Jaroslav Havlíček, český prozaik, romanopisec a povídkář, otec předního surrealistického básníka Zbyňka Havlíčka a hlavní představitel české naturalisticko-psychologické prózy období mezi dvěma světovými válkami, přichází na svět 3. února roku 1896 v Jilemnici v rodině učitele.
Po maturitě na jičínské reálce v roce 1913 sní mladý Havlíček o studiu malířství na umělecko-průmyslové škole, ale jeho sny se nesplní – v roce 1914 absolvuje abiturientský kurs při obchodní akademii v Chrudimi a poté začíná studovat obchodní vědy na České vysoké škole technické v Praze.
V roce 1915, za první světové války, je Jaroslav Havlíček odveden jako jednoroční dobrovolník k pěšímu pluku do Kadaně – poté, co je jeho pluk odveden na frontu, bojuje Havlíček postupně v Rusku, v Itálii a v roce 1919 pak na Slovensku.
Od téhož roku Jaroslav Havlíček začíná pracovat jako úředník, při zaměstnání dostuduje obchodní vědy. V roce 1921 se Jaroslav Havlíček žení s dcerou jilemnického mydláře Marií Krausovou.
Od poloviny dvacátých let se Jaroslav Havlíček vedle své úřednické práce věnuje soustavně literární tvorbě – publikuje přitom hlavně v Lumíru, Zvonu, Cestě, Severu a východu a Národních listech.
Počátky Havlíčkovi tvorby jsou spojeny s povídkou – jeho povídková tvorba se přitom vyznačuje velkým rozsahem a širokou žánrovou rozmanitostí: o tom je možné přesvědčit se zejména v Havlíčkově posmrtně vydaných povídkových souborech „Zázrak flamendrů“ (1964), „Prodavač času“ (1968) a „Hodinky pana Balabána“ (1986).
Havlíčkovu povídkovou tvorbu lze utřídit do určitých dílčích skupin, protože on sám směřuje k cyklizaci svých krátkých próz, k vytváření určitých řad povídek, řad, majících základ v obměnách obdobného námětu – těmito náměty jsou pak např. domov, osudy žen, dětství, smrt, záhada či milostné vztahy (motiv milostných vztahů se objevuje např. v souboru psychologických portrétů dospívajících dívek nazvaném „Neopatrné panny“, souboru z roku 1941).
Zvláštní postavení mezi Havlíčkovými povídkovými cykly má pak sjednocený soubor „Kalvach“, který knižně vychází v roce 1976 (předtím v souboru „Prodavač času“) – v tomto povídkovém cyklu Havlíček ztvárňuje několik událostí (banálně každodenních i záhadně iracionálních) ze života úřednické rodiny a zároveň v něm vdechuje literární život svému fiktivnímu dvojníku, kterého nechává zemřít v povídce „Poutník v mlze“, povídce, kterou dokončuje 8. března roku 1943, krátce před svojí skutečnou smrtí.
Cykličnost se u Jaroslava Havlíčka projevuje i v jeho románové tvorbě – příkladem je jeho plánovaná trilogie „Ulrychovsko“ („románový cyklus z Podkrkonoší“), z níž ale dokončí pouze první díl nazvaný „Vyprahlé touhy“ (z roku 1935, v roce 1944 pak tento román vychází přepracovaný pod jménem „Petrolejové lampy“).
Ve „Vyprahlých touhách“, resp. „Petrolejových lampách“, Jaroslav Havlíček vytváří v postavě hlavní hrdinky Štěpy (ve zfilmované verzi ji později hraje Iva Janžurová) portrét svérázné a rozporuplné ženy, které komplikuje osud její nepoddajná povaha, nevábný zjev a pozdní sňatek se zchátralým bratrancem – – vysoce individualizovaný příběh Štěpy je přitom významně doplněn obrazem života Havlíčkovy rodné Jilemnice.
Tento obraz je pak znovu literárně rekonstruován v románu „Vlčí kůže“ (vydán v roce 1967), románu, jehož děj se odehrává v letech první světové války.
Třetí část Havlíčkovy trilogie pak zůstává jen pouhým projektem…
S „Petrolejovými lampami“ souvisí jednou svojí postavou Havlíčkova baladická novela „Synáček“ z roku 1942, monografické vyprávění o životě organizátora zábav jilemnické mládeže a posléze úspěšného podnikatele, jehož osud sváže s křehkou a nevyléčitelně nemocnou dívkou.
Formou introspekce a diagnostické analýzy rozvíjí Jaroslav Havlíček psychologické téma v románu „Neviditelný“ (z roku 1937), a to hned v několika podobách – falešný sebeprožitek, hra s city a vztahy, střety různých postav z různých sociálních prostředí, dědičná šílenství, schizofrenní bludy atd.
Plebejský a cílevědomý hrdina „Neviditelného“ rekapituluje svůj život, v němž se všechny snahy o profesní seberealizaci a získání společenské prestiže (sňatkem s dívkou ze staré továrnické rodiny) postupně fatálně zvrátily a vyústily v děsivou životní katastrofu bez možnosti vykoupení…
Naprostým fiaskem končí též děj románu „Ta třetí“ z roku 1939, psychologická studie měšťáka, slabocha a snoba, jehož staromládenecký egoismus poznamenává životy dvou zcela odlišných žen – temperamentní, náročné a přímé mladé dívky a její osamocené stárnoucí příbuzné…
Smysl pro psychologii ženské duše pak konečně Jaroslav Havlíček uplatňuje též v románu „Helimadoe“ z roku 1940, kde drama ženské ošklivosti a vysvobozujícího a riskantního útěku z rodinného prostředí je překryto naivním pohledem dospívajícího chlapce…
Jaroslav Havlíček, mistr české psychologické prózy, umírá za druhé světové války, 7. dubna roku 1943 v Praze.