Životopisy online – osobnosti, celebrity

Terry Pratchett, významný anglický představitel fantasy literatury a autor i u nás známé série knih „Úžasná Zeměplocha“, přichází na svět 28. dubna roku 1948 ve městě Beaconsfield v anglickém hrabství Bucks.

Vzdělání Pratchett získává na High Wycombe Technical High School, kde se také poprvé projeví jeho literární talent – jeho vůbec  první veřejně vydaná povídka „Kšeft v Hádesu“ (The Hades Business), vychází ve školním časopise v roce 1962, a pak o rok v později ve specializovaném časopise Science Fantasy. V roce 1965 je pak Pratchettovi vydána druhá povídka (tentokrát v časopise New Worlds), a to povídka „Noční tvor“ (Night Dweller).

V roce 1965 Terry Prachett High Wycombe Technical High School opouští a nastupuje na místo redaktora v místním tisku (jako novinář pak Terry Pratchett pracuje až do začátku osmdesátých let, postupně vystřídá redakce několika regionálních i významných tiskovin, např. Western Daily Press, Buck Free Press, Bath Chronicle apod.).

V roce 1976 se Terry Pratchett stává otcem, jemu a jeho ženě Lynn (manželi se stali v roce 1968) se narodila dcera Rhianna.

V roce 1980 se Terry Pratchett stává tiskovým mluvčím elektrárenské společnosti Central Electricity Generating Board – na tento post pak Pratchett rezignuje na podzim roku 1987, kdy se stává spisovatelem z povolání.

Co se týče Pratchettovi literární kariéry, přelomem sestal rok 1971, kdy mu vychází kniha „Kobercové“ (The Carpet People), která byla slavnostně uvedena na trh stylovým způsobem – křest knihy proběhl v oddělení koberců obchodního domu Heal's v Londýně.

Další knihy na sebe nedali dlouho čekat, nicméně, dalším zlomem v Pratchettově kariéře je až rok 1983, kdy vychází první kniha ze série příběhů Úžasné Zeměplochy – „Barva kouzel“ (The Colour of Magic). V dalších letech pak vycházejí postupně další díly série -jen namátkou: „Lehké fantastično“ (The Light Fantastic, 1986), „Čaroprávnost“ (Equal Rites, 1987), „Mort“ (1987), „Magický prazdroj“ (Sourcery, 1988) a dalších více než třicet knih.

Kariéra úspěšného autora fantasy je završena v roce 1998, kdy je padesátiletý Pratchett oceněn britskou královnou za svoje literární dílo Řádem britského království za „služby literatuře“.

V současné době Terry Pratchett pracuje na dalších dílech „své“ Úžasné Zeměplochy…

Francois Rabelais, francouzský humanista, lékař a renesanční prozaik, překladatel z latiny a řečtiny, autor románové epopeje „Gargantua a Pantagruel“, která je považována za největší renesanční výpravnou prózu, přichází na svět někdy v roce 1494 jako syn právníka.

Již v dětství je Rabelaisovi otcem určena církevní dráha a tak Francois prochází nejprve školou opatství v Seuilly a poté se v roce 1511 stává novicem františkánského kláštera v La Baumette u Angers, kde se brzy studiem staré, klasické řečtiny, zařazuje mezi úzkou elitu humanistických vzdělanců – v klášteře též Rabelais tvoří své první řecky psané verše, zároveň se, údajně, zabývá i překladem Herodota.

Církvi je ale Rabelaisova záliba ve starořečtině a „pohanských“ autorech cizí, když jsou pak v roce 1523 Sorbonnou odsouzeny komentáře Erasma Rotterdamského k řecké verzi Evangelií, jsou zabaveny i Rabelaisovy řecké knihy v klášteře Fontenay-le-Comte – vráceny jsou až na přímluvu humanistického vzdělance G. Budého.

Po těchto událostech Francois Rabelais opouští františkánský řád a přechází k benediktinům (viz sv. Benedikt), do kláštera v Mazeillais, kde je opatem a biskupem jeden z jeho budoucích ochránců G. d´Estissac.

V roce 1527 Francois Rabelais opouští i benediktinský řád a jako obyčejný kněz bez farnosti a beneficia se věnuje studiu – k roku 1530 se váže Rabelaisova bakalářská imatrikulace na lékařské fakultě v Montpellier, od roku 1531 tamtéž studentům komentuje Hippokratovy (viz Hippokratés z Kósu) „Aforismy“ a práce Galénovy (viz Galénos) ve starořečtině – sám pak doktorátu dosahuje v roce 1537.

