Tomáš ze Štítného (též Tomáš Štítný) pochází z jihočeské zemanské rodiny, jíž patří tvrz Štítné u Žirovnice.
V mládí (v letech 1348-1355) studuje Štítný na artistické fakultě pražské univerzity, ale ještě než dosáhne akademické hodnosti, vrací se zpět domů, do jižních Čech.
Pod vlivem reformních kazatelů, zvláště mravně uvědomělého a přísného Milíče z Kroměříže {viz Jan Milíč z Kroměříže}), začíná pak svoji vlastní literární a překladatelskou činnost: obrací se k malému kroužku svých nejbližších (dětem, rodině, sousedům), aby posílil jejich mravnost i víru a prohloubil jejich náboženský život.
V roce 1386 pak Tomáš ze Štítného odchází natrvalo do Prahy, kde někdy mezi lety 1401 až 1409 umírá.
Roku 1376 Tomáš ze Štítného spojuje své česky psané (je mistrem českého jazyka) náboženskoetické traktáty z dřívější doby ve sbírku „Knížky šestery o obecných věcech křesťanských“ (O vieře, o naději a o milosti, O trojiech staviech: panenském, vdovském a manželském, O hospodářovi, o hospodyni a o čeledi, Kam se zdejší stavové lidští připodobnávají k andělským kuoróm, Ostnec svědomie a o pokušenie ďábelském, Kam se očištijem toho, že hřešíme).
Tomáš ze Štítného se zde projevuje, pod vlivným dojmem teologických spisů Huga a Richarda ze sv. Viktora, Bernarda z Clairvaux, Jindřicha Susa aj., jako pokračovatel augustiniánské a mystické tradice. Sbírka je zachována v tzv. „Klementinském sborníku“, rané památce českého reformního myšlení.
Po roce 1376 pak Tomáš ze Štítného píše (připisuje je svým dětem) myšlenkově náročnější „Řeči besední“, v nichž formou rozmluvy otce s dětmi laicky vysvětluje křesťanskou věrouku i nejsložitější problémy scholastické filozofie (zejména vzájemný vztah člověka a Boha). Tímto svým počinem Štítný pomáhá stírat rozdíly mezi věděním duchovních a věděním laiků, obyčejných lidí.
Asi v roce 1392 píše Tomáš ze Štítného soubor pojednání na evangelické téma „Řeči nedělní a sváteční“. Dílo, zvolna navazující na expresivnost Waldhauserových (viz Konrád Waldhauser)a Milíčových kázání, má sloužit jako česká postila pro širší publikum a svojí čtivostí a přitažlivostí témat také vzbuzuje živou odezvu.
V devadesátých letech 14. století Tomáš ze Štítného hojně překládá, či spíše volně adaptuje, do českého jazyka známé literární předlohy, které přizpůsobuje praktickým cílům tehdejšího reformního hnutí. Tak vzniknou „Knížky o šašiech“ (podle Jacoba de Cessolis), „Zjevení svaté Brigity“ a pravděpodobně i duchovní román „Barlaam a Josafat“.
Myšlenkově patří Tomáš ze Štítného spíše k ortodoxnímu proudu teologického myšlení, neodchyluje se od církevního učení, nekritizuje ani nechce reformovat společenský řád. Základ svého konání nalézá v bibli, kterou velmi důvěrně zná.
Tomáš ze Štítného svým dílem usiluje o mravní obrodu člověka, o uskutečňování křesťanských zásad v praxi (čímž možná nevědomky připravuje pro pozdější reformní snahy jeho pokračovatelů).
Význam Tomáše ze Štítného ale tkví ještě v jedné velmi zásadní věci – je prvním, kdo píše o náboženské tématice ryze česky. To mu ale přináší nejeden problém, musí nacházet české výrazy pro filosofické a teologické pojmy (filozofie a náboženství jsou v jeho době psány povětšinou latinsky), musí najít způsob, jak převést do češtiny složité latinské větné konstrukce atd. Štítný tyto problémy vyřeší více než obstojně – jeho textům je zachována srozumitelnost i názornost textu a právem proto bývá přezdíván nejstarším klasikem české prózy.