Životopisy online – osobnosti, celebrity

José Ortega y Gasset, španělský filozof, sociolog, estetik a esejista, autor, proslulý svými pracemi k filozofii kultury a zakladatel tzv. „madridské filosofické školy“, přichází na svět 9. května roku 1883 v Madridu v rodině předního madridského novináře.

Střední vzdělání Ortega y Gasset získává na jezuitské škole ve městě Málaga, poté pokračuje ve studiu na madridské univerzitě, kde v letech 1898–1902 studuje na fakultě filozofie a literatury – doktorátu pak Ortega y Gasset dosáhne v roce 1904.

Po roce 1905 José Ortega y Gasset studuje mimo rodné Španělsko – působí na univerzitách v Lipsku, Berlíně a v Marburgu, kde se stává žákem H. Cohena.

V roce 1910 je pak José Ortega y Gasset jmenován profesorem metafyziky na univerzitě v Madridu, kde pak působí až do roku 1936 – po vypuknutí španělské občanské války ve stejném roce pak Ortega y Gasset odchází do exilu: pobývá střídavě v Nizozemsku, Francii, Argentině a Portugalsku. V roce 1923 Ortega y Gasset zakládá nakladatelství Revista de Occidente, kde pak vydává díla soudobých filosofů (M. Schelera, H. Berngsona a jiných).

V roce 1931 je José Ortega y Gasset poslancem, podílí se na činnosti španělského republikánské­ho hnutí.

V roce 1945 se José Ortega y Gasset po deseti letech vrací z exilu do Španělska, jeho návrat je ale jen částečný, pobyt ve Španělsku Ortega y Gasset střídá s pobytem v Německu.

V roce 1948 Ortega y Gasset společně s J. Maríasem zakládá „Instituto de Humanidades“.

Jako filozof vychází José Ortega y Gasset z novokantovství, přičemž směřuje k vitálnímu racionalismu. José Ortega y Gasset klade ve svých pracích důraz na interpretaci dějin, kritizuje masovou společnost a kulturu (ostatně, nejvíce je proslulý svými pracemi, zabývajícími se filosofií kultury).

Dílo Ortegy y Gasseta je poměrně rozsáhlé, a přestože vzniká z větší části v exilu, je pevně svázáno s Ortegovým rodným Španělskem – vychází z něj a je mu cele věnováno. K Ortegovým základním pracím patří zejména „Vzpoura davů“ (La rebelion de las masas, 1930), „Meditace o Quijotovi“ (Meditaciones del Quijote, 1914), osmisvazkové dílo „Divák“ (El Espectador, 1916–1934), „Dehumanizace umění a idea románu“ (La deshumanización del arte e ideas sobre de la novela, 1925), velmi rozsáhlé a významné (posmrtně vydané) filosofické dílo „Leibnitzovo pojetí principu a evoluce deduktivní teorie“ (La idea de principio en Leibniz y la evolución de la teoría deductiva) a nejspíše nejdůležitější Ortegovy práce, též vydané až po Ortegově smrti, „Idea divadla“ (Idea del teatro) a „Meditace o mladých národech“ (Meditación del pueblo joven).

José Ortega y Gasset umírá v Madridu 18. října roku 1955, jeho pohřeb se pak stává mohutnou demonstraci proti autoritářskému režimu F. Franca (viz Franco y Bahamonde, Francisco).

Prótagorás z Abdér, řecký filozof, nejvýznamnější z řeckých sofistů (sofisté, tj. „učitelé moudrosti“, z řeckého sofistai, jsou učenci, kteří putují jako potulní učitelé od města k městu a za odměnu vyučují nejrůznějším uměním a dovednostem, především výmluvnosti – nejsou to tedy filosofové v pravém slova smyslu, jsou to spíše praktici, kteří nepřikládají valný význam teoretickému poznání, tato teoretická skepse je pak brzy rozšíří i na jejich vnímání mravnosti, neuznávají v podstatě žádné všeobecně závazné právo, hlásají právo silnějšího…), přítel Periklův a Eurípidův, ideový mluvčí athénské demokracie, je myslitelem, který jako jeden z prvních myslitelů vyučuje umění, jak v právnictví a politice přesvědčivě prosazovat svoji věc, čímž si, zvláště v Athénách, kde žije dlouhý čas, získává slávu a bohatství.

