Životopisy online – osobnosti, celebrity

Alexandr Ivanovič Gercen (pseudonymy Iskanděr a I. Nionskij), ruský spisovatel, filozof, publicista a vůdčí osobnost ruských proticarských center v zahraničí v padesátých a šedesátých letech 19. století, přichází na svět 6. dubna roku 1812 v Moskvě jako nemanželský syn bohatého statkáře I. Jakovleva a německé guvernantky H.-L. Haagové – jméno Gercen získává jako „dítě lásky“ (německy „Kind des Herzens“).

Vzdělání získává Gercen nejprve v soukromí, v otcově domě, v roce 1829 pak začíná studovat na matematicko-fyzikální fakultě Moskevské univerzity, kterou v roce 1833 absolvuje.

Během studií se Gercen seznamuje s mladými ruskými intelektuály, mj. s N. V. Stankevičem, N. P. Ogarjovem aj., zajímá se o přírodní vědy a o německou romantickou filozofii, zvláště pak o filozofii Schellingovu – jako student zakládá Gercen kroužek, orientovaný na francouzský utopický socialismus a jeho ideje.

V roce 1834 dojde carské moci trpělivost a Gercena, jenž se nijak neskrývá se svým kritickým postojem vůči nevolnictví a omezování základních lidských práv v tehdejším carském Rusku, společně s několika dalšími členy kroužku nechává zatknout a posléze jej pošle do vyhnanství, které pak Gercen tráví ve Vjatce, Permu a Vladimiru, kde působí v letech 1835–39 v guberniálních úřadech – zážitky z Vjatky pak Gercen umělecky ztvární ve svém prvním významnějším literárním díle, v díle „Zápisky jednoho mladého člověka“ (Zapiski odnogo molodogo čeloveka, 1840–41).

Po návratu z tohoto vyhnanství následuje brzy vyhnanství druhé, a to v letech 1841–42 – toto vyhnanství tráví Gercen v Novgorodě.

Ve čtyřicátých letech 19. století se pak A. I. Gercen stává společně s V. G. Bělinským vůdčí postavou ruské pokrokové inteligence a představitelem tzv. zapadnictví, orientuje se výrazně na německou filozofii, studuje zejména díla Feurbacha a Hegela, jehož dialektiku chápe jako tzv. algebru revoluce.

Ve čtyřicátých letech pak začínají vznikat i první Gercenovy literární práce – jsou to již zmíněné „Zápisky jednoho mladého muže“ a filosofické spisy „Diletantismus ve vědě“ (Diletantizm v nauke, 1842–43) a „Listy o studiu přírody“ (Pisma ob izučenii prirody, 1845–46) , jimiž Gercen pokládá základní kameny novodobé ruské filozofie.

Gercenova próza je v těchto letech, a vlastně i později, prózou prodchnutou kritikou takového jednání člověka, které vede k ponižování lidské důstojnosti lidí jiných – tak je tomu např. v novelách „Doktor Krupov“ (1847) či „Straka zlodějka“ (Soroka vorovka, 1846) a zejména pak v románu „Kdo je vinen?“(Kto vinovat?, 1847), kde Gercen rozvíjí myšlenku svobodné lidské osobnosti, která vlastním rozumem a vlastními silami formuje a vytváří vlastní život.

Ve stejném roce, kdy vzniká jeho román „Kdo je vinen“, tedy v roce 1847, odjíždí Gercen s rodinou do Francie, kde pak zůstává v dobrovolné emigraci až do konce svého života.

Ve Francii pak zastihne Gercena revoluční rok 1848 – události tohoto roku v něm vyvolají rozčarování, které se pak odrazí v jeho publicistické tvorbě, v dílech „Z druhého břehu“ (S togo berega, 1847–50) a „Listy z Francie a Itálie“ (Pisma iz Francii i Italii, 1847–51).

Rok 1848 znamená i předěl v Gercenově názorech na budoucnost ruské společnosti – Gercen začíná odmítat pro Rusko cestu kapitalistického vývoje, tj. cestu zapadnictví, a přiklání se k utopickým projektům ruského socialismu, projektům, které pak rozvinou v šedesátých až osmdesátých letech 19. století ruští narodnici.

