Životopisy online – osobnosti, celebrity

Generál George Smith Patton, průkopník zavádění metod tankového válečnictví do armády Spojených států amerických a za druhé světové války jeden z nejskvělejších spojeneckých frontových velitelů, přichází na svět 11. listopadu roku 1885 v San Gabrielu v Kalifornii ve Spojených státech amerických v bohaté rodině s dlouhou vojenskou tradicí.

Než-li je Patton přijat na vojenskou akademii ve West Point, navštěvuje ty nejlepší přípravné školy – jako student je ale mizerný (patrně trpí dyslexií), musí dokonce absolvovat rok výuky navíc, než v roce 1909 West Point absolvuje; poté je přidělen k jezdectvu.

George Patton se u jízdy uvádí jako skvělý kavalerista – v roce 1912 pak proto reprezentuje armádu a Spojené státy na olympijských hrách ve Stockholmu v moderním pětiboji.

V příštím roce pak George Smith Patton navštěvuje francouzskou jezdeckou školu a po návratu do Spojených států sepisuje oficiální armádní příručku pro výcvik šermu šavlí.

V roce 1916 se Patton připojuje k expedici, kterou vede generál Pershing (viz Pershing, Joseph) do Mexika a jejímž cílem je zatčení povstaleckého vůdce Pancho Villy.

U Pershinga pak George Patton zůstává jako jeho pobočník, když je v roce 1917 do Francie vyslán americký expediční sbor – v listopadu stejného roku jej Pershing, který poznává, že k překonání zákopového válčení je třeba obrněných motorových vozidel, jmenuje velitelem první oficiální americké tankové jednotky a školy pro výcvik tankových posádek v Langres.

Svého prvního nasazení se Pattonova tanková brigáda dočká v září roku 1918 u Saint-Mihiel, v průběhu následující ofenzivy u Argonuu na řece Meuse je pak Patton lehce raněn – za statečnost je pak vyznamenán Záslužným vojenským křížem.

Po skončení první světové války se George Smith Patton vrací do USA, stále jako velitel nově vzniklých amerických tankových sil, nesoucích nyní jméno 314. tanková brigáda. Dalších dvacet let je pak Patton zastáncem tankového boje a slouží v řadě funkcí u jezdeckých a školních jednotek. Tanková výroba je zatím silně utlumena.

Její opětovný rozvoj přichází až s propuknutím druhé světové války v Evropě a s úspěchem německého blietzkriegu (kde hrají vůdčí roli tankové jednotky generála Guderiana {viz Guderian, Heinz}).

V červenci roku 1940 se Patton ujímá velení 1. tankové brigády, která se do dubna roku příštího rozroste na 1. tankovou divizi. Od března do července roku 1942 pak Patton velí pouštnímu výcvikovému středisku na kalifornsko-arizonské hranici, kde pokládá základy americké tankové doktríny a vycvičí tankové jednotky.

Generál Patton se též podílí na plánování americké invaze do severní Afriky, během samotné operace pak pod velením D. Eisenhowera (viz Eisenhower, Dwight David) vede západní operační svaz – v březnu roku 1943, po porážce v průsmyku Kasserine převezme pak G. S. Patton velení II. sboru americké armády a výměnou jemu podřízených důstojníků a důrazným vyžadováním disciplíny rychle přemění demoralizovanou armádu v sílu, která pak výrazně pomůže zničit jednotky afrikakorpsu generála Rommela (viz Rommel, Erwin).

V červenci roku 1943 Patton, nyní již generálplukovník, velí 7. americké armádě při invazi na Sicílii. Po obsazení Sicílie se pak odehraje incident, který vzbudí značnou pozornost v médiích – Patton, známý svojí arogancí a výstředností, navštíví nemocnici, kde se léčí zranění američtí vojáci a nafackuje dvěma fyzicky zdravým vojákům, trpícím „vyčerpaností z boje“, přičemž je označí za zbabělce. Z invaze do pevninské části Itálie je pak Patton raději vyloučen.

V lednu roku 1944 je generál Patton přeložen do Anglie, kde se podílí na plánování invaze do Francie a protože je stále ještě v trestu za svůj incident na Sicílii, velí pouze jedné „papírové“ jednotce, jednotce, která je zformována pouze k oklamání Němců, kteří si mají myslet, že k hlavní invazní vlně dojde v Pas de Calais a nikoliv v Normandii.