Prótagorás se zabývá mnoha obory - zabývá se problematikou jazyka, rétorikou (především pak jejím působením na psychiku posluchače), matematikou, otázkami poznání, přírodní filosofií, výchovou, etikou, společenskou teorií – za základní podmínku zachování společnosti přitom považuje smysl občanů pro stud a spravedlnost, přičemž podle Prótagora je tímto smyslem obdařen každý člověk, a proto je podle něj nejpřirozenějším státním zřízením demokracie.

Co se týče poznání, dodnes je známý Prótagorův nejslavnější výrok, který říká, že „člověk je mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, a nejsoucích, že nejsou“. Tím je řečeno, že neexistuje žádná absolutní pravda, nýbrž jen pravda relativní, není ani pravda objektivní, nýbrž jen pravda subjektivní – zdá se přitom, že Prótagorás míní svůj výrok tak, že onou příslovečnou mírou není člověk jako druh, nýbrž konkrétní, jednotlivý člověk: jedna a táž věta může být totiž jednou pravdivá a jindy nepravdivá podle toho, kdo a za jakých okolností ji vyslovuje (dnes se ale často soudí, že je tento krajně relativistický a krajně subjektivistický názor na poznání připisován Prótagorovi neprávem, předpokládá se, že Prótagorás byl přesvědčen o schopnosti člověka poznávat skutečnost a že prvotní zdroj rozporů v tvrzeních nehledal v poznávajícím člověku, nýbrž ve vnitřní protikladnosti věci samé).

Svoji nauku Prótagorás přitom opírá o Hérakleitův „věčný tok“ (viz Hérakleitos z Efesu) a o jeho zákon jednoty protikladů.

Prótagorova skepse je pak vyjádřena i v jeho vztahu k náboženství – ve spise „O bozích“ se vyjádří, že „není možné o bozích vědět, ani zda jsou, ani zda nejsou…“  – důsledkem této Prótagorovy skepse je pak jeho obvinění z bezbožnosti a vypovězení z Athén.

V roce 410 př. n. l. Prótagorás z Abdér umírá.

Parménidés, řecký filozof, žák Xenofanův (viz Xenofanés z Kolofónu) a vlastní zakladatel elejské filosofické školy, ve starověku jeden z vůbec nejváženějších filosofů, přichází na svět někdy v roce 540 (nebo 515) před naším letopočtem v řecké Eleji na západoitalském pobřeží – v Eleji pak Parmenidés prožije celý svůj život, až do své smrti je váženým občanem.

Parmenidés-filozof navazuje na Xenofanovu myšlenku o neproměnlivém jsoucnu a o jediném, nejvyšším a nehybném bohu a ze zásady, že „jsoucno je a jsoucno není“, pak vyvozuje svoji nauku o jediném jsoucnu, které má podobu obrovské koule a které je neměnné, homogenní, nedělitelné a „sevřené v poutech Nutnosti“, takže se v něm nic neděje a dít se ani nemůže. Parmenidovo jsoucno je světem pravdy, zatímco proměnlivý svět smyslový je pouze světem zdání a klamu.

Parmenidova nauka je nám dochována ve zlomcích jeho naučné básně „O přírodě“.

Parmenidés umírá někdy v roce 470 (nebo 445) před naším letopočtem.

Xenofanés, řecký básník a filozof, předchůdce filosofické školy v Eleji (tj. školy elejské), přichází na svět někdy kolem roku 565 př. n. l. v Kolofónu na západním, Řeky osídleném, pobřeží Malé Asie.

