Petr Iljič Čajkovskij. Ctitel ruské národní písně

Ruský skladatel Petr Iljič Čajkovskij přichází na svět 7. května 1840 ve Votkinsku v rodině báňského inženýra Ilji Petroviče Čajkovského a jeho ženy Alexandry Alexejevny – dětství prožívá v početné rodině (má dvě sestry), v hmotném blahobytu a ve spořádaném rodinném prostředí, velký vliv na něj má krásná a nedotčená příroda v okolí odlehlého městečka stejně jako svérázný životní styl jeho obyvatel a jejich písně. Sám se o svém dětství a o jeho vlivu na jeho hudbu později vyjádří takto: „Ruský element v mé hudbě, to jest melodické a harmonické prvky, příbuznost s národními písněmi, má svůj původ v tom, že jsem vyrostl v samotě, od dětství – toho nejrannějšího – jsem do sebe vstřebával nevýslovnou krásu charakteristických rysů ruské národní hudby…“

Čajkovského v dětství vychovává francouzská guvernantka – již od pěti let se učí hře na klavír, ovládá francouzštinu a němčinu.

V Čajkovského osmi letech je jeho otec přeložen do městečka Alapajevska, ale tam se malý Petr již dlouho nezdrží – v letech 1852-59 studuje právnické střední škole v Petrohradu.

V této době Čajkovskému náhle umírá matka a jemu končí bezstarostná léta dětství a mládí…

Po absolutoriu na právnické škole nastupuje Čajkovskij jako úředník na ministerstvu spravedlnosti. Zaměstnání ale Čajkovského neuspokojuje, úřednická kariéra není smyslem jeho života. Brzy proto přichází zásadní rozhodnutí – Čajkovskij z ministerstva odchází a vstupuje na petrohradskou konzervatoř, první ruskou konzervatoř, ústav vedený v té době Antonem Grigorjevičem Rubinštejnem, skladatelem a vedle Liszta jedním patrně největším klavíristou druhé poloviny 19. století.

V roce 1865 se Čajkovskij stává jedním z prvním absolventů konzervatoře – v této době má za sebou i první veřejná vystoupení svých prvých děl: předehry „Bouře“ na Ostrovského námět, dílka „Charakteristické tance“ a kantáty „Na radost“ na text Friedricha Schillera.

Rokem 1865 zároveň končí i Čajkovského petrohradská éra. Počátkem roku následujícího odchází Čajkovskij do Moskvy přednášet teorii na hudební škole při Ruské hudební společnosti. Když je v témže roce otevřena v Moskvě druhá ruská konzervatoř, stává se Petr Iljič jejím profesorem harmonie. V ústavu, jehož ředitelem je bratr Rubinštejnův Nikolaj, vynikající pedagog, klavírista a dirigent, pak Čajkovskij působí celých dvanáct let.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ  Michal Mareda alias Márdi. Frontman kapely Vypsaná fiXa

Léta strávená v Moskvě jsou léty počátku Čajkovského tvůrčího rozmachu. Petr Iljič píše svoji „Symfonii g-moll“, symfonickou báseň „Romeo a Julie“, v letech 1867-68 vytvoří své první perní dílo, operu „Vojvoda“ – ta se ale do dnešních časů, stejně jako opera „Undina“, Čajkovského druhá opera, nedochová, autor se rozhodne, nespokojen s jejich podobou, obě dvě zničit.

V letech 1874 a 1876 mají v Mariinském divadle v Petrohradu premiéru další opery – „Opričnik“ a „Kovář Vakula“ a počátkem roku 1877 je pak na scéně Velké divadla v Moskvě premiéra Čajkovského baletu o čtyřech dějstvích „Labutí jezero“.