V roce 1532 se Rabelaisovým působištěm stává Lyon, kde je jmenován lékařem městského špitálu a kde také provede pitvu lidského těla.

V Lyonu, který je v té době významným střediskem knihtisku, se Francois Rabelais setkává s mnoha významnými osobnosti své současnosti, mimo jiné se střetne s Erasmem Rotterdamským.

V Lyonu Francois Rabelais ve spolupráci s tiskařem S. Gryphiem vydává jako editor mnohá díla, mimo jiné Marlianiho „Místopis starého Říma“ (Topographia antiquae Romae, 1534), a lékařské spisy „Několik Hippokratových a Galénových knih“ (Hippocratis et Galieni libri aliquot, 1532) a „Lékařské listy“ (Epistulae medicinales, 1532) ferrarského lékaře G. Manardiho.

Zároveň Francois Rabelais začíná uveřejňovat své vlastní práce – jednak lidové tisky „Pantagruelská kronika“ (Pantagruéline Prognostication, 1533), „Kalendář“ (Almanach, na roky 1533,35,41), jimž jako renesanční vzdělanec vdechuje racionalistický tón, a jednak první dva díly svého nejslavnějšího díla, románové epopeje „Gargantua a Pantagruel“, a to díly „Hrozné a strašidelné skutky a udatenství přeslavného Pantagruela, slavného krále Dipsodů, syna velikého obra Gargantuy“ (publikováno pod přesmyčkou Alcofribas Nasier jako „Les Horribles et épouvantables faits et prouesses du trés renommé Pantagruel, roi des Dipsodes, fils du grand géant Gargantua“, 1532) a „Hrůzyplný život velikého Gargantuy, otce Pantagruelova“ (La Vie trés horrifique du grand Gargantua, pére de Pantagruel, 1535).

Tato dvě dnes nejvíce ceněná Rabelaisova díla ihned po svém vydání vyvolávají svojí ostrou kritikou omezenosti a povrchnosti zkorumpované církve a nevzdělanosti scholastických učenců pařížské Sorbonny Rabelaisův konflikt s církví – již v roce 1534 je autor podezírán z protestanství, v roce 1543 jsou pak „Gargantua a Pantagruel“ (po novém vydání v roce 1542) dány sorbonnskými teology na listinu církví zakázaných knih.

V roce 1546 vychází třetí díl Rabelaisovy epopeje (Rabelais se pod něj poprvé podepíše vlastním jménem), díl nazvaný stručněji než prvé dva: „Třetí kniha“ (Tiers Livre) a v roce 1552 pak díl čtvrtý, „Čtvrtá kniha“ (Quart Livre) – obě knihy jsou církevními autoritami ihned, stejně jako oba díly předchozí, odsouzeny. Pátý díl epopeje, „Cinquiéme livre“, jehož Rabelaisovo autorství bývá někdy zpochybňováno, pak vychází až po Rabelaisově smrti, v roce 1564, když krátce předtím vychází jeho část „Zvonivý ostrov“ (Ile sonnante, 1562).

Rabelaisova pozice ve čtyřicátých a padesátých letech 16. století není jednoduchá, v kritických okamžicích, kdy útoky z církevních pozic vůči němu dosahují své největší intenzity, je často nucen Lyon, a potažmo Francii samu opustit – v letech 1543–46 působí např. v Poitou, v roce 1546 odchází do (tehdy nefrancouzských) Mét.

Jindy pak Francois Rabelais prchá z Lyonu pod záminkou pozvání kardinála J. Du Bellay do Říma ( v letech 1534, 1535–36, 1547–49) či k piemontskému guvernérovi G. Du Bellay, jehož je v letech 1540–43 osobním lékařem.

Díky ochraně mocných příznivců si pak Francois Rabelais vymůže papežský pardon, stejně tak je legalizováno postavení jeho syna Theodula a dvou dalších dětí v roce 1536. Stejně tak díky svým mecenášům může Rabelais vstoupit zpět do benediktinského řádu, v roce 1536 se stává kanovníkem kláštera v Saint-Maur-des-Fossés, v roce 1551 pak Rabelais obdrží další dvě farní beneficia.

Na začátku roku 1553 se Francois Rabelais všech svých hodností vzdává, a krátce nato, 9. dubna téhož roku, v Paříži umírá.

