Alexandr Vasiljevič Suvorov, ruský maršál, vítěz na polskými, tureckými a francouzskými vojsky i nad povstalci ve vlastní zemi, přichází na svět buď v Moskvě nebo ve východním Finsku někdy v letech 1725 až 1730 (nejpravděpodobněji v roce 1729).
Údaje o Suvorovově dětství a mládí jsou skoupé – ví se ale, že jako dítě je Suvorov často nemocný a že ve věku třinácti let vstupuje do ruské armády, kde až do roku 1754 slouží jako řadový voják.
V roce 1754 je Suvorov povýšen na důstojníka a slouží jako nižší důstojník v sedmileté válce proti Prusům. V roce 1760 se pak účastní obsazování Berlína – za svoji statečnost a vynikající velitelské schopnosti je pak povýšen na plukovníka.
V roce 1762 zavádí A. V. Suvorov ve svém pluku nové výcvikové metody, metody, které pak budou typické pro celou jeho vojenskou kariéru – zjednoduší složitý dril a zdůrazní potřebu fyzické výdrže pro rychlé přesuny. Zároveň umožní svým podřízeným jednat při manévrech s jednotkami nezávisle. Zároveň se Suvorov staví proti tehdy typické obléhací taktice, razí teorii, že vojsko utrpí menší ztráty při okamžitém útoku – je zastáncem těsné, zuřivé srážky…
V dubnu roku 1773 má Alexandr Vasiljevič Suvorov možnost své teorie a nové metody vedení výcviku vyzkoušet v praxi při útoku na pevnost Turtukai v počátku první rusko-turecké války – za hrdinství a statečnost je pak povýšen na generálporučíka.
Následující rok pak Suvorov přemůže díky svým metodám obránce pevnosti Kozloduj, přestože mají početní převahu pět ku jedné – jeho vojáci se jak při této bitvě, tak i v bitvách budoucích, chovají ke svému veliteli s velkou úctou a vynikají skvělou morálkou a na oplátku dostávají od Suvorova vždy včas svůj žold, nejlepší dostupné potraviny a výzbroj. Také jeho sklon stavět se v boji do čela svých vojsk a dávat najevo své lidské vlastnosti (tehdy u důstojníků dost nezvyklý postoj), mu získává lásku jeho mužstva.
Po návratu z Turecka nechává Suvorov vybudovat řadu vojenských zařízení známých jako Kubáňská linie – tato zařízení slouží jako obranná linie jižních ruských teritorií.
V roce 1783 Suvorov potlačuje krvavým tažením povstání na Krymu, tažením, v němž jeho vojáci nedávají svým rebelujícím krajanům prakticky milost.
Po vypuknutí druhé rusko-turecké války vítězí Suvorov v roce 1787 v úvodní bitvě střetu u Kinburnu. Poté zvítězí v červenci roku 1789 u Fokani a o dva měsíce později porazí osmanskou armádu, převyšující tu jeho v poměru čtyři ku jedné, v bitvě u Rimniku.
Po těchto vítězstvích je Suvorov opět vyznamenán za statečnost a je mu udělen titul hraběte a znak, v němž je šipka ve tvaru blesku mířícího na turecký půlměsíc.
V roce 1790 se pak Suvorov vydává proti turecké pevnosti Ismail – jeho útok způsobí Turkům ztrátu šestadvaceti tisíc mužů a otevře ruským vojskům cestu k Dunaji a do Konstantinopole. Pád Ismailu je pak vlastně faktickým koncem této rusko-turecké války, i když mírová smlouva bude uzavřena až za tři roky.
V roce 1793 vede A. V. Suvorov vojsko do Rusy okupovaného Polska, kde potlačuje rolnické povstání – jeho armáda poráží vzbouřence v bitvě u Maciejowiců 10. října roku 1794 a o dva týdny později Suvorov obsazuje Varšavu. Po návrau je Suvorov Kateřinou Velikou povýšen na polního maršála a jsou mu darovány rozsáhlá panství a mnohem širší velitelské pravomoci než doposud.
V roce 1795 odchází Suvorov na částečný odpočinek, během nějž píše své názory na vedení války – výsledkem je kniha „Umění vítězství“.
O dva roky později se Suvorov ocitá ve výslužbě docela a je vypovězen z Ruska – důvodem je smrt Kateřiny Veliké: její následník car Pavel I., nevěří lidem z Kateřinina okolí a vyměňuje všechny vojenské velitele.
V roce 1798 se může Suvorov vrátit do Ruska a jsou mu vráceny jak hodnost, tak výsady – car, který se spojil s Anglií a Rakouskem proti Napoleonovi, ho povolává zpět do služby.
Suvorov ihned po návratu shromáždí a vycvičí spojenou rusko-rakouskou armádu, která má za úkol vypudit Napoleonova vojska ze severní Itálie. Na jaře a v létě roku 1799 pak poráží Francouze u Cassana, Trebbie a u Novi – po této sérii vítězných bitev, během nichž je jen nevalně podporován rakouskými jednotkami, se pak Suvorov na příkaz Pavla I. (který spojenectví s Rakušany ruší) vrací domů.
Tady jej car, který má strach z jeho popularity, opět zbavuje velení a odebírá mu hodnost – o několik měsíců později, 18. května roku 1800, pak Alexandr Vasiljevič Suvorov umírá v St. Peterburgu: podle carova nařízení je pak jeho pohřeb soukromý, bez státních poct a bez přítomnosti jediného z jeho velitelů…