Jan Švankmajer, český režisér, scénárista, výtvarník a animátor, jedna z nejvýznamnějších osobností českého filmu, přichází na svět 4. září roku 1934 v Praze v rodině aranžéra výloh.
Vzdělání Švankmajer získává nejprve na pražské Vyšší škole uměleckého průmyslu, poté studuje obor loutkářské scénografie a režie na Divadelní akademii múzických umění (též v Praze).
Od roku 1958 Jan Švankmajer působí ve svobodném povolání (věnuje se převážně grafice a kresbě), o dva roky později v roce 1960 pak zakládá Divadlo masek (divadlo přináleží k Divadlu Semafor), v roce 1962 Jan Švankmajer nastupuje jako režisér v divadle Laterna Magika.
V roce si Jan Švankmajer splní sen – natáčí svůj první film, nazvaný „Poslední trik pana Schwarzewalda a pana Edgara“, snímek, v němž se vzájemně trumfují (a nakonec i zničí) dva kouzelníci ve varieté. Již od počátků své tvorby přitom Jan Švankmajer používá netradiční tvůrčí postupy – umně kombinuje živé herce s animací, chytře využívá možností filmového triku.
V roce 1965 Jan Švankmajer natáčí svůj druhý snímek – jmenuje se „J. S. Bach – Fantasia g moll“. Po jeho úspěchu pak o rok později vznikají ve Švankmajerově režii další dva snímky – „Et cetera“ a „Rakvičkárna“.
Do roku 1970 pak vznikají ještě další čtyři Švankmajerovy filmy – „Historia naturae“ (1967), za nějž je mu udělena na festivalu v Oberhausenu cenu Maxe Ernsta, „Byt“ (1968), „Tichý týden v domě“ (1969) a „Don Šajn“ (1970).
V roce 1970 se Jan Švankmajer stává po setkání s V. Effenbergerem členem Surrealistické skupiny, ve stejném roce pak vzniká i Švankmajerův hraný reportážní snímek „Kostnice“.
V sedmdesátých letech Jan Švankmajer, kromě své filmové tvorby, pracuje jako scénograf v divadle Činoherní klub v Praze, ve druhé polovině sedmdesátých let pak společně se svojí manželkou (Eva Š.) vytváří keramické artefakty.
Za normalizace není Švankmajerovo dílo československým komunistickým režimem příliš vítáno, nicméně, tvořit je Švankmajerovi dovoleno – v sedmdesátých a osmdesátých letech vznikají pak slavné krátko- a středometrážní snímky „Otrandský zámek“ (1976), „Zánik domu Usherů“ (1980), natočený na motivy povídky E. A. Poea či hrůzná filmová vize „Jáma a kyvadlo“ (1983) na motivy povídky stejného autora.
V roce 1987 pak Jan Švankmajer natáčí svůj první celovečerní film (všechny jeho dosavadní práce byly pouze krátko- či středometrážními snímky), a to film „Něco z Alenky“ na motivy knihy L. Carolla.
Po pádu komunistického režimu v Československu a obnovení demokratického zřízení v roce 1989 natáčí hned v roce 1990 Jan Švankmajer groteskní hříčku „Konec stalinismu v Čechách“ , o dva roky později vzniká krátkometrážní dílko „Jídlo“.
V roce 1994 vzniká Švankmajerův druhý celovečerní film, a to film „Lekce Faust“ – ve filmu se zaskví v hlavní roli, spojující v sobě jak Fausta, tak Mefistofela, herec Petr Čepek.
Další Švankmajerův snímek „Spiklenci slasti“ z roku 1996 nahlíží groteskním pohledem na problematiku sexuálních úchylek a dosahování slasti.
V roce 2000 pak Jan Švankmajer natáčí svůj třetí celovečerní film „Otesánek“ na motivy lidové pohádky – za tento film je Švankmajer oceněn v roce 2001 dvěma Českými lvy (za nejlepší film a za výtvarné řešení).
Kromě vlastních filmů se Jan Švankmajer spolupracuje jako výtvarník na mnoha filmech ostatních tvůrců – jeho specifický výtvarný rukopis je k vidění mimo jiné ve snímcích „Adéla ještě nevečeřela“ (1977), „Tajemství hradu v Karpatech“ (1981) či „Tři veteráni“ (1983).
V současnosti (psáno na podzim 2004) natáčí Jan Švankmajer svůj čtvrtý celovečerní snímek, nazvaný „Šílení“.