Životopisy online – osobnosti, celebrity

Ernst Ruska, plným jménem Ernst August Fridrich Ruska, slavný německý fyzik a elektroinženýr, vynálezce elektronového mikroskopu a laureát Nobelovy ceny za fyziku za rok 1986, přichází na svět v roce 1906 v německém Heidelbergu v rodině učitele fyziky.

Co se týče vzdělání, otec chce, aby se i syn věnoval fyzice, ale mladý Ernst se rozhodne jinak – studuje v Mnichově techniku. Na univerzitě v Berlíně pak Ernst Ruska získává v roce 1931 inženýrský diplom a roku 1934 doktorát z technických věd.

Po studiích pracuje Ernst Ruska v Berlíně u firmy Siemens. V roce 1937 se žení, se svojí ženou má pak tři děti. Roku 1957 se Ernst Ruska stává ředitelem Ústavu elektronové mikroskopie v jednom z institutů Maxe Plancka (viz Planck, Max) v Berlíně. Působí též a to od roku 1957 do roku 1972, kdy odchází do důchodu, jako univerzitní profesor na Berlínské technice.

Na počátku Ernstových studií se přichází na to, že elektronové paprsky se dají magnetickými čočkami (rotačně symetrickým magnetickým polem) zaostřovat podobně jako světelné paprsky skleněnou čočkou. Tento objev slibuje do budoucna velké praktické využití – elektronový svazek se podle kvantové mechaniky chová i jako vlnění s délkou až o několik řádů menší nežje světelná, což znamená, že jím lze rozlišit a zobrazit i mnohem menší předměty než je to možné svazkem světla.

Na počátku roku 1931 Ernst Ruska se svým tehdejším učitelem Maxem Knollem na základě těchto poznatků sestavují první dvoučočkový elektronový mikroskop. Ten zpočátku nezvětšuje víc než tehdejší mikroskopy optické, zvětšení je tedy maximálně přibližně dvousetnásobné, ale během několika let Ernst Ruska dosahuje se svým mikroskopem takových pokroků, že dosáhne třicetitisícového zvětšení, a v kombinaci s mikroskopem optickým dokonce tehdy nevídaného stotisícového.

Ještě před druhou světovou válkou začíná Ruskův elektronový mikroskop vyrábět Siemens.

Ruskův elektronový mikroskop je dnes většinou vědeckých odborníků považován za jeden z nejužitečnějších vědeckých přístrojů vynalezených ve dvacátém století. Důvod je zřejmý – žádný jiný přístroj neslouží tolika vědeckým oborům jako elektronový mikroskop, jeho přínosnost vědě tkví v jeho interdiscipli­naritě.

V roce 1986, celých pětapadesát let po sestrojení prvého elektronového mikroskopu, dostává Ernst Ruska Nobelovu cenu za fyziku.

Dva roky na to, 27. května roku 1988, pak Ernst Ruska umírá.

Max Planck (celým jménem Max Karl Ernst Ludwig Planck), německý teoretický fyzik a matematik, autor tzv. kvantové hypotézy (teorie), která se na počátku 20. století stala východiskem pro rozvoj kvantové fyziky, nahlížející na fyziku a její zákonitosti zcela odlišně než fyzika klasická a laureát Nobelovy ceny za fyziku  za rok 1918, přichází na svět 23. dubna roku 1858 v německém Kielu v rodině profesora práv.

Vzdělání Planck získává nejprve na mnichovském gymnáziu, poté ve studiích pokračuje na univerzitách v Mnichově (tady začíná studovat jako šestnáctiletý) a v Berlíně, kde pak v roce 1879 získává doktorát z fyziky – po studiích pak Planck působí jako profesor teoretické fyziky, a to nejprve v Mnichově (1880–85) a později v Kielu. Od roku 1889 pak Max Planck nastupuje na místo profesora berlínské univerzity (tady bude působit až do svého odchodu do penze v roce 1928).

V roce 1894 se Planck stává členem pruské Akademie věd, později se Planck stává i členem londýnské Královské společnosti, v letech 1930–37 Planck působí na postu ředitele Ústavu císaře Viléma (z tohoto postu odstoupí na protest proti rasovým zákonům a pronásledování německých židovských vědců nacistickým režimem A. Hitlera {viz Hitler, Adolf).