Zklamání a deziluzi z průběhu revolučního roku 1848 pak ještě prohloubí Gercenova osobní tragédie – umírá mu žena, později pak matka a syn.

V roce 1851 odjíždí Gercen do Londýna, kde pak zakládá Svobodnou ruskou tiskárnu, kde je vydáván první necenzurovaný ruský tisk, a to almanach „Polarnaja zvezda“ (v letech 1855–69) a časopis „Kolokol“ (v letech 1857–67).

V Londýně též začíná Gercen tvořit dílo, považované dnes za vrchol jeho prozaické tvorby  – tímto dílem jsou jeho sedmidílné paměti „O tom, co bylo“ (Byloje i dumy, 1852–67), autentický záznam pamětí ruského intelektuála, spojení románu životopisného, sociálního, politického a filosofického: celé dílo je pak jedním rozmáchlým zamyšlením nad postavením jedince ve společnosti zmítané zásadními společenskokul­turními zvraty, Gercen v geniální zkratce načrtává všechny podstatné rysy a zlomové momenty 19. století.

Alexandr Ivanovič Gercen umírá 21. ledna roku 1870 v Paříži.

Fjodor Michajlovič Dostojevskij, ruský spisovatel a novinář, jedna z nejvýznamnějších osobností historie světové literatury vůbec, přichází na svět 11. listopadu roku 1821 v Moskvě v rodině lékaře – Fjodorovo dětství a mládí je pak poznamenáno mnoha tragickými událostmi – v roce 1837 umírá Dostojevského matka, o dva roky později je pak zavražděn (vlastními poddanými) Dostojevského otec.

Z existenčních důvodů pak studuje Dostojevskij petrohradskou vojenskou vysokou ženijní školu – absolvuje v roce 1843, poté nastupuje na krátký čas na carské ministerstvo obrany, nicméně již po roce toto své místo opouští, rozhodnut věnovat se profesionálně literární tvorbě.

Svými prvními, romanticky laděnými, psychologizujícími prózami, se F. M. Dostojevskij stává již ve druhé polovině čtyřicátých let 19. století slavným, zdárně se rozvíjející kariéru úspěšného literáta ale přeruší obvinění ze styků se stoupenci utopického socialismu – Dostojevskij je jako člen kroužku Petraševského zatčen a spolu s jeho ostatními jeho členy je odsouzen k trestu smrti – před popravčí četou pak přichází omilostnění a Dostojevskij je odsouzen k vyhnanství a nuceným pracím na Sibiři.

Ve vyhnanství Fjodor Michajlovič Dostojevskij stráví celkem čtyři roky (1850–54, místem jeho vyhnanství je Omsk), dalších pět let je pak nucen na Sibiři sloužit v carské armádě (v letech 1854–1859).

V roce 1859 je Dostojevskému povolen návrat do evropské části Ruska – Dostojevskij se vrací do Petrohradu, návrat ale znamená jen prohloubení jeho již tak velkých existenčních problémů – Dostojevskij pak brzy opouští carské Rusko, další léta žije střídavě ve Francii a Německu, teprve ke konci života se pak vrací zpět do Ruska.

Jako literát debutuje Fjodor Michajlovič Dostojevskij v roce 1845 prózou „Chudí lidé“ (Bednyje ľudi) , v dalších několika letech pak vycházejí Dostojevského další, romanticky laděné prózy: „Nětočka Nězvanovová“, „Pan Procharčin“ či „Bílé noci“ (Belyje noči).

Po návratu z vyhnanství se Dostojevského literární projev mění – své zážitky z let vyhnanství Dostojevskij zhutní do autobiografické, dokumentárně podané prózy, nazvané „Zápisky z Mrtvého domu“ (Zapiski iz mjortvogo doma, 1861–62, toto Dostojevského dílo ve 20. století mistrně zhudební český hudební skladatel Leoš Janáček {viz Janáček, Leoš}), hluboký psychologický a sociální podtext pak mají i románové prózy „Uražení a ponížení“ (Unižonnyje i oskorbľonnyje) či „Ves Stěpančikovo“ (Selo Stepančikovo i jego obitateli).