Bibliografie:

• Michail Michailovič Bachtin: Francois Rabelais a lidová kultura středověku a renesance (koupit v knihkupectví Eruditus.cz)

Americký spisovatel arménského původu William Saroyan se narodil 31.8.1908 ve městě Fresno v Kalifornii v USA, když se jeho předkové, křesťanští Arméni, žijící v horské oblasti tureckého Bitlisu, po staletích útlaku rozhodli na počátku dvacátého století k emigraci do Spojených států. Tak nejspíše zachraňují sebe i své potomky před hrůzami, kterými konflikt mezi Armény a Turky vyvrcholí v roce 1915 – tehdy je z Turecka násilně vystěhováno na jeden a půl miliónu Arménů.

Ve Spojených státech ale čeká Saroyanovi předky tíživá sociální situace, která se nezmírní ani po jeho narození, kdy se naopak ještě ztíží, když tříletému Williamovi zemře otec a jeho matka je pak nucena jeho i jeho tři sourozence dát do sirotčince. Z něj se William do Fresna vrátí až po pěti letech.

Ve Fresně pak William několik let navštěvuje jedinou školu svého života. Už tehdy si začíná též uvědomovat, že je arménské národnosti a začíná se hlouběji zajímat o důvody vystěhování své rodiny z vlasti – po letech se tato problematika stává jedním z těžisek jeho tvorby.

Své první literární pokusy začíná mladý Saroyan posílat do anglické přílohy bostonského časopisu Arménů Hairenik (Země Arménů). Podepisuje se tehdy jako Sirak Goryan – Sirak bylo tehdy častým jménem v jeho příbuzenstvu a Goryan je jméno arménského spisovatele).

Přestože chce Saroyan již od počátků své tvorby popisovat život lidí zkoušených osudem podobně jako jeho vlastní rodina, vyhýbá se – až na malé výjimky, záměrně smutku po opuštěné vlasti. Na rozdíl od svého otce, pro něhož ztráta vlasti znamenala zároveň ztrátu smyslu života, Saroyan ve svém díle představuje Armény jako energické lidi schopné vzdorovat těžkému osudu vrozeným veselím, moudrostí a někdy i potřeštěností. Ale zároveň představuje Armény jako lidi, kteří jsou jen zřídkakdy schopni sebe a své rodiny materiálně zabezpečit.

Sám Saroyan, stejně jako jeho hrdinové, má po celý svůj život finanční problémy – ty ale nejsou způsobeny tím, že by snad jeho knihy nebyly úspěšné a špatně honorované, ale tím, že všechny vydělané peníze dokáže rychle utratit v hazardu, sázkách a dobročinných darech. O jeho přístupu k literatuře a penězům konečně svědčí i to, že již v roce 1940 odmítne Pulitzerovu cenu - jako důvod přitom udá nedůvěru v takováto umělecká ocenění.

Saroyanovy finanční potíže pak vyvrcholí koncem padesátých let, kdy dluží daňovým úřadům asi sto tisíc dolarů. Jen díky své neobyčejné umělecké plodnosti dokáže během jednoho roku všechny dluhy umořit…

Přestože bývá William Saroyan považován obecně za nejvýraznějšího literárního představitele arménské národnosti ve Spojených státech, on sám se nikdy ve své tvorbě nesoustřeďuje pouze na Armény – hrdiny jeho próz jsou také Řekové, Italové, Irové, Mexičané, Indiáni nebo Afroameričané, jejichž život dokáže zachytit neméně plasticky a věrohodně. Je tomu tak i proto, že se Saroyan ve společnosti menšin rád pohybuje, že toto prostředí i sám často úmyslně vyhledává, aby zde načerpal inspiraci pro svoji literární tvorbu…

Ani Saroyanův rodinný život není všední – dvakrát se ožení a dvakrát rozvede s jednou a toutéž ženou, s níž má dvě děti – dceru, která je svého času považována za jednu z nejkrásnějších žen světa, a syna, kterému dává jméno Aram.

Tvorba Williama Saroyana je obsáhlá - za svůj život vytvoří na stovku knih různé úrovně a významu. Jeho nejuznávanějším dílem je asi jeho prvotina, sbírka povídek „Odvážný mladý muž na létající hrazdě a jiné povídky“ (The Daring Young Man on the Flying Trapeze and other Stories) z roku 1934, v níž jsou zachyceny osudy lidí, které hospodářská krize přelomu dvacátých a třicátých let dvacátého století odsunuje na periférii společnosti. Velmi známý je též jeho „nejarménštější“ povídkový soubor „Jmenuji se Aram“ (My Name is Aram), který vychází v roce 1940.

Saroyanův první román „Lidská komedie“ (The Human Comedy), nostalgicky úsměvná kniha o lidských radostech i strastech za druhé světové války, vychází roku 1947.

