Fjodor Michajlovič Dostojevskij, ruský spisovatel a novinář, jedna z nejvýznamnějších osobností historie světové literatury vůbec, přichází na svět 11. listopadu roku 1821 v Moskvě v rodině lékaře – Fjodorovo dětství a mládí je pak poznamenáno mnoha tragickými událostmi – v roce 1837 umírá Dostojevského matka, o dva roky později je pak zavražděn (vlastními poddanými) Dostojevského otec.
Z existenčních důvodů pak studuje Dostojevskij petrohradskou vojenskou vysokou ženijní školu – absolvuje v roce 1843, poté nastupuje na krátký čas na carské ministerstvo obrany, nicméně již po roce toto své místo opouští, rozhodnut věnovat se profesionálně literární tvorbě.
Svými prvními, romanticky laděnými, psychologizujícími prózami, se F. M. Dostojevskij stává již ve druhé polovině čtyřicátých let 19. století slavným, zdárně se rozvíjející kariéru úspěšného literáta ale přeruší obvinění ze styků se stoupenci utopického socialismu.
Dostojevskij je jako člen kroužku Petraševského zatčen a spolu s jeho ostatními jeho členy je odsouzen k trestu smrti – před popravčí četou pak přichází omilostnění a Dostojevskij je odsouzen k vyhnanství a nuceným pracím na Sibiři.
Ve vyhnanství Fjodor Michajlovič Dostojevskij stráví celkem čtyři roky (1850-54, místem jeho vyhnanství je Omsk), dalších pět let je pak nucen na Sibiři sloužit v carské armádě (v letech 1854-1859).
V roce 1859 je Dostojevskému povolen návrat do evropské části Ruska – Dostojevskij se vrací do Petrohradu, návrat ale znamená jen prohloubení jeho již tak velkých existenčních problémů – Dostojevskij pak brzy opouští carské Rusko, další léta žije střídavě ve Francii a Německu, teprve ke konci života se pak vrací zpět do Ruska.
Jako literát debutuje Fjodor Michajlovič Dostojevskij v roce 1845 prózou „Chudí lidé“ (Bednyje ľudi) , v dalších několika letech pak vycházejí Dostojevského další, romanticky laděné prózy: „Nětočka Nězvanovová“, „Pan Procharčin“ či „Bílé noci“ (Belyje noči).
Po návratu z vyhnanství se Dostojevského literární projev mění – své zážitky z let vyhnanství Dostojevskij zhutní do autobiografické, dokumentárně podané prózy, nazvané „Zápisky z Mrtvého domu“ (Zapiski iz mjortvogo doma, 1861-62.
Toto Dostojevského dílo ve 20. století mistrně zhudební český hudební skladatel Leoš Janáček {viz Janáček, Leoš}), hluboký psychologický a sociální podtext pak mají i románové prózy „Uražení a ponížení“ (Unižonnyje i oskorbľonnyje) či „Ves Stěpančikovo“ (Selo Stepančikovo i jego obitateli).
Šedesátá léta 19. století jsou pak v literární tvorbě Fjodora Michajloviče Dostojevského léty vrcholnými – právě během šedesátých let 19. století totiž vznikají Dostojevského nejslavnější románová díla: rok 1866 je rokem vzniku románu „Zločin a trest“ (Prestuplenije i nakazanije).
O rok později pak vzniká román „Idiot“ s titulní postavou knížete Myškina, v letech 1871-72 pak Fjodor Michajlovič Dostojevskij píše románový pamflet „Běsi“ (Besy), v němž na pozadí anarhistického terorismu Dostojevskij řeší základní morální otázky lidské společnosti.
Na konci sedmdesátých let 19. století pak Fjodor Michajlovič Dostojevskij pracuje na románové epopeji „Bratři Karamazovi“ (Braťja Karamazovy, 1879-80) – toto dílo je pak východiskem moderní literatury 20. století.
Z další tvorby Fjodora Michajloviče Dostojevského stojí za pozornost především román „Výrostek“, kde Dostojevskij podrobuje ostré kritice ruskou aristokracii, román s autobiografickými rysy „Hráč“ (Igrok), kde Dostojevskij, sám náruživý a nepříliš úspěšný hazardní hráč, mistrně vykresluje duševní pochody v nitru „hráče“ či mnoho kratších literárních útvarů, ať již novel či povídek („Zápisky z podzemí“, „Něžná“, „Strýčkův sen“ apod.).
Z publicistické tvorby Fjodora Michajloviče Dostojevského je ceněn především jeho „Deník spisovatele“ (Dnevnik pisateľa).
Fjodor Michajlovič Dostojevskij, jedna z největších postav ruské, potažmo evropské a světové literatury, umírá 9. února roku 1881 v Petrohradě.