Šedesátá léta 19. století jsou pak v literární tvorbě Fjodora Michajloviče Dostojevského léty vrcholnými – právě během šedesátých let 19. století totiž vznikají Dostojevského nejslavnější románová díla: rok 1866 je rokem vzniku románu „Zločin a trest“ (Prestuplenije i nakazanije), o rok později pak vzniká román „Idiot“ s titulní postavou knížete Myškina, v letech 1871–72 pak Fjodor Michajlovič Dostojevskij píše románový pamflet „Běsi“ (Besy), v němž na pozadí anarhistického terorismu Dostojevskij řeší základní morální otázky lidské společnosti.

Na konci sedmdesátých let 19. století pak Fjodor Michajlovič Dostojevskij pracuje na románové epopeji „Bratři Karamazovi“ (Braťja Karamazovy, 1879–80) – toto dílo je pak východiskem moderní literatury 20. století.

Z další tvorby Fjodora Michajloviče Dostojevského stojí za pozornost především román „Výrostek“, kde Dostojevskij podrobuje ostré kritice ruskou aristokracii, román s autobiografickými rysy „Hráč“ (Igrok), kde Dostojevskij, sám náruživý a nepříliš úspěšný hazardní hráč, mistrně vykresluje duševní pochody v nitru „hráče“ či mnoho kratších literárních útvarů, ať již novel či povídek („Zápisky z podzemí“, „Něžná“, „Strýčkův sen“ apod.).

Z publicistické tvorby Fjodora Michajloviče Dostojevského je ceněn především jeho „Deník spisovatele“ (Dnevnik pisateľa).

Fjodor Michajlovič Dostojevskij, jedna z největších postav ruské, potažmo evropské a světové literatury, umírá 9. února roku 1881 v Petrohradě.

Maxim Gorkij (vlastním jménem Alexej Maximovič Peškov), ruský básník, prozaik, dramatik, publicista a politický aktivista, přichází na svět 28. března roku 1868 ve městě Nižnij Novgorod jako syn truhláře – celé své dětství ale Gorkij prožije v rodině svého despotického děda (Kaširin), nebo záhy po svém narození osiří.

Gorkého dětství je těžké – již od svých deseti let se musí živit prací: je poslíčkem, myje nádobí na lodi, pracuje jako nakladač, je malířem ikon.

Při své těžké práci se Gorkij horečně sebevzdělává a v roce 1884 se pak pokouší o vstup na univerzitu v Kazani – neúspěšně.

V roce 1889 je Gorkij krátce uvězněn za své styky s ruským revolučním hnutím (s narodniky), ve stejném roce se pak setkává se spisovatelem N. J. Karoninem-Petropavlovským a s V. G. Korolenkem, jenž ho později uvede do literatury.

V roce 1891 se Gorkij vydává na cesty po Rusku, Ukrajině, navštěvuje i Krym a Kavkaz.

Jako spisovatel Maxim Gorkij debutuje v roce 1892 (pseudonym Gorkij je rusky „Hořký“) povídkou „Makar Čudra“. V roce 1898 mu pak vychází dvousvazková sbírka povídek „Črty a povídky I., II.“" (Očerki i rasskazy) – tato kniha zaznamenává celosvětový ohlas, Gorkij se jí stává jakýmsi literárním mluvčím tzv. „bosáků“, svobodomyslných novoromantických hrdinů a tragických osamělých buřičů: dokladem toho jsou např. legenda „Stařena Izergil“ (Starucha Izergil), poema „Dívka a smrt“ (Děvuška i smerť, 1892), povídka „Čelkaš“ (1895), básně „Píseň o Sokolu“ (Pesňa o Sokole, 1895) a „Píseň o Bouřňáku“ (Pesňa o Burevestnike, 1901) atd. Všechna tato díla jsou naplněna Gorkého vírou v tvůrčí síly lidského individua a zároveň je pro ně příznačná legendárně folklorní a alegorická obraznost, motivy humanismu (sebeobětování hrdiny) a duch revolučního romantismu.

