Sv. Mikuláš, světec, s jehož jménem je spojená mikulášská nadílka, přichází na svět někdy v roce 260 n. l. v řeckém západolykijském městě Pataře (na území dnešního jižního Turecka).
V mládí se Mikuláš podle legendy dozvídá o jednom zchudlém sousedovi v Pataře, jenž nemůže dát svým třem dcerám věno a jimž tedy hrozí, že skončí jako poběhlice – Mikuláš hodí třikrát tajně v noci do chuďasova domu část svého zděděného jmění, a sice měšce s penězi, a podle různých vyobrazení také zlatou kouli či hroudu: jednotlivým dívkám, ráno vždy notně překvapeným, tak dopomůže k věnu a ochrání je před mravní zkázou – tato příhoda pak přímo souvisí s dnešním zvykem mikulášské nadílky.
Když se mezi křesťanským lidem rozšíří, že Mikuláš rozdal všechen svůj majetek, začne začne být Mikuláš váženou osobou a po vykonání cesty do Svaté země je pak tento světec kolem roku 300 nastolen na biskupský stolec v hlavním lykijském městě Myře.
Záhy po svém jmenování biskupem je pak Mikuláš, v době pronásledování křesťanů za císaře Diokleciána, několik let ve vyhnanství. Okolo roku 310 se pak Mikuláa vrací zpět do Myry, kde se zaslouží o propuštění tří nevinných měšťanů, neprávem obviněných z účasti na protistátní vzpouře ve Frýgii. Podle legendy pak též přivádí k životu tři chlapce, které nechá zlý hostinský rozsekat a naložit do kádě se solí.
Mimoto pomáhá Mikuláš obyvatelům Myry v době hladomoru tím, že zázračně rozmnoží bochníky chleba (proto je patronem pekařů).
Mikuláš se též často ujímá sirotků, vdov a lidí pronásledovaných.
V roce 325 se Mikuláš účastní nicejského sněmu, zaměřeného proti ariánství, sněmu, kde Mikuláš energicky obhajuje existenci Nejsvětější trojice.
Na sklonku života Mikuláš podniká cestu ke Svatému Otci, k papeži, do Říma – při zpáteční cestě se pak zastavuje v hlavním městě Apulie, v Bari, kde pak nějaký čas pobývá a kde svojí pozorností zachrání život několika námořníků – proto je dnes s atributem kotvy uctíván jako patron lodníků i obchodníků.
Sv. Mikuláš umírá v Myře, ve věku kolem devadesáti let, někdy v roce 350 či 352 n. l. V roce 1087 jsou jeho ostatky převezeny do Bari, aby byly ochráněny před muslimy – dnes jsou uloženy právě v Bari, v kryptě kostela San Nicola na Lungomare Imperatore Augusto.
Ještě před uložením Mikulášových ostatků v Bari je tento světec uctíván řeckých obyvatelstvem v jižní Itálii – významnou šiřitelkou jeho kultu je pak, v 10. století, manželka císaře Oty II., byzantská princezna Theofanu.
V byzantské oblasti je Mikuláš po své smrti uctíván jako obhájce pravověrnosti proti nevěřícím. Z Byzance se pak svatomikulášská úcta přenáší na Kyjevskou Rus, kde se sv. Mikuláše postupně stává nejoblíbenějším svatým ruské pravoslavné církve a kde je vždy považován za ochránce před Tatary a dalšími tradičními nepřáteli Rusi.
Lze říci, že sv. Mikuláš (v Nizozemsku Sinte Klaas, v anglosaských zemích Santa Claus)je dodnes jedním z nejoblíbenějších světců – i u nás: lze si jen stěží představit např. Prahu bez zelené kupole jeho chrámu na Malé straně (tento chrám sv. Mikuláše dávají postavit svému patronu kupci a námořníci působící v Praze, autorem je K. I. Dienzenhofer).