Buddha, vlastním jménem Siddhártha Gótamovec, „otec“ jednoho ze čtyř nejrozšířenějších duchovních proudů lidstva, hluboce humanitní světonázorové filozofie, buddhismu, přichází na svět někdy kolem roku 564 či 563 př. n. l. (théravédská tradice uvádí 623 př. n. l.), prý za úplňkové noci měsíce Dvou větví (zhruba druhá polovina dubna až první polovina května), v rodině Šuddhódana, voleného krále kmenové republiky Šákjů.
Buddha, princ Siddhártha, vyrůstá v bohatství a přepychu a je vychováván otcovou druhou manželkou Mahápradžápatí Gótamovnou, sestrou Buddhovy matky, Májy, která sedm dní po jeho narození umírá.
Od svých sedmi let je princ Siddhártha vzděláván ve čtyřiašedesáti vědách a uměních (kaládžňána).
Když pak dosáhne věku šestnácti let , vyvstává před ním otázka sňatku – v této otázce se pak historické prameny různí, ale zdá se, že si Siddhártha postupně vezme tři manželky. První je Gópa, „pastýřka“, o které se dnes neví téměř nic a která mu neporodí žádné dítě, druhou je Jašódhara, „přinášející slávu“ – ta mu porodí syna Ráhulu. Jméno třetí manželky, existovala-li vůbec, není známo.
V den svých devětadvacátých narozenin, v noci, se vzdává princ Siddhártha svého bohatství, přepychu a rodiny a odchází z domova a ve Vaišálí vstupuje jako učedník do školy Arády Kálámy. Není ale spokojen, a tak od něj odchází. Po tomto odchodu se Siddhártha usazuje na Supím vršku (Grdhrakúta) u Rádžaghry. Stává se žákem Udraky či Rudraky Rámaputry, ale ani u něj není spokojen a odchází. S pěti Rámaputrovými učedníky se pak usazuje nedaleko Uruvilvy.
Tady začíná poměrně dlouhé období Siddhárthovy nejpřísnější askeze po způsobu jiných mlčenlivých mnichů (muni), žijících v bezdomoví.
Pak ale Siddhártha poznává, že tento způsob hledání podstaty existence světa i sebe sama nemá smysl, že je jedině důkazem marnosti a nesmyslnosti sebetrýznění a askeze – rozhodne se tedy ihned obnovit své tělesné síly a zdatnost a opouští (je tomu právě šest let, co opustil rodné město Kapilavastu) své druhy, kráčeje k rozložité smokvoni (Ficus rerukkha), která se pak stane jeho „stromem procitnutí„.
K Siddhárthovu procitnutí pak dojde v úplňkové noci měsíce dvou větví roku 524 nebo 523 př. n. l., když princ projde pod smokvoní čtyřmi stupni (či stavy) meditace (dhjána). Z pramenů vyplývá, že procitnutí předpokládá přijetí tří „vědění“ či „vědomostí“ (vidja), a to – pochopení podstaty řetězce převtělování, pochopení čtyř vznešených (ušlechtilých) pravd a pochopení způsobu (metody), jak se vymanit z „vlivů“, to jest z pout, jež se ke koloběhu převtělování vztahují.
Celých sedm dní pak Siddhártha, nyní již Buddha („Procitnuvší„), pod smokvoní zůstává, poté se vznese do prostoru, ujistí dosud pochybující bohy (déva) o svém velkém úspěchu a odebere se kamsi na severovýchod, kde pak týden kontempluje aniž mrkne okem – na památku této Buddhovy kontemplace (samápatti) tam prý je pak zbudována Svatyně nemrkajících očí (animišalóčanačaitja).
Třetí týden po „procitnutí“ pak Buddha tráví procházením se zlatem zdobeným ochozem, stvořeným prý pro něj samotnými bohy (tento ochoz pak prý vidí ještě čínský buddhistický poutník Süan-cang v 7. století).