Během druhé světové války je Planckova pozice jako vědce i jako německého občana nejistá, jeho protifašistické postoje vedou k tomu, že je postupem času zbaven všech svých postů a vyloučen z Akademie věd (z Akademie odchází v roce 1943, jeho mladší syn Erwin je pak na jaře roku 1945 zatčen gestapem a popraven pro účast na neúspěšném atentátu na A. Hitlera) – po skončení války pak Planck opět nastupuje na místo ředitele Ústavu císaře Viléma, ústavu, který je po jeho smrti přejmenován na Společnost Maxe Plancka.

Max Planck se jako vědec (fyzik) zabývá nejvíce termodynamikou (a to především zářením absolutně černých těles) – v roce 1900 pak publikuje převratný objev, svoji kvantovou hypotézu (teorii) záření (tzv. Planckův vyzařovací zákon), v níž tvrdí, že elektromagnetické záření není vysíláno v souvislém proudu, nýbrž je složeno z malých porcí (kvant) energie – tato teorie se pak stává východiskem pro nové pojetí fyziky, z Planckovy kvantové hypotézy záření vycházejí mimo jiné A. Einstein (viz Einstein, Albert) (v roce 1905 ji využije pro vysvětlení tzv. fotoelektrického jevu a zavede pro Planckovo „kvantum“ pojem foton) či N. Bohr (ten v roce 1913 využije Planckovu kvantovou teorii při vysvětlení své teorie struktury atomu).

Vztah mezi vlnovou délkou záření a energií kvanta pak určuje tzv. Planckova konstanta (označovaná písmenem h) – tato veličina se pak postupně stává jednou z nejdůležitějších fyzikálních veličin vůbec, je určující veličinou chování částic v mikrosvětě.

Max Planck, muž, který stojí na počátku rozvoje kvantové fyziky a laureát Nobelovy ceny za fyziku (za svoji kvantovou teorii) za rok 1918, umírá v Göttingenu 4. října roku 1947.

Otto Wichterle, český chemik, vynálezce kontaktních čoček, zakladatel Ústavu makromolekulární chemie ČSAV v Praze a dlouholetý profesor Vysoké školy chemickotechno­logické tamtéž, přichází na svět 27. října roku 1913 v Prostějově. V mládí Wichterle studuje prostějovské gymnázium, poté pokračuje ve studiích na chemické fakultě pražského Českého vysokého učení technického (ČVUT) – tady pak působí po absolutoriu (doktorát získává v roce 1936) jako odborný asistent (u profesora Votočka).

Po okupaci Československa, kdy jsou české a moravské vysoké školy (v listopadu roku 1939) uzavřeny, získává Otto Wichterle místo ve firmě Baťa (viz Tomáš Baťa), přesněji v jednom z jejích výzkumných ústavů  – v roce 1941 pak Wichterle stojí za objevem postupu výroby polyamidového vlákna tryskou (kaprolaktamu) a navíjení tohoto vlákna na cívku – tento objev stojí na samém počátku průmyslové výroby umělých vláken v českých zemích (vlákno se začne vyrábět po skončení druhé světové války a ponese jméno Silon).

Po skončení druhé světové války se stává Otto Wichterle profesorem pražské Vysoké školy technologické  – dále se přitom věnuje své výzkumné práci v oblasti výroby polymerů, o dva roky později, v roce 1953, je pak Wichterlemu patentován postup výroby řídce síťovaných hydrogelů (tj. hydrofilních gelů) pro lékařské účely – tyto hydrofilní gely pak Wichterle použije pro svůj dnes asi nejznámější objev, a to pro objev výroby měkkých kontaktních čoček – první kontaktní čočky Wichterle vyrobí v roce 1961 doma v poněkud ztížených podmínkách, použije přitom ten postup, kdy jsou kontaktní čočky vyráběny pomocí odstředivého odlévání – díky tomuto způsobu výroby lze pak kontaktní čočky vyrábět hromadně a mnohem levněji než tomu bylo doposud.

Přes všechny své vědecké úspěchy je ale Otto Wichterle vládnoucímu komunistickému režimu (jako nekomunista) trnem v oku – v roce 1958 je dokonce donucen opustit své profesorské místo na vysoké škole, nicméně, hned o rok později, je totalitní mocí (je pro český chemický průmysl nepostradatelným) „omilostněn“ a je mu umožněno založit Ústav makromolekulární chemie při ČSAV v Praze – sám se pak staví do jeho čela jako jeho první ředitel.