Měsíc po invazi Pattonův trest končí – stává se velitelem 3. armády, v jejímž čele si upevní svoji pověst jednoho z nejvýkonnějších polních velitelů celé války – jen namátkou: 1. srpna vede průlom z mořského předmostí u Avranches a za necelé dva týdny obklíčí více než sto tisíc německých vojáků, koncem měsíce pak již dosáhne řeky Saar…

Podstatou Pattonových úspěchů jsou rychlé a šokující akce jeho tanků - žene své jednotky do útoku tak rychle, že Němci nestačí vybudovat obranné linie. Často ale postupuje rychleji než jeho zásobovací jednotky – pak jednoduše ukradne zásoby jednotkám jiným… Čas od času též George Smith Patton ignoruje rozkazy nadřízených, když útočí bez podpory záložních jednotek…

V prosinci roku 1944 je generál Patton v oblasti kolem Metz – když ale německá vojska překvapí spojence svojí ofenzívou v Ardenách (tzv. bitva o výběžek) a ohrozí spojenecký týl, Patton skvělým manévrem otočí svá vojska o devadesát stupňů a vyráží na východ vyprostit obklíčené město Bastogne a zastavit německý postup.

Z Arden pak George Smith Patton míří k Německu – 22. března roku 1945 pak jeho armády překročí u Oppenheimu řeku Rýn, v dalších týdnech pak jeho vojska oblíčí velké německé síly v Ruhrské pánvi. Poté se Patton otočí k Bavorsku a ke konci války jeho vojska pronikají i do Rakouska a Československa, kde osvobozují řadu měst včetně Plzně.

Ihned po skončení druhé světové války vyjádří generál Patton, který vždy říká, co si myslí, svůj názor na Sovětský svaz – prohlásí, že Spojené státy mají bojovat proti komunismu hned teď a ne až později, až k tomu budou okolnostmi přinuceni. Tento jeho postoj, společně se shovívavým postojem k bývalým nacistům, o nichž celkem správně předpokládá, že bude zapotřebí jejich umu při poválečné obnově Německa, jej stojí vzápětí velení – jeho novou funkcí se pak stává nevýznamná role guvernéra Bavorska.

Dne 9. prosince roku 1945 je pak šedesátiletý generál George Smith Patton zraněn při automobilové nehodě u Mannheimu a 21. prosince na poúrazové komplikace v Heidelbergu umírá. Pohřben je na americkém hřbitově v Lucembursku.

Bibliografie:

• Richard Rohmer: Pattonova mezera (koupit v knihkupectví Eruditus.cz)
• Richard Rohmer: Rommel a Patton (koupit v knihkupectví Eruditus.cz)

Erich Raeder (celým jménem Erich Hans Albert Raeder), německý admirál a v letech 1935–43 vrchní velitel Hitlerova (viz Hitler, Adolf) válečného námořnictva, přichází na svět 24. dubna roku 1876 v německém městě Wandsbek v rodině školního rady.

V mládí Erich Raeder absolvuje důstojnickou kadetku, v roce 1894 pak nastupuje k německému císařskému námořnictvu - tady postupuje Raeder velice rychle vzhůru v důstojnické hierarchii, v době první světové války již působí jako náčelník štábu admirála F. von Hippera (od roku 1912).

Po skončení první světové války působí Erich Raeder v nově se tvořícím německém námořnictvu, v roce 1928 se pak stává velitelem německého námořnictva a je povýšen do hodnosti admirála  – na tomto postu se Erich Raeder výrazně zaslouží o výstavbu německého válečného loďstva.

Po Hitlerově nástupu k moci se Erich Raeder stává v roce 1935 vrchním velitelem německého válečného loďstva, v roce 1939 je Raeder povýšen do hodnosti velkoadmirála.

Vztah Raedera a Hitlera není jednoduchý – Raeder podporuje Hitlerovy snahy o vyzbrojování Německa a jeho hospodářskou stabilitu, stejně tak sdílí jeho ideu německé rozpínavosti  – v oblasti válečného loďstva nicméně A. Hitler Raedarovy snahy o jeho co největší rozvoj nepodporuje, více prostoru dostává Luftwaffe H. Göringa (viz Göring, Hermann Wilhelm).

