Jan Zajíc, český student, který se, inspirován činem J. Palacha (viz Palach, Jan), 25. února roku 1969 upálil na pražském Václavském náměstí na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy, přichází na svět 3. července roku 1950 v obci Vítkov (okres Opava) jak prostřední ze tří dětí učitelky a drogisty.
Dětství Zajíc prožívá v rodné obci, kde také absolvuje základní školu.
V roce 1965 je pak Jan Zajíc přijat na střední průmyslovou školu železniční v Šumperku – za doby studií se Jan věnuje četbě literatury, zejména té tzv. krásné, sám se též pokouší o tvorbu básní.
Po maturitě na střední škole chce pak Jan Zajíc studovat dějepis a filozofii.
V období tzv. „pražského jara“ roku 1968, tedy v období částečné demokratizace československé společnosti, je Jan Zajíc nadšeným příznivcem změn ve společnosti – v Šumperku se účastní řady mítinků a schůzí, na nichž patří k nejvášnivějším diskutérům.
Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se Jan Zajíc zapojuje aktivně do studentských protestních akcí – když se pak v lednu roku 1969 upálí na pražském Václavském náměstí student Jan Palach, odjíždí Zajíc do Prahy, kde se pak účastní na Václavském náměstí, pod sochou sv. Václava (viz sv. Václav) protestní hladovky, trvající až do Palachova pohřbu.
O měsíc později se Jan Zajíc, když vidí, že Palachův čin nepřinesl žádný významný zvrat do kompromisní a kolaborantské politiky československých politických představitelů, rozhodne Palachův čin následovat – 25. února roku 1969 odjíždí ráno do Prahy, když ho na cestě doprovázejí tři spolužáci. V Praze se pak Jan Zajíc v průjezdu domu č. 39 na Václavském náměstí polije benzínovým čističem, vypije kyselinu a zapálí se – na Václavské náměstí se mu ale z průjezdu vyběhnout nepodaří, po několika krocích padá a na místě umírá.
Před svojí mučednickou smrtí napíše Jan Zajíc čtyři dopisy – jeden zanechává na místě sebeupálení, druhý je adresován rodičům a sourozencům, třetí je určen O. Vítovi, studentovi teologické fakulty v Praze, s nímž držel hladovku po sebeupálení J. Palacha, a čtvrtý je pak určen československé veřejnosti – v tomto dopise se Zajíc označí za další oběť okupace Československa a vyzve v něm k boji za svobodu vlasti.
Pohřeb Jana Zajíce se koná 2. března roku 1969 v rodném Vítkově (on sám chtěl být pohřben v Praze, ale úřední cestou bylo jeho pražskému pohřbu zabráněno) a stává se, podobně jako pohřeb Jana Palacha manifestací odporu československých občanů vůči nastupujícím normalizačním snahám husákovského (viz Husák, Gustáv) komunistického vedení.