Čtvrtý týden stráví Buddha na severozápadě (tady mu prý bohové staví dům z drahokamů, ratnagrha) a přemítá o díle, které hodlá započít – věští sám sobě a už předem si v duchu sestavuje svá budoucí kázání a řeči.
Pátý týden po „probuzení“ stráví Buddha meditací pod Adžapálovým stromem na břehu řeky Nairaňdžany.
V šestém týdnu pak pokračuje v meditacích u jezera Mučilinda, kde ho před dlouhotrvajícím deštěm chrání jezerní had téhož jména, jenž ho ovine svým tělem a zakryje ho svojí kobří kápí.
Sedmý týden Buddha pobývá pod královským stromem rádžájatana (Buchanania latifolia), ve kterém sídlí král víl a skřítků. Ve stejný čas jdou prý kolem stromu dva kupci, Trapuša a Bhadrika, které Buddha ihned poučí. Oba dva nato přijímají jeho učení a stávají se tak vlastně prvními buddhistickými bratry laiky (upásaka).
Tehdy si Buddha též vzpomene na svých pět společníků od řeky Nairaňdžany – uvidí, že jsou zrovna poblíž Váránasí a zamíří tedy jejich směrem. Setkává se s nimi ve vesnici Sáranganátha v Antilopím háji a sdělí jim, že je „tak(vpravdě)dospěvší“ (Tathágata) a „procitnuvší“ (Buddha). Pak jim sdělí, že prohlédl jejich úmysl nepozdravit ho, a že jim přichází zvěstovat pravdu, kterou hledali společně a kterou objevil nakonec sám. V noci pak svým společníkům vysvětlí, proč zanechal askeze, která nevede ke kýženému cíli, k „poznání“, a nemá tedy smysl, a vyloží jim čtyři ušlechtilé pravdy (árjasatja).
Tímto svým prvým kázáním roztočí Buddha „koleso držma“ (dharmačakrapravartana), tedy „koleso“ svého učení – tímto okamžikem vzniká mnišská obec (sangha) a buddhismus se začíná pomalu šířit Indií a posléze i mimo ni.
Když je Buddhovi devětasedmdesát let, vydává se s velkou skupinou mnichů z Rádžagrhy na cestu severozápadním směrem, aby opět ukázal svoji nauku. Po čase dospěje až ke břehu řeky Gangy, ke vsi Pátaligrámě, kde Adžátašatruův hlavní rádce Varšákára právě řídí budování velké pevnosti proti Vrdždšiům. Buddha pevnosti předpoví velkou budoucnost – a opravdu, kolem pevnosti brzy vzniká velké město Pátaliputra.
Ve vesnici Vénugrámě u Vaišálí náhle Buddha onemocní prudkou úplavicí. Když se poněkud zotaví, kráčí se svojí skupinou dál směrem na Kušinagaru. V Pápě ho laický buddhista kovář a kovotepec Čunda pozve na hostinu, po níž se Buddhův zdravotní stav prudce zhorší – Buddova cesta ale přerušena není.
Nedaleko před Kušinagarou je pak již Buddha velmi vyčerpán chorobou i únavou – v šálovém háji (Shorea robusta) mu Ánanda upraví lůžko mezi dvěma kmeny. Tak uplyne večer a větší část noci – v poslední noční hlídce (prahara) té úplňkové noci měsíce Dvou větví roku 484 či 483 (podle théravédské tradice roku 534) př. n. l. Buddha umírá.
Poté je jeho tělo umyto, oděno do smutečního rubáše a spáleno na pohřební hranici ze vzácných vonných dřevin. Buddhovi ostatky jsou rozděleny na osm dílů, z nichž po jednom obdrží král Adžátašatrů, Šákjové, Liččhaviové, Bulakové, Kraudjové, bráhmani z Višnudvípy, Jižní Mallové z Pápy a Severní Mallové z Kušinagary.