Přesto je přijat v roce 1938 plán (tzv. Plán Z), kterým Erich Raeder získává dostatek prostředků k vybudování loďstva, které má do konce roku 1945 být nejsilnějším loďstvem v Evropě a má se vyrovnat loďstvu britskému (Royal Navy).

V roce 1939 pak Erich Raeder vypracovává další svůj plán, a to plán na využití válečného loďstva při invazi do Norska a Dánska (1940).

Ve stejném roce (1940) se Erich Raeder připravuje na operaci Seelöwe (námořní invaze do Velké Británie) – nakonec je ale operace, k níž sám Erich Raeder přistupuje značně skepticky, když prohlašuje, že německé válečné loďstvo nemá dostatečné kapacity k tomu, aby během invaze na britské ostrovy překonalo kanál La Manche, odvolána, aby již nikdy nebyly přípravy na ni obnoveny.

Raedarovo námořnictvo pak v dalších letech operuje převážně v Severním moři a v arktických vodách, kde se snaží ničit (nepříliš úspěšně) spojenecké konvoje  – po jedné z porážek německých lodí, v Barentsově moři v roce 1943, je admirál Erich Raeder Hitlerem ze svého postu odvolán a nahrazen K. Dönitzem (viz Dönitz, Karl).

Na konci války je Erich Raeder zatčen postupujícími sovětskými jednotkami, po skončení války je pak souzen Norimberským válečným tribunálem – ten jej za válečné zločiny odsoudí k trestu doživotního odnětí svobody, v roce 1955 je ale Erich Raeder ze zdravotních důvodů propuštěn.

Erich Raeder umírá 6. listopadu roku 1960 v Kielu.

Alexandr Vasiljevič Suvorov, ruský maršál, vítěz na polskými, tureckými a francouzskými vojsky i nad povstalci ve vlastní zemi, přichází na svět buď v Moskvě nebo ve východním Finsku někdy v letech 1725 až 1730 (nejpravděpodobněji v roce 1729).

Údaje o Suvorovově dětství a mládí jsou skoupé – ví se ale, že jako dítě je Suvorov často nemocný a že ve věku třinácti let vstupuje do ruské armády, kde až do roku 1754 slouží jako řadový voják.

V roce 1754 je Suvorov povýšen na důstojníka a slouží jako nižší důstojník v sedmileté válce proti Prusům. V roce 1760 se pak účastní obsazování Berlína – za svoji statečnost a vynikající velitelské schopnosti je pak povýšen na plukovníka.

V roce 1762 zavádí A. V. Suvorov ve svém pluku nové výcvikové metody, metody, které pak budou typické pro celou jeho vojenskou kariéru – zjednoduší složitý dril a zdůrazní potřebu fyzické výdrže pro rychlé přesuny. Zároveň umožní svým podřízeným jednat při manévrech s jednotkami nezávisle. Zároveň se Suvorov staví proti tehdy typické obléhací taktice, razí teorii, že vojsko utrpí menší ztráty při okamžitém útoku – je zastáncem těsné, zuřivé srážky…

V dubnu roku 1773 má Alexandr Vasiljevič Suvorov možnost své teorie a nové metody vedení výcviku vyzkoušet v praxi při útoku na pevnost Turtukai v počátku první rusko-turecké války – za hrdinství a statečnost je pak povýšen na generálporučíka.

Následující rok pak Suvorov přemůže díky svým metodám obránce pevnosti Kozloduj, přestože mají početní převahu pět ku jedné – jeho vojáci se jak při této bitvě, tak i v bitvách budoucích, chovají ke svému veliteli s velkou úctou a vynikají skvělou morálkou a na oplátku dostávají od Suvorova vždy včas svůj žold, nejlepší dostupné potraviny a výzbroj. Také jeho sklon stavět se v boji do čela svých vojsk a dávat najevo své lidské vlastnosti (tehdy u důstojníků dost nezvyklý postoj), mu získává lásku jeho mužstva.

Po návratu z Turecka nechává Suvorov vybudovat řadu vojenských zařízení známých jako Kubáňská linie – tato zařízení slouží jako obranná linie jižních ruských teritorií.

V roce 1783 Suvorov potlačuje krvavým tažením povstání na Krymu, tažením, v němž jeho vojáci nedávají svým rebelujícím krajanům prakticky milost.