V letech 1899–1900 se Maxim Gorkij seznamuje s dalšími velikány ruské literatury – s A. P. Čechovem (viz Čechov, A. P.) a L. N. Tolstým, též navazuje styky s moskevským divadlem MCHAT, kde jsou pak inscenovány jeho první divadelní hry.

Na počátku dvacátého století se Gorkij jedním z nejvýznamnějších představitelů ruské radikálně demokratické, realisticky orientované literatury, vydává sborníky Znanije, zakládá a vede i stejnojmenné nakladatelství, v němž pak vydává ruské realistické autory: Čechova, Bunina (viz Bunin, I. A.), Versajeva atd.

Zároveň na počátku dvacátého století dochází v Gorkého tvorbě k tvůrčímu posunu – místo povídek začíná Gorkij používat literární formu románu a dramatu, „bosáky“ pak v jeho dílech nahrazuje kritická analýza charakteru člověka a sociálních podmínek rozvíjejícího se kapitalismu. Tento tvůrčí posun je pak zřetelný v Gorkého dílech„Foma Gordějev“ (1899), „Tři“ (Troje, 1900), „Měšťáci“ (Meščané, 1901), „Na dně“ (1902), „Letní hosté“ (Dačniki, 1904) a „Děti slunce“ (Děti solnca, 1905) – v těchto dílech zní Gorkého protest proti nespravedlivému uspořádání života v kapitalistické společnosti (zde je třeba zmínit zejména drama „Na dně“, které zachycuje život bezdomovců a která dobude světovou scénu, např. v Berlíně má na pět set repríz).

Od roku 1905 je pak Maxim Gorkij úzce spjat s ruským revolučním dělnickým hnutím – za účast v revoluci roku 1905 je vězněn, po vítězství carských sil pak odchází do exilu: přes Berlín a Paříž odchází do Spojených států amerických.

Ve Spojených státech vzniká Gorkého známý politicko-agitační román, literární paradigma umění tzv. socialistického realismu „Matka“ (Mať, 1906).

Poté Gorkij odchází do Itálie, až do roku 1913 žije na Capri, odkud se po carské amnestii vrací zpět do Ruska.

V exilu Gorkij píše řadu črt a pamfletů, kromě „Matky“ např. i prózu „Zpověď“ (Ispoveď, 1908) . Též pokračuje v odhalování tristních společenských poměrů v odlehlých ruských provinciích, a to v tzv. okurovském cyklu povídek: „Město Okurov“ (Gorodok Okurov, 1909–10) a „Život Matveje Kožemjakina“ (Žizň Matveja Kožemjakina).

V desátých letech 20. století se Maxim Gorkij též věnuje tvorbě dramatické, kde se snaží o jakési zkřížení tragédie a melodramatu – výsledkem jsou hry „Vassa Železnovová“ (1910, druhá redakce 1935), „Podivíni“ (Čudaki, 1910), „Falešná mince“ (Falšivaja moněta, 1913) či „Stařík“ (Starec, 1915), kde zachycuje krizi předrevoluční ruské společnosti poznamenané nejistotou a tušením svého konce.

Vrcholem Gorkého tvorby v této době je pak jeho autobiografická trilogie „Dětství“ (Dětstvo, 1913–14), „Mezi lidmi“ (V ljuďach, 1915–16) a „Moje univerzity“ (Moji univerzitěty, 1922–23) – v tomto pozoruhodném díle Gorkij umělecky působivou formou zachycuje cestu člověka ze společenského dna až k k vrcholům lidské kultury.

Za tzv. Velké říjnové socialistické revoluce v roce 1917 se Gorkij stává názorovým oponentem bolševiků – napětí mezi ním a V. I. Leninem vyvolává např. jeho články pro list „Novaja žizň“, články, v nichž bolševickou revoluci označí za předčasný a katastrofální experiment a vyzývá ke sjednocení všech „ruských demokratických sil“ k „solidární a klidné práci“. Své obavy o vývoj Ruska pod bolševickou doktrínou pak vyjádří Gorkij i v knize „O ruském rolnictvu“ (O russkom kresťjanstve, 1922).

