Nero: Caligulův synovec

Nero (Lucius Domitius Ahenobarbus, po adopci císařem Claudiem {viz Claudius} pak Nero Claudius Caesar), římský císař, vedle svého strýce Caliguly (viz Caligula) patrně „nejproslulejší“ z římských císařů – krutovládců, přichází na svět 15. prosince roku 37 jako syn konzula Gnaea Domitia Ahenobarba a Caligulovy sestry Agrippiny Mladší.

Když pak Gnaues Domitius Ahenobarbus zemře, vdává se Agrippina za svého strýce, císaře Claudia, který pak jejího syna adoptuje – z Lucia Domitia se stává Nero Claudius Caesar, který je, když Claudius v roce 54 zemře (otráven Agrippinou?), praetoriánskou gardou a římským senátem provolán císařem.

Začátek Nerovi vlády je začátkem plným slibů – Nero slibuje, že bude spolupracovat se senátem (nikdy s ním za své vlády nespolupracuje) a že Řím, devastovaný vládami jeho předchůdců, zažije nový zlatý věk. Ke splnění těchto slibů mu má pomáhat i jeho vychovatel a učitel, filozof Seneca.

Císař ale není ovlivňován jen svým učitelem, o vliv na mladičkého císaře bojuje se Senecou, a s velitelem praetoriánské gardy Sextem Afrianem Burrem, i Agrippina a nejspíše z jejího popudu nechává Nero, či někdo z jeho okolí, v roce 55 otrávit posledního možného Nerova protivníka v boji o císařský trůn, třináctiletého Claudiova syna z manželství s Messalinou Britannica.

Následuje několikaleté období relativního klidu – teprve v roce 59 nastává zvrat, který roztočí kolotoč příštích událostí: císař, u něhož se začínají projevovat stále silnější absolutistické sklony a negativní charakterové vlastnosti, nesnese již další vměšování své matky do mocenských záležitostí a nechává ji zavraždit. V roce 62 pak odejdou i zbývající dva lidé, kteří dosud měli na císaře nemalý vliv – Seneca se stahuje do ústraní a Burrus umírá… Nero začíná vládnout zcela sám… nastává období neskutečné krutovlády.

Ještě stále v roce 62 pak dochází k dalším krutostem – Nero se dostává pod vliv nového praetoriánského prefekta Tigellina a podléhá svodům Poppaey Sabiny, která jej přiměje k rozvodu s Claudiovou dcerou Octavií a k její vraždě, po níž se sama za císaře vdává. Hned poté je císařem obnovena platnost zákona o urážce majestátu – ihned jsou rozpoutány čistky, lidé jsou popravováni bez ohledu na provinění, umírají obyčejní občané i vážení senátoři.

Zatímco Řím je ochromen císařovou krutovládou, dochází v provinciích říše k povstáním – v letech 59-61 povstanou kmeny v Británii (jejich povstání potlačí Římané jen s největším úsilím), na opačné straně impéria se zpod římského vlivu vymaní Arménie.

V důsledku těchto politických a vojenských neúspěchů dochází pak v Římě k hospodářské krizi – Nero ale její důsledky nepociťuje: po velkém požáru, který zachvacuje Věčné město v roce 64 (ze založení tohoto požáru je, snad neprávem, obviněn sám Nero, prý jím chtěl uvolnit místo pro své nové paláce), si nechává vybudovat obrovský a extravagantní palác, tzv. Zlatý dům.

Na podezření, že sám nechal zapálit Řím, odpoví pak Nero jemu vlastním způsobem – obviní ze žhářství příslušníky tehdy nově vzniklé náboženské sekty: křesťany. Tím rozpoutá první pronásledování křesťanů v římských dějinách.

V roce 65 je odhaleno vražedné spiknutí, usilující o císařův život – odpovědí je vystupňování tempa poprav a vynucených sebevražd, oběmi se stávají mnozí vážení senátoři i vynikající umělci a myslitelé: Seneca (je přinucen k sebevraždě), básník Lucanus, stoičtí filosofové Thrasea Paetus či Barea Soranus a mnozí další, sebevraždu je přinucen spáchat i slavný vojevůdce Corbulo – Nero nezná slitování.

Řím, tak jak se rozrůstá zástup zavražděných pomyslných nepřátel státu, pak stále více a rychleji upadá, sám Nero se přitom více než o vládu zajímá o umění a luxus – sám sebe pokládá za geniálního básníka a pěvce, nechává se zahrnovat poctami za vítězství v hudebních soutěžích a v závodech koňských spřeženích, na nákladné soutěže a hry, v nichž sám účinkuje a „vítězí“, vydává obrovské prostředky, které získává především konfiskací majetku vysoké římské aristokracie.

Poté, co vypukne v roce 66 židovská válka v Judeji a povstane Galie (68), dojde Římanům s krutým císařem trpělivost – praetoriánská garda se otevřeně Nerovi postaví, v Římě proti císaři propukne vzpoura – Nero pak v panice uprchne z Říma a 9. června roku 68 spáchá na útěku sebevraždu.