Po vypuknutí druhé rusko-turecké války vítězí Suvorov v roce 1787 v úvodní bitvě střetu u Kinburnu. Poté zvítězí v červenci roku 1789 u Fokani a o dva měsíce později porazí osmanskou armádu, převyšující tu jeho v poměru čtyři ku jedné, v bitvě u Rimniku.

Po těchto vítězstvích je Suvorov opět vyznamenán za statečnost a je mu udělen titul hraběte a znak, v němž je šipka ve tvaru blesku mířícího na turecký půlměsíc.

V roce 1790 se pak Suvorov vydává proti turecké pevnosti Ismail – jeho útok způsobí Turkům ztrátu šestadvaceti tisíc mužů a otevře ruským vojskům cestu k Dunaji a do Konstantinopole. Pád Ismailu je pak vlastně faktickým koncem této rusko-turecké války, i když mírová smlouva bude uzavřena až za tři roky.

V roce 1793 vede A. V. Suvorov vojsko do Rusy okupovaného Polska, kde potlačuje rolnické povstání – jeho armáda poráží vzbouřence v bitvě u Maciejowiců 10. října roku 1794 a o dva týdny později Suvorov obsazuje Varšavu. Po návrau je Suvorov Kateřinou Velikou povýšen na polního maršála a jsou mu darovány rozsáhlá panství a mnohem širší velitelské pravomoci než doposud.

V roce 1795 odchází Suvorov na částečný odpočinek, během nějž píše své názory na vedení války – výsledkem je kniha „Umění vítězství“.

O dva roky později se Suvorov ocitá ve výslužbě docela a je vypovězen z Ruska – důvodem je smrt Kateřiny Veliké: její následník car Pavel I., nevěří lidem z Kateřinina okolí a vyměňuje všechny vojenské velitele.

V roce 1798 se může Suvorov vrátit do Ruska a jsou mu vráceny jak hodnost, tak výsady – car, který se spojil s Anglií a Rakouskem proti Napoleonovi, ho povolává zpět do služby.

Suvorov ihned po návratu shromáždí a vycvičí spojenou rusko-rakouskou armádu, která má za úkol vypudit Napoleonova vojska ze severní Itálie. Na jaře a v létě roku 1799 pak poráží Francouze u Cassana, Trebbie a u Novi – po této sérii vítězných bitev, během nichž je jen nevalně podporován rakouskými jednotkami, se pak Suvorov na příkaz Pavla I. (který spojenectví s Rakušany ruší) vrací domů.

Tady jej car, který má strach z jeho popularity, opět zbavuje velení a odebírá mu hodnost  – o několik měsíců později, 18. května roku 1800, pak Alexandr Vasiljevič Suvorov umírá v St. Peterburgu: podle carova nařízení je pak jeho pohřeb soukromý, bez státních poct a bez přítomnosti jediného z jeho velitelů…

Andrej Andrejevič Vlasov, sovětský generál, který po svém zajetí za druhé světové války organizuje v Německu mezi ruskými zajatci vojenské jednotky, namířené proti Stalinově (viz Stalin, Josif Vissarionovič) moci v Sovětském svazu, a který se výrazní zaslouží o porážku nacistických jednotek v Praze za květnového povstání v roce 1945, přichází na svět 1. září roku 1900 v ruském Lomakinu v rolnické rodině.

Vzdělání získává Vlasov nejprve v kněžském semináři v Nižném Novgorodě, po bolševickém převratu v roce 1917 nicméně seminář opouští a zapisuje se ke studiu na Vysoké škole zemědělské.

Nastoupit studia ale Andrej Vlasov již nestihne – v roce 1919 je povolán do armády (do bolševické Rudé armády), v jejích řadách se pak účastní na bolševické straně občanské války v Rusku.

Po skončení občanské války A. A. Vlasov v Rudé armádě zůstává – ve dvacátých a třicátých letech pak Vlasov působí v mnoha štábních funkcích, působí i jako učitel v důstojnické škole apod., Stalinovy čistky v důstojnickém sboru Rudé armády během tzv. moskevských procesů v letech 1937–38 Vlasov přežije bez úhony.

Těsně před vypuknutím druhé světové války Andrej Andrejevič Vlasov působí jako vojenský poradce vůdce čínského Kuomintangu Čankajška (bojujícího proti japonské agresi v Mandžusku), po napadení Polska hitlerovským Německem se pak Vlasov vrací zpět do Sovětského svazu, do vysokých armádních postů.