Během svého života Xenofanés nejprve dlouhá desetiletí putuje jako pěvec a básník po řeckých městech, aby se nakonec usadil v Eleji na západním italském pobřeží (jižně od dnešního Salerna), kde zakládá tamější filosofickou školu, nazývanou dnes školou elejskou.

Jako filozof je Xenofanés znám především svými útoky vůči starému řeckého náboženství – říká, že bozi, kteří mají v jeho době příliš lidských rysů, nejsi hodni jména bůh a zároveň toto zlidštění bohů vyčítá Homérovi a Hésiodovi, kteří podle něj přisuzují bohům činy, které obecně platí mezi lidmi za hanebné – krádež, cizoložství či podvod.

V naučné básni, která je dodnes zčásti zachovaná, pak Xenofanés toto zlidštění bohů, tuto jejich antropomorfní podobu, zesměšňuje – říká, že je hloupá lidská představa, že se bozi rodí jako lidé, že mají lidskou podobu a že jako lidé jednají, podle něj by pak např. voli, koně a lvi, kdyby to dovedli, zpodobnili své bohy taky jako voli, koně a lvi – dali by svým bohům stejnou podobu, jako ji svým bohů dávají lidé.

Podle Xenofana lidé o bozích neví a nikdy nevěděli nic určitého, nic jistého, bohové, tak, jak si je lidé představují, vznikají jen v jejich myslích.

Ale Xenofanés není ateistou, jak by se mohlo zdát, Xenofanés si je bohem jist – ale bohem, jedním bohem, ne bohy, tak jak jsou líčeni olympskou tradicí, podle Xenofana nemůže být množství bohů – podle něj to, co je nejvyšší a nejlepší, může být jen jedno – toto Xenofanovo jedno je pak všudypřítomné a jeho podoba ani myšlení nelze srovnávat s podobou a myšlením lidským: bůh je pro Xenofana identický s jednotou celku světa – Xenofanova filozofie se tak dá nazvat filosofií panteistickou.

Xenofanes je tedy prvním z řeckých filosofů, který se staví do opozice vůči tehdy obecně přijímanému systému tradičního řeckého náboženství – odmítá každý druh pověry, bojuje proti víře v zázraky i proti nauce o putování duší.

Svým ztotožněním boha s jednotou celku světa se pak Xenofanés stává zároveň zakladatelem nauky o věčném, neproměnlivém bytí, jenž je ukrytou za rozmanitým světem jevů – tato jeho nauka je pak důsledně rozpracována jeho následníky, Parmenidem (viz Parmenidés z Eleje) a Zenónen z Eleje.

Xenofanés umírá někdy kolem roku 470 před naším letopočtem.

Plótínos, římský filozof, žák Ammónia Sakkáse, tvůrce novoplatónského filosofického systému, přichází na svět nejspíše v roce 204 našeho letopočtu v Egyptě.

Po rozmanitých studiích Plótínos v roce 243 přichází Plótínos do Říma, kde zakládá filosofickou školu, kterou pak vede až do své smrti v roce 270 – římský císař Gallenius a jeho manželka jsou mu přitom příznivě nakloněni, obyvatelé Říma mu projevují takřka pověrčivou úctu.

Podle svědků je Plótínos člověkem pokorným, jemným a charakterově čistým, člověkem zcela oddaným hledání božského – jeho plán založit v Itálii město filosofů (má se jmenovat Platónopolis a má uskutečnit Platónův ideální stát) ale nikdy nedojde svého uskutečnění.

Plótínovy filosofické spisy jsou sebrány jeho významným žákem Porfyriem a jsou pak vydány v šesti skupinách po devíti částech, které se nazývají Enneady, tj. devítky. První enneada obsahuje Plótínova pojednání etická, druhá a třetí jeho pojednání o světě, čtvrtá o duši, pátá o duchu a idejích, šestá o nejvyšším principu, o Dobru – toto dělení je ale jen přibližné.