Další konflikty s vládnoucí mocí ale na sebe nedají dlouho čekat – režim bez Wichterleho vědomí odprodává patent na výrobu měkkých kontaktních čoček do zahraničí (za zlomek jeho skutečné hodnoty), aktivní občanské postoje v období tzv. pražského jara a brzy po něm (Wichterle přidává svůj podpis pod 2000 slov a při svém vystoupení v parlamentu otevřeně kritizuje postup vládnoucí moci po okupaci země vojsky Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968) pak vedou k tomu, že je na počátku husákovské (viz Husák, Gustáv) normalizace v roce 1970 zbaven všech svých vedoucích postů.

Otto Wichterle je autorem více než dvou set odborných publikací, na jeho kontě je přes 150 vynálezů a patentů, je i autorem vysokoškolské učebnice anorganické a organické chemie.

V roce 1990 je profesor Otto Wichterle jmenován předsedou Československé akademie věd (v jejím čele stojí až do rozdělení Československa v roce 1993).

Otto Wichterle, největší osobnost československé chemie v období po druhé světové válce a vědec, díky němuž jsou dnes široce dostupné a levné měkké (hydrofilní) kontaktní čočky, umírá 18. srpna roku 1998.

Bibliografie: 

• Otto Wichterle: Vzpomínky (koupit v knihkupectví Eruditus.cz)

Gregor Johann Mendel, muž, považovaný za zakladatele genetiky, přichází na svět 20. července roku 1822 v Hynčicích na Kravařsku v rolnické rodině.

Vzdělání získává Mendel nejprve ve staré hynčické škole, kde učitel Makista vede své žáky k zájmu o pěstování okrasných rostlin, štěpování ovocných dřevin a k chovu včelstev.

Poté pobývá Gregor Mendel rok v Lipníku – pak odchází na gymnázium do Opavy, které absolvuje v roce 1840 s vynikajícím prospěchem.

Tehdy se ale začínající prudce zhoršovat finanční poměry Mendelových a mladý Mendel si musí přivydělávat ke studiu kondicemi. Proto navštěvuje ještě v Opavě pedagogický kurz pro soukromé učitele.

Další Mendelovy cesty vedou do Olomouce, kde se Gregor Mendel rozhoduje ke studiu filozofie. Ale materiální poměry a později i nemoc mu nedovolují dokončit ani první ročník. Studium filozofie nakonec trvá dva roky – podaří se mu je absolvovat ale jen díky sestře, která se zříká části svého věna a peníze mu na studia věnuje.

Nakonec se Mendelovi naskytuje možnost finančního zabezpečení v augustiniánském klášteře  – Mendel se nerozmýšlí ani vteřinu a vstupuje do semináře na Starém Brně, kde působí opat Cyril Napp, předseda Moravskoslezského pomologicko-enologického výboru.

Na podzim roku 1843 přijímá Mendel řeholní jméno Gregor a po dokončení teologických studií pokračuje, za velkorysé podpory opata Nappa, ve studiu přírodních věd na univerzitě ve Vídni.

Po návratu z Vídně se Johann Gregor Mendel stává učitelem fyziky (sám předmět své výuky nazýval experimentální fyzikou) a přírodopisu na německé reálce v Brně. Zde pak učí až do roku 1868, kdy se stává opatem augustiniánského kláštera na Starém Brně.

Jako představený kláštera se pak Gregor Johann Mendel s láskou a horlivostí pouští do studia botaniky. Je obklopen výjimečným prostředím vysoce kvalitních osobností – ve starobrněnském klášteře tou dobou působí např. Matouš Klácel a Tomáš Bratranek.

Mendlovo studium ale není snadné, jak později sám ve své autobiografii vzpomíná, neměl žádných návodů a cesta úskalími botaniky byla pro něj krajně obtížná. Ale i když tato cesta vede jen pomalu k cíli, přece si Gregor Mendel oblíbí studium přírody přes hybridizaci rostlin, navazuje přitom na pokusy Kölreuterovy se snahou dosáhnout obecně platných zákonů.

Z Mendelových zápisků je zřejmé, že se zabývá křížením převážně dvou botanických druhů, a to druhu Pisum (hrách) a druhu Hieracium (Jestřábník).