Názorový rozchod s Leninem pak vede k dalšímu Gorkého exilu – do roku 1924 pak Gorkij pobývá v Německu (v Berlíně vydává časopis Beseda) a v Československu. Po Leninově smrti pak žije Gorkij jako exulant v Sorrentu.

Ve dvacátých letech 20. století píše Gorkij svá klasická realistická díla – generační román „Podnik Artamonovových“ (Dělo Artamonovych, 1925), kde zachycuje osudy tří generací ruské podnikatelské rodiny, osudy počínající podnikatelským rozmachem a končící degradací a úpadkem rodu, a románovou epopej „Život Klima Samgina“ (Žizň Klima Samgina, 1926–36), dílo, které zůstává nedokončeno a které je panoramatickým obrazem čtyřicetiletého vývoje ruské společnosti v letech 1877–1917. Na příběhu Klima Semgina Gorkij odhaluje buržoazní ideologii a mravní přetvářku představitele liberální ruské inteligence.

Ve dvacátých a třicátých letech 20. století se Gorkij věnuje též i svému oblíbenému dramatu – vrcholem jeho dramatické tvorby z této doby jsou hry „Jegor Bulyčov a ti druzí“ (Jegor Bulyčov i drugije, 1932) a druhá varianta hry "Vassa Železnovová (1935).

Do ruské vlasti se Maxim Gorkij začíná vracet v letech 1928–29, natrvalo se pak vrací v roce 1931 – po návratu rozvíjí Gorkij v Rusku aktivní organizátorskou literární a kulturněspole­čenskou činnost (např. pozve do Moskvy G. B. Shawa, R. Rollanda a jiné evropské spisovatele) a v roce 1934 je pak na prvním sjezdu sovětských spisovatelů zvolen prvním předsedou všesvazové literární organizace.

Hodnotit osobnost Maxima Gorkého není snadné, často je mu vytýkáno jeho přihlášení se k ruskému komunistickému establishmentu po návratu z exilu, nicméně – je také uváděno, že "Maxim Gorkij byl s největší pravděpodobností usmrcen lékařskými zákroky na pokyn svého údajného přítele J. V. Stalina (viz Stalin, J. V.)…""

Pravdou také zůstává, že Maxim Gorkij, literární samouk s téměř encyklopedickými znalostmi, je jedním z nejvzdělanějších spisovatelů první poloviny 20. století, a že, přestože tvoří v době, která přinesla války a revoluce, vždy jako umělec a jako veřejně činná osoba obstojí.

Maxim Gorkij umírá 18. června roku 1936 v Gorkách u Moskvy.

Anton Pavlovič Čechov, světoznámý ruský prozaik a dramatik, jeden z největších povídkářů světové literatury, přichází na svět 29. ledna roku 1860 v ruském Taganrogu jako třetí syn v rodině kupce (Čechovův děd se teprve před dvaceti lety vykoupil z nevolnictví).

V mládí Čechov (nepříliš úspěšně) studuje gymnázium – maturuje v roce 1879 a ve stejném roce pak odchází do Moskvy, kde po otcově bankrotu žije již celý zbytek rodiny.

V Moskvě Čechov studuje lékařskou fakultu Moskevské univerzity (absolvuje v roce 1884), povolání lékaře se pak ale věnuje jen krátký čas ve Voskresensku a Zvenigorodu, od roku 1886 se Čechov věnuje dráze profesionálního literáta.

V roce 1888 se A. P. Čechov stává laureátem Puškinovy ceny Akademie věd.

O dva roky později, v roce 1890 se vydává Čechov na Sibiř na ostrov Sachalin, kde navštěvuje tamní trestaneckou kolonii – tuto svoji cestu a otřesný život trestanců pak popíše v knize „Sachalin“ (Ostrov Sachalin, 1893). Cesta na Sachalin patrně urychlí Čechovovo tuberkulózní onemocnění, jehož první příznaky se u něj objevují již za univerzitních studií.

V roce 1892 se stěhuje do městečka Melichovo, kde vzdělává místní mužiky a za epidemií cholery v letech 1892–93 léčí vesnické obyvatelstvo.

