Julius Fučík, český novinář, politik, překladatel a literární a divadelní kritik, přichází na svět 23. února roku 1903 na pražském Smíchově v rodině soustružníka a divadelního ochotníka (Fučíkovým strýcem, po němž získává křestní jméno, je Julius Fučík, populární vojenský kapelník a skladatel, autor např. pochodů „Florentinský pochod“, „Vjezd gladiátorů“ atd.).
Dětství prožije Fučík zčásti v Praze a zčásti v Plzni, kam rodina v roce 1913 odchází – Fučíkův otec získává v Plzni divadelní angažmá. V Plzni Julius Fučík studuje reálku, po jejímž absolvování (1921) se stává mimořádným posluchačem filozofické fakulty pražské Karlovy Univerzity (viz Karel IV. Lucemburský) – zde pak navštěvuje zejména přednášky Z. Nejedlého, F. X. Šaldy a dalších literárních vědců.
V roce 1921, tedy v roce svého příchodu do Prahy, se Julius Fučík stává členem Komunistické strany Československa, zároveň začíná publikovat v levicovém a komunistickém tisku – jeho články se objevují v časopisech a novinách „Avantgarda“, „Tvorba“ (tu v letech 1928-38 vede jako šéfredaktor, „Rudý večerník“, „Kmen“ atd.
V roce 1929 se pak Julis Fučík stává redaktorem „Rudého práva“, zároveň se významně podílí na vzniku periodika „Haló noviny“.
Po celá dvacátá a třicátá léta 20. století se Julius Fučík jako novinář účastní mnoha dělnických manifestací a stávek, též podniká dvě cesty do Sovětského svazu (ta druhá trvá celé dva roky) – Stalinův (viz Stalin, Josif Vissarionovič) Sovětský svaz pak Fučík zobrazí ve svých reportážích, které zavádějícím a tendenčním způsobem propagují stalinský režim: nejznámější z těchto reportážních knih jsou knihy „V zemi, kde zítra již znamená včera“ a „V zemi milované“ (posmrtně 1949).
Po okupaci Československa hitlerovským (viz Hitler, Adolf) Německem se Julius Fučík skrývá zpočátku krátce u svých rodičů v Chotiměři u Domažlic, brzy ale odchází do Prahy, kde se zapojuje do ilegálního komunistického protiněmeckého odboje – jako významný komunistický funkcionář řídí vydávání tajných komunistických tiskovin.
V dubnu roku 1942 je Julius Fučík zatčen gestapem – postupně je pak vězněn v pražské pankrácké věznici, pak v Budyšíně a nakonec ve věznici v Berlíně-Plötzensee.
Julius Fučík-spisovatel je autorem mnoha reportáží (viz výše), divadelních a literárních kritik – ty vycházejí po jeho smrti v souborech „Milujeme svoji zem“ (1948),„Stati o literatuře“ (1951) a „Divadelní kritiky“ (1956) – píše též eseje („Božena Němcová bojující“, „O Sabinově zradě“, „Chůva“), které pak vycházejí společně v knize „Tři studie“ (1947).
Nicméně, Fučík je v podstatě dodnes posuzován jako „auctor unius libri“, tedy autor jedné knihy, a to světově proslulé autobiografické prózy „Reportáž psaná na oprátce“ (posmrtně 1945) – tato kniha vzniká za Fučíkova věznění v pankrácké věznici za mimořádných podmínek – kniha vzniká po částech, mezi výslechy, v nejistotě, ven je vynášena bachařem na motácích.
Vydána je „Reportáž psaná na oprátce“ až po skončení druhé světové války – jde přitom o vydání, které bylo ideologicky upraveno komunisty tak, aby co nejlépe vyhovovalo jejich poválečným cílům a záměrům – poté, co se komunisté ujímají v roce 1948 v Československu moci, je Julius Fučík oslavován jako hrdina.
Teprve po listopadových událostech roku 1989 a po znovunastolení demokratického zřízení v Československu je Fučíkova „Reportáž psaná na oprátce“ podrobena kritickému zhodnocení – kritické vydání původní Fučíkovy verze vychází v roce 1995 a obsahuje i části, které byly po válce vypuštěny, zejména části, kde na sebe Fučík prozrazuje, že při výsleších na gestapu podlehl mučení a promluvil, ale kde zároveň zdůrazňuje, že svými přiznáními nikomu neublížil.
Julius Fučík umírá 8. září roku 1943 poté, co je v berlínské věznici Plötzensee odouzen k trestu smrti a popraven.