Své pokusy na rostlinách Gregor Johann Mendel zdokumentuje později v práci „Pokusy s rostlinnými hybridy“. Spis je ale na dlouhou dobu pozapomenut a své „zmrtvýchvstání“ zažívá až v roce 1900 , kdy je znovuobjeveno a kdy je uznána Mendelova priorita a Mendel označen za zakladatele genetiky - podstatou Mendelova objevitelského počinu, který přednáší nejprve ústně na schůzích brněnského Přírodovědného spolku (Naturforschender Verein in Brünn) dne 8. února 1865 a který pak o rok později vydává tiskem v německých Verhandlungen des naturschenden Vereines, je důkaz existence elementárních hmotných nositelů dědičnosti. Gregor Johann Mendel zná všechny obecné vlastnosti genů diploidních organismů a odhaluje jejich specificky genetickou podstatu. Odvozuje též principy segregace a kombinace a objevuje biochemickou funkci genů a jejich molekulární podstatu.

Na závěr snad ještě několik slov – Mendelova práce je bez debaty základem moderní genetiky a jeho spis „Pokusy s rostlinnými hybridy“ byl po roce 1900 přeložen do všech evropských a mnoha světových jazyků.

Gregor Johann Mendel umírá 6. ledna 1884 v Brně.

Carl von Linné, vědec, švédský botanik a tvůrce botanické taxonomie, přichází na svět 23. května 1707 v Rashultu, 110 kilometrů severovýchodně od Lundu, jako syn luteránského pastora Nilse Ingemarssona.

Po Carlově narození je jeho otec poslán do farnosti ve Stenbrohult, do farnosti, ke které patří velká zahrada. Z luteránského pastora se v ten okamžik stává vášnivý zahradník – vysází spoustu květin a brzy se farní zahrada stane nejkrásnější zahradou v celém kraji – malý Carl se o otcovu zahradu velice zajímá a brzy zná latinské názvy rostlin, které otec pěstuje.

Základní vzdělání získává Carl Linné doma, od domácího učitele, a později ve škole ve Växjö. Škola Linného ale nebaví, propadá z hebrejštiny, řečtiny či teologie, zato v matematice a fyzice je premiantem. Zajímá se velice též o přírodu – Tillandsovu knihu „Květena okolí Abo“(Flora aboenensis) zná zpaměti.

Před dokončením gymnázia, v Linného necelých devatenácti letech, doporučí profesoři gymnázia jeho otci, ať zváží možnost synových dalších studií – prý bude lepší, bude-li Carl dán do učení, na studia se prý nehodí.

Otec se ale, předtím, než rozhodl, poradí se svým přítelem, s lékařem Rothmannem, učitelem fyziky – ten Carlovu otci řekne, že jeho syn je rozhodně nejnadanějším žákem ve fyzice a vezme jej k sobě domů, kde ho pak v ostatních předmětech až do konce gymnázia doučuje.

V roce 1727, ve svých dvaceti letech, vstupuje pak Carl von Linné na univerzitu v Lundu: zde se sbližuje s profesorem Archiaterem Stobaeusem, který mu dává k dispozici celou svoji rozsáhlou vědeckou knihovnu, kde Linné trpělivě a pilně studuje.

V roce 1728 Linné přesidluje do Uppsaly – i zde mu přeje štěstí: ač má zprvu velké finanční potíže, nachází i zde mecenáše. Když totiž jednou sedí v botanické zahradě a popisuje některé rostliny, přistoupí k lavičce, na níž sedí, jakýsi duchovní a ptá se, co Linné píše, co studuje, jak velký má herbář atd. – pak ho pozve k sobě domů, aby mu ukázal svoji sbírku rostlin v herbáři…

Takhle nějak začíná přátelství Carla Linného s profesorem Olofem Celsiem, theologem a vášnivým botanikem. Profesor Celsius, stejně jako předtím profesor Stobaeus, dává Linnému k dispozici svoji vědeckou knihovnu a herbáře ke studiu.

Zatím Linné dále studuje na uppsalské univerzitě – tady je jeho profesorem medicíny Olof Rudbeck (latinsky psaný Olaus Rudbeckius), který Linnému půjčuje knihu „O sexualitě rostlin“ (De sexu plantarum), po jejímž přečtení se Linné začíná intenzívně zabývat touto tematikou – netrvá dlouho a sám napíše malé pojednání, nazvané „O páření a pohlaví rostlin“ (De nuptis et sexu plantarum): po přečtení tohoto spisku pak profesor Rudbeck Linnému navrhuje, ať se ujme veřejných přednášek z botaniky.