V roce 1940 je Andrej Andrejevič Vlasov povýšen na generálmajora.

Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem v roce 1941 bojuje Vlasov na Ukrajině, po neúspěšné obraně Kyjeva je mu pak Stalinem umožněn ústup, po kterém je jmenován velitelem 2. úderné armády, v jejímž čele pak úspěšně bojuje pod Moskvou.

V roce 1942 (v červenci) je Vlasov u Volchova německými jednotkami zatčen, poté mezi ruskými zajatci v Německu buduje vojenské oddíly, jejichž cílem je boj proti Stalinovi – v roce 1944 pak A. A. Vlasov zakládá v Německu tzv. Výbor pro osvobození národů Ruska, ve stejném roce je mu umožněno vybudovat dvě divize o síle 50 tisíc mužů – Vlasovovi jednotky nesou název Ruská osvobozenecká armáda (ROA) a jejich úloha je spíše než vojenská propagandistická – Hitler (viz Hitler, Adolf) používá Vlasova a jeho armádu jako propagandistický nástroj namířený vůči Stalinově komunistické diktatuře.

V roce 1945, před koncem druhé světové války, bojuje jedna z divizí generála Vlasova na východní frontě, když se snaží zastavit postup Rudé armády u Frankfurtu nad Mohanem, druhá Vlasovova divize, pod vedením generála Buňačenka, se pak zapojuje do bojů v Praze a okolí během pražského květnového povstání v roce 1945 – vlasovci bojují na české straně (podaří se jim odrazit útok jednotek SS), nicméně poté, co je jejich pomoc českou stranou odmítnuta, Prahu 7. května opouštějí a míří na západ, do amerického zajetí, kam ale vlasovcům není umožněno vstoupit a jsou tak ponecháni napospas postupujícím sovětským jednotkám.

Sám generál Vlasov je zatčen sovětskými jednotkami 12. května roku 1945, po svém zatčení je pak (s dalšími vysokými vojenskými představiteli ROA) převezen do Sovětského svazu, kde je pak v srpnu (nejspíše 2. srpna) roku 1946 za vlastizradu popraven.

Rodion Jakovlevič Malinovskij, maršál Sovětského svazu a dlouholetý člen ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (od roku 1956), přichází na svět 23. listopadu roku 1898 v Oděse.

V mládí vychodí Malinovskij církevní školu, poté opouští domov a živí se jako přístavní dělník a učí se v galanterním obchodu – v roce 1914, po vypuknutí bojů první světové války, pak Rodion Jakovlevič Malinovskij vstupuje jako dobrovolník do carské armády  – po těžkém zranění, které utrpí ve východním Prusku je poté (po vyléčení) v roce 1915 zařazen do ruských jednotek, které mají bojovat po boku spojeneckých jednotek na západní frontě – v roce 1916 se R. J. Malinovskij ocitá ve Francii.

Po bojích na západní frontě pod velením francouzské armády (v těchto bojích je za své vojenské dovednosti Malinovskij vyznamenán třemi francouzskými Válečnými kříži) vstupuje R. J. Malinovskij v roce 1918 do francouzské cizinecké legie (je členem 1. marocké divize) – o rok později pak Malinovskij legii opouští a vrací se do (nyní již bolševického) Ruska, kde vstupuje do řad rodící se Rudé armády.

První polovina dvacátých let 20. století je obdobím Malinovského postupného postupu v hierarchii Rudé armády – v roce 1923 je jmenován velitelem praporu a po vstupu do komunistické strany (1926) je pak poslán na studia na Vojenskou akademii F. M. Frunzeho v Moskvě.

Po jejím absolvování je Rodion Jakovlevič Malinovskij jmenován náčelníkem štábu 67. jezdeckého pluku a tento post se pak stává odrazovým můstkem jeho další kariéry – během příštím šesti let vystřídá Malinovskij několik významných postů ve štábech vojenských okruhů, v roce 1935 je pak jmenován plukovníkem a náčelníkem štábu 3. jezdeckého sboru.