Též v roce 1947 vychází i Saroyanův fiktivní životopis, v němž využívá Saroyan svých dosavadních životních zkušeností a popisuje i své válečné zážitky, „Dobrodružství Wesleye Jacksona“ (The Adventures of Wesley Jackson).

Pro českého čtenáře je ale nejznámější patrně Saroyanova kniha „Tracyho tygr“ (Tracy´s Tiger) z roku 1951, jakási lyrická pohádka pro dospělé. Známý je pro českého čtenáře též cyklus úsměvných povídek „Tati, ty jsi se zbláznil“ (Papa, You´re Crazy) z roku 1957, volné pásmo zážitků a rozhovorů Saroyana s jeho desetiletým synem Aramem.

Kromě románů a povídek je Saroyan autorem také třicítky divadelních her – za všechny lze jmenovat alespoň např. „Čas tvého života“ (The Time of Your Life) z roku 1939, za kterou odmítl převzít již výše zmíněnou Pulitzerovu cenu, „Mé srdce je v horách“ (My Heart´s in the Highlands) z roku 1938, „Stará sladká píseň lásky“ (Love´s Old Sweet Song) z roku 1940, nebo „Jeskynní lidé“ (The Cave Dwellers) z roku 1958.

Neméně důležitou složkou Saroyanova díla jsou dvě desítky memoárových a autobiografických próz, např. „O neumírání“ (Not Dying) z roku 1963, „Náhodná setkání“ (Chance Meetings) z roku 1978, či „Nekrology“ (Obituaries) z roku 1979. „Nekrology“ jsou Saroyanovou poslední knihou – píše ji necelé dva roky před svojí smrtí (umírá 18.5. 1981).

Na závěr jen pár slov – William Saroyan se svým dílem řadí k významným autorům americké literatury dvacátého století a zejména jeho knižní debut, povídkový soubor „Odvážný mladý muž na létající hrazdě“, jímž se dostal do povědomí nejen amerických čtenářů, je jednou z knih, kterou se vyplatí mít ve své knihovně…

Jules Verne, francouzský spisovatel a dramatik, jeden z nejpřekláda­nějších francouzsky píšících autorů vůbec, přichází na svět 8. února roku 1828 v Nantes jako syn advokáta.

V mládí Verne studuje práva v Nantes a poté v Paříži, po studiích pak pracuje na burze.

Literární ambice má Jules Verne již od mládí, do světa literatury ho jako tajemníka pařížského Théatre lyrique uvádí sám A. Dumas st.

Na počátku své umělecké kariéry se Jules Verne pokouší o tvorbu dramatickou, nemá ale se svými dramaty úspěch – na dráhu romanopisce ho pak přivede velký ohlas jeho cestopisných románů (např. „Pět neděl v balóně“ {Cinq semaines en ballon} 1863), vydávaných v ediční řadě „Podivuhodné cesty“ u nakladatele Hetzela.

Záhy se pak Jules Verne stává světoznámým spisovatelem pro mládež (i když sám si přeje napsat „román o vědě“ pro dospělé), svými, poutavým stylem psanými dobrodružnými romány, v nichž jsou zobrazeny nejrůznější, ve Vernově době (zatím) neexistující, technické vynálezy, se stává zakladatelem nového literárního žánru, tzv. sci-fi, tj. vědecko-fantastické literatury, zároveň jimi neskrývaně sleduje výchovné cíle. Jules Verne věří, že rozvoj moderní techniky povede zároveň k rozvoji lidské společnosti, že přispěje k sociálnímu a morálnímu pokroku lidstva.

V tomto smyslu vznikají jedny z nejznámějších Verneových děl (verneovek) – „Cesta do středu země“ (Voyage au centre de la Terre, 1864), „Cesta ze Země na Měsíc“ (De la Terre á la Luna, 1865), „Dvacet tisíc mil pod mořem“ (Vingt mille lieues sous les mers, 1877), „Tajemný zámek v Karpatech“ (Le Chateau de Carpathes, 1882), „Vynález zkázy“ (Face au drapeau, 1896)…

Vernea přitahuje i svět mladých lidí, v nichž vidí nositele pokroku a změny – tento svět se pak odráží v jeho dobrodružných cestopisech „Děti kapitána Granta“ (Les Enfants du capitaine Grant, 1868), „Patnáctiletý kapitán“ (Un Capitaine de quinze ans, 1878) či „Dva roky prázdnin“ (Deux ans de vacanses, 1888).