Roku 1732, ve svých 25 letech, se Carl von Linné vydává na výzkumnou cestu do Laponska: výsledkem je „Květena Laponska“ (Flora Lapponica).

Touto dobou Linné rozšiřuje své zájmy i na mineralogii, studuje nerosty, fárá do dolů a navštěvuje přednášky na hornické škole v Dalekarlien. Zde se zamilovává do dcery bohatého městského lékaře, Sary Lisy Moreausové, ale její otec nechce dát svolení ke sňatku dříve, než si Linné dokončí doktorát a bude tak mít zajištěnu existenci. Carl Linné tedy odjíždí na univerzitu do holandského Harderwijku, kde v roce 1735 obhajuje svoji práci „O nové hypotéze intermitentní horečky“ (De nova hypothesis febrium intermittentium) a je promován na doktora lékařství.

V Holandsku se Carl von Linné nakonec zdrží celé tři roky a vydává zde svá nejslavnější díla - „Základy botaniky“ (Fundamenta botanica) v roce 1736, „Botanickou knihovnu“ (Bibliotheca botanica) v témže roce, „Cliffordovu zahradu“ (Hortus Cliffordianus) v roce 1737, „Botanickou kritiku“ (Critica botanica), „Třídy neboli čeledě rostlin“ (Classes plantarum) a první vydání „Rostlinných rodů“ (Genera plantarum) – vše též v roce 1737.

Při návratu z Holandska se Linné zastavuje v Paříži, kde se osobně poznává s matematikem a fyzikem René Antoinem Réaumurem, který je mimo jiné specialistou na řasy, tj. skupinu rostlin tehdy ještě málo probádanou. Též Linné navštěvuje v Paříži bratry Jussieuovy a je zde zvolen členem pařížské Akademie.

Po návratu do Švédska se Linné usidluje ve Stockholmu, kde si zařizuje lékařskou ordinaci - stává se lékařem admirality, k čemuž mu dopomáhá jeho tchán (Linné se žení se svojí vyvolenou, Sárou Lisou Moreausovou).

Přestože slaví Carl von Linné velké úspěchy jako lékař, není šťastný, vše ho táhne do přírody, k jeho oblíbenému studiu rostlin. Pak je roku 1739 z Uppsaly do Stockholmu převedena švédská Akademie věd a Linnému je nabídnuto místo prezidenta této společnosti – nabídku přijímá a je zvolen všemi hlasy.

V roce 1741 je Linné jmenován profesorem botaniky na univerzitě v Uppsale. Zde přednáší i předmět s poněkud záhadným názvem materia medica čili nauku o lécích, dietetiku a přírodopis. Dostává titul královského tělesného lékaře, tzv. archiatra. A dále pracuje na svém díle – v roce 1745 připravuje k vydání „Švédskou květenu“ (Flora Sueica), v roce 1746 „Švédskou zvířenu“ (Fauna Sueica) a „Soustavu přírody“ (Systema naturae) – toto dílo pak při svém 10. vydání v roce 1759 naroste do rozsahu 1384 stran…, cizokrajné rostliny Linné popisuje v díle „Ceylonská květena“ (Flora Zeylanica) z roku 1747.

V roce 1751 pak Linné vydává vydává „Botanickou filozofii“ (Philosophia botanica). O dva roky později pak vychází Linného vyčerpávající souhrnné dílo „O rostlinných druzích“ (Species plantarum) – toto dílo, zahrnující rostliny evropské i ostatních kontinentů a ostrovů, pak stále narůstá na obsahu, tak jak přibývá počet rostlin nově objevených zámořskými cestovateli a botaniky. Na konci Linného zivota obsahuje toto dílo již kolem jednoho sta tisíc rostlinných druhů…

Ve věku padesáti let je Linné povýšen do šlechtického stavu - o několik roků později pak kupuje panství Hammarby, jihovýchodně od Uppsaly a tráví zde letní prázdniny v posledním období svého života, v letech 1764–1778. V těchto letech též z funkce profesora botaniky na univerzitě v Uppsale vede uppsalskou univerzitní zahradu, jejíž soupis již v roce 1748 vykazuje na 1100 cizokrajných druhů rostlin.

10. února roku 1778, ve svých 71 letech, pak Carl von Linné, jeden z největších a nejproslulejších botaniků své doby, umírá.