Radka Denemarková je spisovatelka, která se nebojí přenést literaturu z knihoven a nakladatelství přímo do středu politických sporů. V říjnu 2026 na sebe znovu výrazně upozornila projevem na zahájení Frankfurtského knižního veletrhu, kde kritizovala české politické představitele i sílící autoritářské tendence v Evropě. Její vystoupení sklidilo potlesk, vyvolalo ale také ostré reakce. Denemarková tak znovu připomněla, že literatura pro ni není únikem před světem, nýbrž způsobem, jak se mu postavit.
Narodila se v roce 1968. Na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudovala bohemistiku a germanistiku a v roce 1997 získala doktorát. Pracovala jako vědecká pracovnice Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, lektorka a dramaturgyně Divadla Na zábradlí. Od roku 2004 se věnuje psaní na volné noze. Vedle vlastní tvorby překládá z němčiny a píše také divadelní hry a scénáře.
Její prozaickou prvotinou byla kniha A já pořád kdo to tluče z roku 2005. O rok později vydala román Peníze od Hitlera, příběh Gity Lauschmannové, která se po válce vrací do rodné vesnice a naráží na další křivdy i neochotu vyrovnat se s minulostí. Kniha získala cenu Magnesia Litera za prózu a přinesla autorce také zahraniční uznání.
K jejím významným dílům patří dokumentární román Smrt, nebudeš se báti aneb Příběh Petra Lébla, dvojromán Kobold, Příspěvek k dějinám radosti a rozsáhlý román Hodiny z olova, inspirovaný mimo jiné jejími pobyty v Číně. Za posledně jmenovanou knihu získala v roce 2019 Magnesii Literu v kategorii Kniha roku. Celkem tuto cenu obdržela čtyřikrát – také za prózu, publicistiku a překlad románu Herty Müllerové Rozhoupaný dech. Její knihy byly přeloženy do řady jazyků a prosadily se i v zahraničí, zejména v německy mluvících zemích. Tyto informace uvádějí její oficiální stránky i Goethe-Institut.
Denemarková se dlouhodobě vyjadřuje k otázkám demokracie, svobody a odpovědnosti intelektuálů. V říjnu 2026 se Česká republika stala čestným hostem Frankfurtského knižního veletrhu a právě ona pronesla jeden ze zahajovacích projevů. Podle České televize kritizovala „hnědnutí Evropy“, normalizaci autoritářských tendencí i politiky, kteří podle ní ničí kulturu. Krátce před ní vystoupil ministr kultury Oto Klempíř, jehož projev provázely výkřiky, bučení a pískot. Denemarková naopak sklidila bouřlivý potlesk.
V rozhovoru pro Český rozhlas Radiožurnál, zveřejněném 12. října 2026, řekla, že ji rozsah reakcí na její projev překvapil. Sama totiž podle svých slov neřekla nic nového – podobná témata otevírá dlouhodobě. Za podstatné považuje, že nezávislá kultura čelí tlaku v různých zemích světa. Její frankfurtské vystoupení tak nebylo jen jednorázovým politickým gestem, ale pokračováním témat, která prostupují její literární tvorbou i veřejným působením.