V roce 1898 se Čechov stěhuje ze zdravotních důvodů (tuberkulóza) na Krym, do Jalty, kde se střetává s dalšími významnými ruskými spisovateli, mimo jiné s L. N. Tolstým a M. Gorkým (viz Gorkij, Maxim).

V roce 1901 se Anton Pavlovič Čechov žení s herečkou moskevského divadla MCHAT Olgou Kniperovou.

Do literatury vstupuje Čechov již za svých vysokoškolských studií, kdy pod pseudonymem A. Čechonte uveřejňuje humoristické povídky v časopisech Strekoza, Budilnik, Zritěl či Oskolki – v této době vznikají Čechovovy povídky „Chameleon“, „Štába Prišibejev“ (Untěr Prišibejev, 1885), „Smrt úředníka“ (Smerť činovnika) a jiné.

V dalším období tvorby A. P. Čechov obnovuje žánr tzv. smutné humoresky (po Gogolovi) a groteskní satirické povídky, vyznačující se úsporností stylu, dramatickým spádem děje a uměním autora charakterizovat postavy i prostředí děje detailem – příkladem toho je Čechovova první sbírka povídek „Melpomeniny pohádky“ (Skazki Melpomeny, 1884) či „Pestré povídky“ (Pjostryje rasskazy, 1886).

Konec osmdesátých let pak znamená v Čechovově tvorbě výrazný posun – Čechov začíná tvořit povídky, v nichž analyzuje a zkoumá mezilidské vztahy a v nichž podává diagnózu duševních stavů svých hrdinů středních vrstev – lékařů, učitelů, advokátů, důstojníků atd.

V této době též vzniká Čechovův první větší literární útvar, novela „Step“ (Stěp, 1888) a v roce 1889 pak Čechov vydává novelu „Nudná historie“ (Skučnaja istoria).

Kromě prózy se Čechov na konci osmdesátých let 19. století věnuje i dramatu – kromě vtipných jednoaktových humoresek „Labutí píseň“ (Lebedinaja pesňa, 1887), „Medvěd“ (Medveď, 1888), „Námluvy“ (Predloženije, 1888) a „Jubileum“ (Jubilej, 1891) tvoří i celovečerní divadelní hry – vzniká „Platonov“ (Čechovova dramatická prvotina, která je nalezena v autorově pozůstalosti v roce 1923 jako text bez názvu), komedie „Ivanov“ (1887) a hra „Lesní duch“ (Lešij, 1889).

Devadesátá léta 19. století jsou u Čechova léty prozaické tvorby – vzniká již zmíněný „Sachalin“ a cyklus patrně nejpozoruhodnějších Čechovových próz: povídky „Souboj“ (Duel, 1891), kde je zachycen život ruských důstojníků v Abcházii, „Pavilon č. 6“ (Palata No. 6, 1892), přinášející výpověď o poměrech panující v nemocnici pro duševně choré (svého času je tato povídka chápána jako obžaloba carského režimu), „Neposeda“ (Popryguňa, 1892), „Dům s mansardou“ (Dom s mezaninom, 1896), „Anna na krku“ (Anna na šeje, 1895), „Dušička“ (Dušeňka, 1899), „Dáma s psíčkem“ (Dama s sobačkoj, 1899) a novela „Černý mnich“ (Čornyj monach, 1894).

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století pak Čechov tvoří svá nejslavnější dramata - vznikají hry „Racek“ (Čajka, 1896), „Strýček Váňa“ (Ďaďa Vaňa, 1897), „Tři sestry“ (Tri sjostry, 1901) a „Višňový sad“ (Višňovyj sad, 1904), kterými Čechov svým vlastním osobitým způsobem navazuje na dramatickou tvorbu norského dramatika H. Ibsena.

15. července roku 1904 pak Anton Pavlovič Čechov předčasně ve svých čtyřiačtyřiceti letech umírá na tuberkulózu v sanatoriu v německém Badenweiler.

Ivan Alexejevič Bunin, ruský prozaik a básník, autor meditativní, novoromanticky laděné reflexivní lyriky a vynikající povídkář a novelista, přichází na svět 22. října roku 1870 ve Voroněži jako potomek starého ruského šlechtického rodu.