Po porážce Francie Pruskem v prusko-francouzské válce v roce 1870 pak Jules Verne zachycuje ve svém románu „Ocelové město“ (Les Cinq Cents Millions de la bégum, 1879) změnu francouzského vlasteneckého cítění, obrátivšího se proti Němcům.

Jules Verne je autorem mnoha dalších románů, ať již cestopisných či těch, které spadají do kategorie románů vědecko-fantastických, jeho tvorba patří mezi základní kameny světové literatury pro mládež, jen málokdo se v dětství s jeho tvorbou nesetkal, jeho knihy, především pro chlapce, znamenají podobný zážitek jako knihy dalšího velikána dětské dobrodružné literatury, německého spisovatele K. Maye.

Jules Verne umírá 24. března roku 1905 v Amiens, kde od roku 1879 žije a tvoří.

Bibliografie:

• Ondřej Neff: Jules Verne a jeho svět (koupit v knihkupectví Eruditus.cz)

Villiers de l´Isle-Adam (celým jménem Jean-Marie Mathias Philippe Auguste, hrabě de Villiers de l´Isle-Adam), francouzský prozaik a dramatik, předchůdce francouzského symbolismu, přichází na svět 7. listopadu roku 1838 ve francouzském Saint-Brieuc ve staré šlechtické rodině, jejíž rodokmen sahá až do 11. století a jež je za francouzské revoluce v roce 1792 zcela zruinována.

Mládí prožije Jean-Marie na různých místech Bretaně, od roku 1856 pak často pobývá v Paříži, kde navazuje svá první literární přátelství – v roce 1859 se pak setkává Villiers de lĄIsle-Adam s Ch. Baudelairem, jehož se pak stává celoživotním obdivovatelem, pevná přátelství ho pojí mimo jiné se S. Mallarméem a P. Verlainem.

Již v mládí se Villiers stává též obdivovatelem skladatele R. Wagnera, s nímž se i několikrát setká (poprvé v roce 1869).

Villiersův život je, taktéž již od mládí, ovlivněn dílem filosofa G.W. F. Hegela – ve Francii se stává jedním z prvním znalců tohoto velikána německé osvícenské filozofie.

V díle Villierse de l´Isle-Adama lze zřetelně rozlišit dvě období – první z nich, trvající přibližně do roku 1866, se nese ve znamení katolicismu, mystiky ( několikrát pobývá v klášteře v Solesmes) a zájmu o okultní vědy: Villiersův debut, básnická sbírka „První básně“ (Premiéres poésies, 1859) ale nemá úspěch, zcela zapadne.

Neúspěchem pak končí i vydání Villiersova románového debutu, nazvaného „Isis“ (Ísis, 1862) – tento román má být přitom první částí sedmidílného cyklu, jehož hrdinové usilují o získání absolutních vědomostí, které by jim umožnily poznat svět i sebe sama.

Konečně pak neúspěchem končí i Villiersovy dva pokusy o tvorbu dramatickou – hry „Elen“ (1865) a „Morgana“ (Morgane, 1866) nejsou za Villiersova života hrány.

Po těchto neúspěších se Villiersova tvorba začíná měnit – Villiers se svým dílem začíná přimykat reálnému životu, zároveň se ale svým stylem, vyznačujícím se bohatou fantazií a pečlivou prací s vyjadřovacími prostředky, stává uctívaným autorem mladých francouzských básníků a přímým přechůdcem francouzského symbolismu.

V tomto období pak vzniká Villiersovo vrcholné, „symbolické“ celoživotní dílo, hra „Axel“ (1872–75), hra jež je filosofickou úvahou o smyslu lidské existence a o vítězné absolutní čisté lásce.

Kromě dramatické tvorby se Villiers ve svém druhém tvůrčím období věnuje i tvorbě prozaické – zde vytváří svého antihrdinu, měšťáka Tribulata Bonhometa (povídková kniha „Tribulat Bonhomet“ z roku 1887), jehož omezenost a konformismus jsou cílem Villiersova kritického výsměchu.

Největší úspěch má ale Villiers s knihou povídek, nazvanou „Kruté povídky“ (Contes cruels, 1883) – v této knize Villiersovi krutost jeho hrdinů slouží k odsouzení lidské hlouposti, prázdných slov a frází a pseudovědeckého tlachání.

Přes svůj zásadní vliv na francouzskou literaturu konce 19. století dožívá pak Villiers de l´Isle-Adam svůj život v hluboké chudobě (když onemocní rakovinou, musí Mallarmé dokonce uspořádat veřejnou sbírku, aby Villiers mohl dožít důstojně) – 18. srpna roku 1889 pak Villiers de l´Isle-Adam v Paříži umírá.