Vlci se do české krajiny vracejí a jejich přítomnost vyvolává emoce, někdy i obavy a konflikty. Pavel Hulva patřil k vědcům, kteří pomáhali oddělovat skutečnost od představ. Pomocí genetických analýz zkoumal původ a pohyb vlčích populací, jejich příbuznost i vztahy mezi jednotlivými oblastmi Evropy. Nebyl však pouze „vědcem přes vlky“. Jeho odborný záběr sahal od netopýrů přes velké šelmy až ke kytovcům a spojoval evoluční biologii s praktickou ochranou přírody.
Profesor Pavel Hulva se narodil v roce 1975 v Českém Těšíně. Vystudoval molekulární biologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a následně tam pokračoval v doktorském studiu zoologie. Právě propojení genetiky a zoologie se stalo základem jeho další práce. Věnoval se evoluční genetice, fylogeografii a biogeografii – oborům, které zkoumají genetickou příbuznost populací a jejich historické šíření v prostoru.
Po dokončení doktorského studia působil na katedře zoologie Přírodovědecké fakulty UK, později také na Přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity. V roce 2013 se habilitoval a v roce 2022 bylo zahájeno jeho jmenovací řízení profesorem. Na obou univerzitách se podílel na výzkumu i výuce. Jeho přednáškový kurz Evoluce obratlovců patřil podle vzpomínky kolegů k těm, které studenti označovali za nejpůsobivější během biologického studia.
Výraznou část jeho výzkumu tvořili savci, jejich evoluce a ochrana. Zabýval se netopýry, velkými šelmami, kopytníky i kytovci. U vlků se jeho tým zaměřoval na genetické složení populací ve střední Evropě, jejich vzájemné propojení a původ jednotlivých zvířat. Výsledky pomáhaly lépe porozumět návratu vlka do české krajiny a poskytovaly podklady pro ochranu druhu i řešení konfliktů mezi člověkem a velkými šelmami. Hulva o těchto tématech psal také pro časopis Vesmír a v rozhovorech vysvětloval, proč je při debatách o vlcích důležité vycházet z biologických poznatků.
Jeho odborná práce měla mezinárodní dosah. Publikoval v časopisech jako Nature a PNAS a spolupracoval s vědci z řady zemí. Mezi jeho novější témata patřil také výzkum kytovců; v roce 2025 se podílel na studii využívající občanskou vědu a genetické analýzy k poznávání jižních pravých velryb. Přírodovědecká fakulta UK ve vzpomínce po jeho smrti uvedla, že měl na kontě více než 250 odborných publikací a přes tři tisíce citací. Zdůraznila rovněž jeho podíl na rozvoji nových výzkumných směrů v české zoologii.
Pavel Hulva zemřel nečekaně 1. listopadu 2026 ve věku 51 let, jak uvedla Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy. Příčinu úmrtí fakulta nezveřejnila. Ve svém nekrologu kolegové připomněli nejen jeho vědecké výsledky, ale také otevřenost diskusi, toleranci a ochotu hledat dohodu. Jeho odchod označili za velkou ztrátu pro akademické prostředí i zoologii v Česku a zahraničí.