V roce 1936 je pak Malinovskij vyslán jako sovětský vojenský poradce do Španělska, kde se účastní bojů španělské občanské války na straně republikánské vlády, bojující s frankistickými (viz Franco y Bahamonde, Francisco ) povstalci – ve Španělsku Malinovskij působí až do roku 1938, kdy se vrací zpět do Sovětského svazu (pobyt ve Španělsku přitom umožní Malinovskému vyhnout se mocenským čistkách, které v letech 1937–38 rozpoutal v ruském důstojnictvu J. V. Stalin {viz Stalin, Josif Vissarionovič}).

Po opětovném krátkém působení ve štábních funkcích je v roce 1939 Rodion Jakovlevič Malinovskij jmenován profesorem na Frunzeho vojenské akademii a v roce 1940 je povýšen do hodnosti generálmajora.

V roce 1941 se Malinovskij vrací do aktivní služby, když je jmenován nejprve velitelem 48. střeleckého sboru a krátce nato (už po útoku hitlerovského {viz Hitler, Adolf} Německa na Sovětský svaz) velitelem 6. armády, v jejímž čele na přelomu let 1941–42 bojuje s německými vojsky v oblasti Dněpropetrovska – za své zásluhy v boji je Malinovskij v listopadu roku 1941 povýšen na generálporučíka.

Na Štědrý den roku 1941 se pak Rodion Malinovskij stává velitelem Jižního frontu, nicméně na tomto postu zažije největší neúspěch své vojenské kariéry – v první polovině roku 1942 je Jižní front téměř rozprášen útočícími německými armádami (Malinovskij ztratí 200 tisíc mužů), jeho zbytky jsou donuceny k ústupu.

Rodion Jakovlevič Malinovskij ale i přes tento neúspěch zůstává ve vrcholné velitelské funkci – v červenci roku 1942 je jmenován zástupcem velitele Severokavkazského frontu, o měsíc později se pak stává velitelem 66. armády – v jejím čele se pak Malinovskij účastní bojů s německou 6. armádou F. Pauluse (viz Paulus, Friedrich) u Stalingradu.

V listopadu roku 1942 je Malinovskij jmenován velitelem 2. gardové armády, s níž se účastní posledních bojů u Stalingradu (zabrání mimo jiné poslednímu německému pokusu o prolomení německého obklíčení ve stalingradském kotli, v únoru roku 1943 je pak Malinovskij jmenován velitelem Jižního frontu a krátce nato Jihozápadního frontu, v dubnu roku 1943 pak získává hodnost armádního generála.

Poté, co je v říjnu roku 1943 Jihozápadní front přeměněn na 3. ukrajinský front, stává se Malinovskij jeho velitelem – pod jeho velením front dobude větší část území Ukrajiny, v dubnu roku 1944 pak Malinovskij se svojí armádou obsazuje své rodné město Oděsu.

V květnu roku 1944 je Rodion Malinovskij jmenován velitelem 2. ukrajinského frontu, jehož vojska pak operují v Karpatech a v Maďarsku, kde narážejí na tuhý odpor německých a maďarských jednotek – teprve na začátku roku 1945 je tento odpor zlomen a Malinovského vojska (Rodion Jakovlevič Malinovskij je v této době již maršálem Sovětského svazu, jmenován je v září roku 1944) obsazují Budapešť a krátce nato i Vídeň.

Poté se Malinovskj se svojí armádou (která je kvůli vysokým ztrátám na životech doplňována trestanci z ruských káznic a která na Moravě své trestanecké jádro rozhodně nezapře) obrací na sever – jeho cílem je Praha, nicméně německý odpor na jižní Moravě jej zdrží natolik, že československé hlavní město obsazují jako první jednotky maršála I. S. Koněva (viz Koněv, Ivan Stěpanovič).

Po skončení druhé světové války v Evropě se Rodion Jakovlevič Malinovskij přesouvá na ruský Dálný východ, kde se účastní jako velitel Zabajkalského frontu bojů s japonskými jednotkami v Mandžusku – po skončení bojů Malinovskij na Dálném východě působí dlouhá léta v těch nejvyšších velitelských funkcích.

V březnu roku 1956 sovětský ministr obrany G. K. Žukov (viz Žukov, Georgij Konstantinovič) jmenuje maršála Malinovského svým prvním náměstkem a zároveň vrchním velitelem sovětských pozemních vojsk, v roce 1957 se pak sám R. J. Malinovskij stává sovětským ministrem obrany.

Maršál Rodion Jakovlevič Malinovskij umírá 31. března roku 1967 v Moskvě.