Jako mladý studuje Bunin gymnázium v Jelci, po jehož absolvování pak již v dalším vzdělávání nepokračuje a pracuje v různých příležitostných zaměstnáních – je korektorem, knihovníkem aj.

Literatuře se I. A. Bunin začíná věnovat již v mládí, na konci 19. století se pak dostává do úzkého kontaktu s Gorkého (viz Gorkij, M.) nakladatelstvím Znanije – v této době se Bunin začíná velmi intenzívně věnovat próze.

Na přelomu 19. a 20. století Ivan Alexejevič Bunin též cestuje – během několika let navštíví Afriku, Indii, Cejlon a mnohé evropské země: zážitky z cest je pak výrazně odrazí v jeho básnické i prozaické tvorbě, Bunin ve svých alegoriích uplatní svůj hluboký zájem o východní nauky, zejména pak o taoismus a buddhismus (viz Buddha).

K Velké říjnové socialistické revoluci v Rusku, kdy se moci ve státě zmocní Leninovi bolševici, se Ivan Alexejevič Bunin staví kriticky – odmítá ji a velice ostře se staví proti občanské válce (o jejích hrůzách píše pak v cyklu „Prokleté dny“ {Okajannyje dni}, v bělogvardějské armádě generála Wrangela se zabývá protisovětskou publicistikou), která v Rusku po komunistickém převratu propuká.

V roce 1920 Ivan Alexejevič Bunin odchází do Francie, kde pak setrvá v dobrovolném exilu po celý zbytek svého života, a kde se stává jedním z nejvýznamnějších a nejvýraznějších postav tamní ruské poříjnové emigrace.

Buninova tvorba je tvorbou nostalgicky a retrospektivně zachycující mizející život patriarchální Rusi, Bunin dává jak ve svých básních, tak ve své próze průchod melancholickému stesku po nenávratně ztracené svébytné atmosféře starého carského Ruska – ve svých dílech se pak nezaměřuje ale na dějovou stránku věci, nýbrž se snaží předávat čtenáři především pocity a dojmy: tak je tomu již v jeho juvenilních básnických pokusech, např. ve sbírce „Básně“ (Stichi, 1891), tak i v jeho nejslavnějších povídkách, jako jsou „Antonovská jablíčka“ (Antonovskije jabloki, 1900), „Vesnice“ (Děrevňa, 1910), kde se zabývá sociální a společenskou problematikou ruské vesnice, či „Suchodol“ (1911), kde zachycuje život ruské šlechty.

Ivan Alexejevič Bunin je opravdovým mistrem impresionistického detailu – dokladem toho jsou povídky „Sosny“ (1901), „Čangovy sny“ (Sny Čanga, 1915), „Bratři“ (Braťja, 1914) či „Lehký dech“ (Ljogkoje dychanije, 1915): ve všech těchto povídkách se prolíná niterný, vnitřní svět lidského individua s objektivní, vnější realitou.

Po odchodu do emigrace Buninovy tendence nahlížet svoji tvorbou do minulosti ještě zesilují – vznikají prózy „Proces korneta Jelagina“ (Dělo korněta Jelagina, 1927) a Buninův patrně největší literární počin, lyricky laděný autobiografický román „Život Arseňjevův“ (Žizň Arseňjeva, 1930), kde Bunin vyjadřuje cosi jako epitaf klasické ruské kultuře a carskému zřízení – Buninovo nahlížení světa v tomto díle, a vlastně i ve všech jeho dílech ostatních, je charakteristické svojí poetičností, přesným stylem a tragickou tóninou, v níž je vyprávění vedeno.

Charakteristická je pro Buninovo dílo i hluboká pokora vůči řádu světa (apokalyptické nebezpečí, hrozící morálně labilnímu světu, Bunin ztvární např. v již zmíněné povídce „Bratři“ či v povídce „Pán ze San Franciska“ {Gospodin iz San Franciska, 1915}) a tendence nahlížet jednotlivce a jeho niterný život jako součást jednoho velkého celku.

V roce 1933 se Ivan Alexejevič Bunin stává laureátem Nobelovy ceny za literaturu.

8. listopadu roku 1953 pak Ivan Alexejevič Bunin v Paříži umírá.