opustí jeho jednoduchý, a přitom velkolepý sloh a pěstují buď drobná pozorování a podrobná líčení své doby nebo dekorativní zdobnost, půvab linií, nádheru barev a drahých materiálů.
Teprve Masaccio pokračuje v Giottově monumentálním slohu – začíná renesance.
Pro italské malířství znamená Giotto to samé co Dante Aleghieri pro italskou literaturu, teprve jím začíná italské malířství v pravém slova smyslu….
Na závěr ještě několik Giottových významných děl: „Výjevy ze života Josefa egyptského a Krista“ (fresky malované kolem roků 1285-1290 v Assisi), „Krucifix“ (1295), „Výjevy ze života sv. Františka“ (fresky malované v letech 1325-1329 ve Florencii), „Kristus zachraňuje apoštoly“ (fresky malované v roce 1310 v chrámu sv. Petra ve Vatikánu v Římě) atd.
8. ledna roku 1337 Giotto ve Florencii umírá.