Jeho básně uměly být vtipné, absurdní i bolestivé. Milan Ohnisko dokázal několika přesně vybranými slovy vytvořit situaci, která čtenáře nejprve pobavila a vzápětí znejistila. Básník, redaktor, publicista a někdejší disident, který patřil k výrazným osobnostem současné české poezie, zemřel v noci na 3. září 2026 v Praze. Bylo mu 61 let. O jeho úmrtí informovaly Seznam Zprávy s odvoláním na rodinu a následně také Česká televize či iDNES.cz.
Milan Ohnisko se narodil 16. července 1965 v Brně. Na začátku 80. let předčasně odešel z gymnázia a později také ze střední knihovnické školy. Živil se v různých pomocných profesích – pracoval jako stavební dělník, kulisák, odečítač vody, skladník nebo hlídač staveniště. Současně se stále intenzivněji zajímal o literaturu a dostával se do prostředí brněnského disentu.
V lednu 1987 podepsal Chartu 77. Podílel se na šíření samizdatových tiskovin a působil jako spojka mezi disentem v Brně a Praze. Státní bezpečnost ho sledovala a několikrát zadržela. Jak později vyprávěl pro Paměť národa, psychického nátlaku se příliš nebál, protože podle jeho slov tehdy neměl rodinu ani zaměstnání, na které by režim mohl tlačit.
K poezii měl blízko už v době normalizace. Jeho rané verše vycházely v samizdatu, mimo jiné v časopisech a edicích Vokno, Petlice nebo Fragment K. Po listopadu 1989 už mohl publikovat oficiálně a jeho básnická tvorba se postupně stala hlavní součástí jeho života.
V roce 2001 vydal prvotinu Obejmi démona!. Následovaly například sbírky Milancolia, Azurové inferno, Nechráněný styk, Světlo v ráně, Starej pop a Zuta a svlečena. Jeho zatím poslední sbírka V nebi vyšla v roce 2026 v nakladatelství Aula.
Právě Světlo v ráně patří k jeho nejvýraznějším knihám. Za sbírku, která vyšla v roce 2016, získal v roce 2017 Magnesii Literu za poezii. Porota tehdy ocenila schopnost spojit čistotu českého jazyka s naléhavou výpovědí a zachytit zdánlivě obyčejné situace způsobem, který může náhle přejít do existenciálního děsu.
Ohnisko ale nebyl pouze básníkem. Po revoluci vedl vlastní nakladatelství, provozoval knihkupectví a později pracoval jako nakladatelský redaktor. Několik let působil v nakladatelství Petrov a po jeho zániku pokračoval jako redaktor na volné noze. V roce 2012 se přestěhoval z Brna do Prahy a později se stal zástupcem šéfredaktora literárního obtýdeníku Tvar.
Významnou součástí jeho tvorby byly také knižní rozhovory. S hudebníkem Davidem Kollerem vydal Who The Fuck Is David Koller?, s Danielou Drtinovou knihu Jako bych žila dva životy a s Ivanem Bartošem Hurikán Ivan. Spolu s Olgou Stehlíkovou navíc psal pod společným pseudonymem Jaroslava Oválská.
Ohnisko se do posledních měsíců věnoval literatuře. Ještě letos vydal novou básnickou sbírku a podle Seznamu Zpráv ji plánoval osobně předat lidem, kteří mu pomáhali s jejím vydáním. Nakonec už k tomu nedošlo. Jeho odchod tak uzavírá život člověka, který prošel disentem, nakladatelským prostředím i literární žurnalistikou, ale především zůstal básníkem – člověkem, pro kterého podle vzpomínky jeho kolegy Karla Škrabala mělo každé slovo svou váhu.