Když se řekne Miloslav Švandrlík, většině čtenářů se vybaví vojín Kefalín a jeho neuvěřitelné příhody u černých baronů. Humor, který z absurdních situací vytěžil, ale nevznikl od stolu. Švandrlík si totiž vojenskou službou u technických praporů sám prošel. A přestože jeho nejslavnější kniha vyšla poprvé už v roce 1969, k širokému publiku se dostávala jen obtížně – dlouhá léta kolovala v samizdatu a v zahraničních vydáních.
Miloslav Švandrlík se narodil 10. srpna 1932 v Praze. Po základní škole vystřídal několik zaměstnání a absolvoval přípravný kurz pro studium na vysoké škole. V první polovině padesátých let studoval na Divadelní fakultě Akademie múzických umění, nejprve herectví a později režii. Studium nedokončil a nastoupil jako asistent režie do Vesnického divadla. V roce 1953 musel na základní vojenskou službu k technickým praporům. Po návratu krátce pracoval jako vychovatel korejských dětí v Liběšicích a postupně se začal živit psaním.
Vojenská zkušenost se stala jedním z důležitých zdrojů jeho literární tvorby. Je však dobré rozlišovat mezi technickými prapory, u nichž Švandrlík sloužil, a staršími Pomocnými technickými prapory, které byly určeny především pro politicky nespolehlivé muže a fungovaly jako zvláštní forma nucené práce. Právě prostředí PTP a jeho absurdity se staly námětem Černých baronů. Švandrlík v knize vytvořil postavu vojína Kefalína a s nadsázkou zachytil svět vojenské hierarchie, ideologických frází a každodenních malérů.
Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky vyšli poprvé v roce 1969. Po nástupu normalizace však autor nemohl své nejznámější dílo v Československu svobodně vydávat. Kniha se šířila v samizdatu a vycházela také v exilu; úplného domácího vydání se dočkala až po listopadu 1989. Švandrlík mezitím přispíval do humoristického časopisu Dikobraz a spolupracoval s kreslířem Jiřím Winterem, známým jako Neprakta. Jejich spolupráce přinesla množství kreslených vtipů a patřila k výrazným kapitolám českého humoru.
Černí baroni se po roce 1989 stali mimořádně úspěšnou knihou. Český rozhlas v pořadu Portréty připomněl, že se jich prodal přibližně milion výtisků a že Švandrlík patřil k nejvydávanějším českým autorům po sametové revoluci. K popularitě příběhů přispělo také filmové zpracování z roku 1992 v režii Zdeňka Sirového a pozdější televizní seriál. Švandrlík ovšem nepsal jen o vojácích. Čtenáře bavily také jeho hororové a strašidelné povídky, humoristické romány nebo příběhy žáků Kopyta a Mňouka.
Miloslav Švandrlík zemřel 26. října 2009 v Praze ve věku 77 let. Zanechal po sobě rozsáhlé dílo, které zahrnuje desítky knih, povídky, fejetony i scénáře. Literární kritika k jeho humoru někdy přistupovala zdrženlivě, čtenářský zájem však ukázal, že jeho schopnost vystihnout absurditu každodenního života měla mimořádný dosah. Vojín Kefalín a jeho svět se stali součástí české kulturní paměti.