Ruský skladatel Petr Iljič Čajkovskij přichází na svět 7. května 1840 ve Votkinsku v rodině báňského inženýra Ilji Petroviče Čajkovského a jeho ženy Alexandry Alexejevny – dětství prožívá v početné rodině (má dvě sestry), v hmotném blahobytu a ve spořádaném rodinném prostředí, velký vliv na něj má krásná a nedotčená příroda v okolí odlehlého městečka stejně jako svérázný životní styl jeho obyvatel a jejich písně. Sám se o svém dětství a o jeho vlivu na jeho hudbu později vyjádří takto: „Ruský element v mé hudbě, to jest melodické a harmonické prvky, příbuznost s národními písněmi, má svůj původ v tom, že jsem vyrostl v samotě, od dětství – toho nejrannějšího – jsem do sebe vstřebával nevýslovnou krásu charakteristických rysů ruské národní hudby…“
Čajkovského v dětství vychovává francouzská guvernantka – již od pěti let se učí hře na klavír, ovládá francouzštinu a němčinu.
V Čajkovského osmi letech je jeho otec přeložen do městečka Alapajevska, ale tam se malý Petr již dlouho nezdrží – v letech 1852-59 studuje právnické střední škole v Petrohradu.
V této době Čajkovskému náhle umírá matka a jemu končí bezstarostná léta dětství a mládí…
Po absolutoriu na právnické škole nastupuje Čajkovskij jako úředník na ministerstvu spravedlnosti. Zaměstnání ale Čajkovského neuspokojuje, úřednická kariéra není smyslem jeho života. Brzy proto přichází zásadní rozhodnutí – Čajkovskij z ministerstva odchází a vstupuje na petrohradskou konzervatoř, první ruskou konzervatoř, ústav vedený v té době Antonem Grigorjevičem Rubinštejnem, skladatelem a vedle Liszta jedním patrně největším klavíristou druhé poloviny 19. století.
V roce 1865 se Čajkovskij stává jedním z prvním absolventů konzervatoře – v této době má za sebou i první veřejná vystoupení svých prvých děl: předehry „Bouře“ na Ostrovského námět, dílka „Charakteristické tance“ a kantáty „Na radost“ na text Friedricha Schillera.
Rokem 1865 zároveň končí i Čajkovského petrohradská éra. Počátkem roku následujícího odchází Čajkovskij do Moskvy přednášet teorii na hudební škole při Ruské hudební společnosti. Když je v témže roce otevřena v Moskvě druhá ruská konzervatoř, stává se Petr Iljič jejím profesorem harmonie. V ústavu, jehož ředitelem je bratr Rubinštejnův Nikolaj, vynikající pedagog, klavírista a dirigent, pak Čajkovskij působí celých dvanáct let.
Léta strávená v Moskvě jsou léty počátku Čajkovského tvůrčího rozmachu. Petr Iljič píše svoji „Symfonii g-moll“, symfonickou báseň „Romeo a Julie“, v letech 1867-68 vytvoří své první perní dílo, operu „Vojvoda“ – ta se ale do dnešních časů, stejně jako opera „Undina“, Čajkovského druhá opera, nedochová, autor se rozhodne, nespokojen s jejich podobou, obě dvě zničit.
V letech 1874 a 1876 mají v Mariinském divadle v Petrohradu premiéru další opery – „Opričnik“ a „Kovář Vakula“ a počátkem roku 1877 je pak na scéně Velké divadla v Moskvě premiéra Čajkovského baletu o čtyřech dějstvích „Labutí jezero“.
Čajkovského moskevské období končí v roce 1877, kdy opouští dráhu pedagoga. V té samé době pak začíná i dlouholeté skladatelovo přátelství s vdovou po železničním podnikateli Naděždou Filaretovnou von Meckovou, přátelství udržované pouze písemným stykem, Čajkovskij svoji mecenášku nikdy nespatří – von Mecková, okouzlená Čajkovského hudbou, dlouhá léta finančně skladatele podporuje a poskytuje mu k dispozici svá venkovská sídla, vymíní si však, že mezi ní a jím nikdy nedojde k osobnímu setkání.
Z tohoto vztahu se dodnes zachovaly tři obsáhlé svazky korespondence, které nám svým prostřednictvím dávají nahlédnout do Čajkovského citového života a jeho tvůrčího vývoje. Díky von Meckové má Čajkovskij dostatek hmotných prostředků, může se věnovat pouze komponování.
Kromě poněkud záhadné ctitelky, která nestojí o osobní setkání, pak vstoupí do Čajkovského života ještě dvě ženy. V roce 1868 to je pěvkyně Marguerita Artotová, která v Moskvě vystupuje s italských operním souborem – koncem roku dojde k zásnubám a svatbu si Čajkovskij s Artotovou naplánují na léto roku příštího. Když ale Artotová příštího roku na podzim přijede do Moskvy se souborem znovu, je už provdána – za barytonistu Padilla y Romose.
O deset let později (Čajkovskij právě pracuje na opeře „Evžen Oněgin“) se Čajkovskij žení se svojí bývalou žákyní, osmadvacetiletou pianistkou A. I. Miljukovové, když s ní předtím několik měsíců udržuje důvěrný písemný styk. Manželství je ale omylem, za několik měsíců dochází k jeho rozpadu – ukáže se, že manžele nespojuje vůbec nic, ani duševní ani fyzické pouto.
Tato epizoda vrhne Čajkovského do stavu hluboké duševní krize – zmocňuje se to těžká deprese, ústící do nervového onemocnění. V září proto opouští domov a odjíždí hledat klid do zahraničí – nějaký čas je u ženevského jezera, pak v Benátkách, zdrží se i ve Vídni, nakonec pak zakotví v San Remu. Tady pak v zimních měsících roku 1878 dokončuje svoji „IV. symfonii“ a operu „Evžen Oněgin“, své patrně nejslavnější dílo, jehož pražskou premiéru v 1888 pak sám řídí (ostatně, Čajkovskij rád a často řídí provedení svých děl).
Ostatně, Prahu a Čechy vůbec, navštíví Čajkovskij několikrát, jeho přítelem je Antonín Dvořák.
Petr Iljič Čajkovskij patří k těm umělcům, kteří se dočkají pochopení a uznání svého díla, své práce, ještě za svého života a kteří nemusí tvořit v každodenní nouzi a bídě. Čajkovskij se dožívá mnoha čestných ocenění, mimo jiné doktorátu univerzity v Cambridge, čestného členství v pařížské Akademii umění atd.
Výčet Čajkovského skladeb by byl obrovský, tedy jen ta nejdůležitější a nejznámější – Čajkovskij je autorem šesti symfonií (neznámější 6. h moll „Patetická“, z autorova posledního tvůrčího období), několika předeher („Bouře“, „1812“, „Romeo a Julie“, „Hamlet“), tří klavírních koncertů (nejslavnější „Koncert č. 1, b-moll“), nádherného houslového koncertu D-dur, mnoha svit, oper („Evžen Oněgin“ – on sám ale říká, že se nejedná o operu, nýbrž o „lyrické scény“, „Piková dáma“, „Čarodějka“…), baletů („Labutí jezero“, „Šípková Růženka“, „Louskáček“) a mnoha skladeb komorních a vokálních.
V listopadu roku 1894 se Petr Iljič Čajkovskij v Petrohradě nakazí infekčním onemocněním, nejspíše cholerou, a 6. listopadu pak umírá – devatenácté století v něm ztrácí jednoho z největších skladatelů-lyriků…