Plótínos se jako filozof nepovažuje za tvůrce nového filosofického systému, nýbrž za věrného žáka a vykladače Platóna, jehož dílo chce v nezkreslené podobě uvést na místo, které mu podle jeho mínění přísluší – ve skutečnosti ale přesto vytváří nový, vlastní systém, který sice na Platóna těsně navazuje, ale přesto se od něj zásadně liší, a to tím, že všechno jednotlivé je v něm ve stupňovitém sledu odvozováno od jediného prazákladu, do něhož se všechno také navrací, tedy, jednodušeji řečeno, bytí je Plótínem chápáno jako stupňovité vrstvení jednotlivých sfér, které jsou postupnými emanacemi božského Jedna.

Toto božské Jedno, První, věčné, nejvyšší, Dobro, Předobro (těmito výrazy označuje Plótínos božskou bytost) podle Plótína stojí mimo všechny protiklady a všechnu uchopitelnost (podobně jako u Filóna) – a nejen to, Plótínovo Jedno je zcela završené a spočívá v klidu, což znamená, že svět nemohl být vytvořen aktivním, volním zásahem tohoto Jedna.

Ale jak tedy svět vznikl? Podle Plótína tím, že Jedno „jakoby přetéká a jeho překypující plnost tvoří vše ostatní“ – vyzařuje ze sebe všechno, co jest, aniž přitom ze sebe cokoli ztrácí.

Toto přetékání, či vyzařování, tj. již výše zmíněná emanace, se pak děje stupňovitě – první emanací (ale nikoliv co do času, ale co do hierarchie, co do blízkosti Jednomu) je „duch“, jenž je u Plótína souhrnem všech idejí v Platónově smyslu. Další emanací je „duše světa“, tj. svět duševna. Mezi tímto světem a světem hmoty, který je považován za nejméně dokonalý, v podstatě za temnotu a zlo, stojí další mezičleny jednotlivé duše.

Vztah individuálních duší k duši světové Plótínos vysvětluje způsobem, jenž velmi připomíná indickou nauku o vztahu brahma-átman – říká totiž, že celá duše světa je přítomná v každé individuální duši, že každá duše v sobě nese celé veškerenstvo.

Plótínova nauka o člověku, jeho etika vyplývá pak z jeho pojetí bytí jako postupné emanace Jednoho a jeho chápání lidské duše jako duše božského původu – nejvyšší cíl člověka a jeho blaženost pak podle Plótína spočívá v opětném sjednocení duše s bohem, s Jedním, z něhož vzešla. Plótínos ve své etice přijímá Platónovi čtyři zdatnosti (ctnosti), ale jen jako nejnižší stupeň na cestě k tomuto sjednocení – vlastní cesta je pak podle Plótína cestou duchovní, cestou, která nesměřuje navenek, nýbrž do nitra člověka, přičemž filosofické myšlení ve své rozvinuté formě, dialektice, je stupněm vyšším, ale nikoliv nejvyšším – tím je dokonalé ponoření do sebe sama, tj. do toho božského, co je v nás. Zde pak cesta končí – je opuštěno veškeré myšlení a vědomí a duše je ve stavu nevědomého, extatického sjednocení s bohem (Jedním).

Zde jsou v Plótínově filozofii zřetelné prvky mystické nauky o sebezapomínajícím odevzdání, které umožňuje bezprostřední sjednocení s božstvím, nauky, která je veškeré předchozí řecké, i římské, filozofii, zcela cizí, a která je naopak velice blízká základnímu ladění filozofie indické, kterou však Plótínos nemohl blíže poznat – tuto mystickou nauku pak nalézáme po Plótínovi u velkých mystiků křesťanského středověku (J. Böhme, Mistr Eckhart {viz Mistr Eckhart} aj.).

V roce 270 našeho letopočtu Plótínos v Římě umírá.