Max Planck (celým jménem Max Karl Ernst Ludwig Planck), německý teoretický fyzik a matematik, autor tzv. kvantové hypotézy (teorie), která se na počátku 20. století stala východiskem pro rozvoj kvantové fyziky, nahlížející na fyziku a její zákonitosti zcela odlišně než fyzika klasická a laureát Nobelovy ceny za fyziku za rok 1918, přichází na svět 23. dubna roku 1858 v německém Kielu v rodině profesora práv.
Vzdělání Planck získává nejprve na mnichovském gymnáziu, poté ve studiích pokračuje na univerzitách v Mnichově (tady začíná studovat jako šestnáctiletý) a v Berlíně, kde pak v roce 1879 získává doktorát z fyziky.
Po studiích pak Planck působí jako profesor teoretické fyziky, a to nejprve v Mnichově (1880-85) a později v Kielu. Od roku 1889 pak Max Planck nastupuje na místo profesora berlínské univerzity (tady bude působit až do svého odchodu do penze v roce 1928).
V roce 1894 se Planck stává členem pruské Akademie věd, později se Planck stává i členem londýnské Královské společnosti, v letech 1930-37 Planck působí na postu ředitele Ústavu císaře Viléma (z tohoto postu odstoupí na protest proti rasovým zákonům a pronásledování německých židovských vědců nacistickým režimem A. Hitlera {viz Hitler, Adolf).
Během druhé světové války je Planckova pozice jako vědce i jako německého občana nejistá, jeho protifašistické postoje vedou k tomu, že je postupem času zbaven všech svých postů a vyloučen z Akademie věd (z Akademie odchází v roce 1943.
Jeho mladší syn Erwin je pak na jaře roku 1945 zatčen gestapem a popraven pro účast na neúspěšném atentátu na A. Hitlera) – po skončení války pak Planck opět nastupuje na místo ředitele Ústavu císaře Viléma, ústavu, který je po jeho smrti přejmenován na Společnost Maxe Plancka.
Max Planck se jako vědec (fyzik) zabývá nejvíce termodynamikou (a to především zářením absolutně černých těles) – v roce 1900 pak publikuje převratný objev, svoji kvantovou hypotézu (teorii) záření (tzv. Planckův vyzařovací zákon), v níž tvrdí, že elektromagnetické záření není vysíláno v souvislém proudu, nýbrž je složeno z malých porcí (kvant) energie – tato teorie se pak stává východiskem pro nové pojetí fyziky.
Z Planckovy kvantové hypotézy záření vycházejí mimo jiné A. Einstein (viz Einstein, Albert) (v roce 1905 ji využije pro vysvětlení tzv. fotoelektrického jevu a zavede pro Planckovo „kvantum“ pojem foton) či N. Bohr (ten v roce 1913 využije Planckovu kvantovou teorii při vysvětlení své teorie struktury atomu).
Vztah mezi vlnovou délkou záření a energií kvanta pak určuje tzv. Planckova konstanta (označovaná písmenem h) – tato veličina se pak postupně stává jednou z nejdůležitějších fyzikálních veličin vůbec, je určující veličinou chování částic v mikrosvětě.
Max Planck, muž, který stojí na počátku rozvoje kvantové fyziky a laureát Nobelovy ceny za fyziku (za svoji kvantovou teorii) za rok 1918, umírá v Göttingenu 4. října roku 1947.