Čajkovského moskevské období končí v roce 1877, kdy opouští dráhu pedagoga. V té samé době pak začíná i dlouholeté skladatelovo přátelství s vdovou po železničním podnikateli Naděždou Filaretovnou von Meckovou, přátelství udržované pouze písemným stykem, Čajkovskij svoji mecenášku nikdy nespatří – von Mecková, okouzlená Čajkovského hudbou, dlouhá léta finančně skladatele podporuje a poskytuje mu k dispozici svá venkovská sídla, vymíní si však, že mezi ní a jím nikdy nedojde k osobnímu setkání.

Z tohoto vztahu se dodnes zachovaly tři obsáhlé svazky korespondence, které nám svým prostřednictvím dávají nahlédnout do Čajkovského citového života a jeho tvůrčího vývoje. Díky von Meckové má Čajkovskij dostatek hmotných prostředků, může se věnovat pouze komponování.

Kromě poněkud záhadné ctitelky, která nestojí o osobní setkání, pak vstoupí do Čajkovského života ještě dvě ženy. V roce 1868 to je pěvkyně Marguerita Artotová, která v Moskvě vystupuje s italských operním souborem – koncem roku dojde k zásnubám a svatbu si Čajkovskij s Artotovou naplánují na léto roku příštího. Když ale Artotová příštího roku na podzim přijede do Moskvy se souborem znovu, je už provdána – za barytonistu Padilla y Romose.

O deset let později (Čajkovskij právě pracuje na opeře „Evžen Oněgin“) se Čajkovskij žení se svojí bývalou žákyní, osmadvacetiletou pianistkou A. I. Miljukovové, když s ní předtím několik měsíců udržuje důvěrný písemný styk. Manželství je ale omylem, za několik měsíců dochází k jeho rozpadu – ukáže se, že manžele nespojuje vůbec nic, ani duševní ani fyzické pouto.

PŘEČTĚTE SI TAKÉ  Il Boemo. Uspěje film Petra Václava na Oscarech?

Tato epizoda vrhne Čajkovského do stavu hluboké duševní krize – zmocňuje se to těžká deprese, ústící do nervového onemocnění. V září proto opouští domov a odjíždí hledat klid do zahraničí – nějaký čas je u ženevského jezera, pak v Benátkách, zdrží se i ve Vídni, nakonec pak zakotví v San Remu. Tady pak v zimních měsících roku 1878 dokončuje svoji „IV. symfonii“ a operu „Evžen Oněgin“, své patrně nejslavnější dílo, jehož pražskou premiéru v 1888 pak sám řídí (ostatně, Čajkovskij rád a často řídí provedení svých děl).

Ostatně, Prahu a Čechy vůbec, navštíví Čajkovskij několikrát, jeho přítelem je Antonín Dvořák.

Petr Iljič Čajkovskij patří k těm umělcům, kteří se dočkají pochopení a uznání svého díla, své práce, ještě za svého života a kteří nemusí tvořit v každodenní nouzi a bídě. Čajkovskij se dožívá mnoha čestných ocenění, mimo jiné doktorátu univerzity v Cambridge, čestného členství v pařížské Akademii umění atd.

Výčet Čajkovského skladeb by byl obrovský, tedy jen ta nejdůležitější a nejznámější – Čajkovskij je autorem šesti symfonií (neznámější 6. h moll „Patetická“, z autorova posledního tvůrčího období), několika předeher („Bouře“, „1812“, „Romeo a Julie“, „Hamlet“), tří klavírních koncertů (nejslavnější „Koncert č. 1, b-moll“), nádherného houslového koncertu D-dur, mnoha svit, oper („Evžen Oněgin“ – on sám ale říká, že se nejedná o operu, nýbrž o „lyrické scény“, „Piková dáma“, „Čarodějka“…), baletů („Labutí jezero“, „Šípková Růženka“, „Louskáček“) a mnoha skladeb komorních a vokálních.

V listopadu roku 1894 se Petr Iljič Čajkovskij v Petrohradě nakazí infekčním onemocněním, nejspíše cholerou, a 6. listopadu pak umírá – devatenácté století v něm ztrácí jednoho z největších skladatelů-lyriků