Životopisy online – osobnosti, celebrity

Eduard Vojan, český herec světového významu, zakladatel moderního českého herectví, založeného na hlubokém psychologickém prožití ztvárňované postavy, přichází na svět 5. května roku 1853 na pražské Malé Straně v rodině úředníka, který chce ze syna mít důstojníka rakouské armády.

Ale Vojan sní již od mládí o kariéře herce – touha po herectví ho pak neopustí ani tehdy, když ho otec za trest vezme ze studií na reálce a dává ho vyučit litografem: Eduard Vojan i pak ochotnicky hraje v souboru Thalia.

Hraní v tomto souboru je pak příčinou vážné Vojanovy roztržky s otcem – Vojan po této roztržce odchází ve svých šestnácti letech z domova a přidává se k divadelní společnosti, která vystupuje v Unhošti u Prahy.

Brzy se ale Eduard Vojan pokusí o neúspěšný návrat domů – po smrti matky doufá, že se s ním otec usmíří, ale čeká ho zklamání, poté následují dlouhé roky jeho účinkování v různých venkovských divadelních společnostech, kde dostává postupně stále významnější role.

Od roku 1881 pak Eduard Vojan hraje v plzeňské divadelní společnosti Františka Pokorného, poté je členem společnosti Pavla Švandy ze Semčic, s níž hraje v letním divadle na pražském Smíchově a v zimě v Brně.

Ve Švandově divadle začíná růst Vojanova sláva jako herce schopného citlivě rozlišovat charaktery svých rolí a postihnout vnitřní svět hrané postavy, Švanda je proto stále častěji začíná obsazovat do psychologických rolí – společně s H. Kubešovou (později Kvapilovou) vytváří Eduard Vojan ve Švandově divadle nový herecký styl – psychologický realismus.

V roce 1888 se Vojanovi plní dávný sen – je vzat do angažmá v pražském Národním divadle. Zde jej ale, stejně jako Kvapilovou, čeká zklamání – konzervativní publikum si žádá operetu a výpravné hry, v činohře stále převládá romantický deklamační styl, realisticky ztvárněné drama si na jeviště Národního divadla hledá cestu jen velmi obtížně – Eduard Vojan není přijat příznivě, jako herec stojí v pozadí.

Zlom ve Vojanově kariéře přichází v roce 1894, když si spisovatel a spoluautor hry „Maryša“ V. Mrštík vymíní, že postavu Francka bude hrát právě Vojan – Vojan se Mrštíkovi za projevenou důvěru odmění mistrovským výkonem, který pak stojí na počátku jeho slávy a uznání. Role pro Vojana si pak žádají ve svých hrách i např. A. Jirásek, J. Kvapil či J. Hilbert a mnozí další.

Pod režijním vedením J. Kvapila, zastánce moderního, ansámblového, provedení divadelní hry, pak Eduard Vojan ztvárňuje mnohé významné role – hraje Veršinina v dramatu A. P. Čechova (viz Čechov, Anton Pavlovič) „Tři sestry“, Astrova ve hře „Višňový sad“ stejného autora, objevným způsobem ztvárňuje titulní postavy postavy W. Shakespeara v dramatech „Hamlet“, „Othello“, „Macbeth“, „Richard III.“ atd.), hraje i v hrách H. Ibsena „Stavitel Solness“ či „John Gabriel Brockman“, září též v dramatu E. Rostanda „Cyrano z Bergeracu“ či jako Mefisto v Goetheho „Faustovi“.

Za dobu svého působení v Národním divadle vytváří Eduard Vojan na 309 postav v 278 divadelních hrách, z toho velká většina těchto postav je postav hlavních – již tímto se nesmazatelně zapisuje do dějin moderního českého divadla.

Eduard Vojan, osobnost, která svým herectvím spoluvytváří moderní české divadlo, umírá 31. května roku 1920 v Praze.

Václav Vydra nejst., český herec a režisér, jedna z nejvýznamnějších osobností českého divadla 20. století, otec Václava Vydry ml. (manžela Dany Medřické) a dědeček Václava Vydry nejml., přichází na svět 29. dubna roku 1876 v Plzni jako syn vojenského kapelníka – své dětství prožívá v Linci a ve Vídni, v tamních kasárnách.

Doma je však vychováván Václav v českém duchu, přestože chodí do německých škol (kde si od spolužáků osvojuje i maďarštinu).

Poté, co se rodina Vydrových přestěhuje zpět do Plzně, navštěvuje Vydra plzeňskou reálku – tu se ale v sedmnácti letech rozhodne opustit a proti otcově vůli odchází bez jakékoli herecké průpravy ke kočovné divadelní společnosti ředitele Zöllnera.

U Zöllnera Vydra vydrží měsíc – právě po měsíci ho totiž sám ředitel propustí s tím, aby se vrátil domů a dokončil studia. Vydra se ale domů vrátit nechce – začíná období šesti let, kdy se Vydra protlouká s venkovskými divadelními společnostmi po českém venkově.

Po těchto šesti letech se pak Vydra k Zöllnerově společnosti vrací, nicméně roky putování s kočovnými společnostmi pro něj skončí až v roce 1907, kdy jej angažuje ředitel plzeňského Městského divadla V. Budil – v Plzni pak Vydra působí až do roku 1913, kdy odchází do Prahy.

V Praze Vydra nastupuje angažmá v Městském divadle na Královských Vinohradech, vedeném K. H. Hilarem – zde se z Vydry stává jeden z významných představitelů českého expresionistického herectví: vytváří výbušné, bojovné, útočné a zároveň i hluboce oduševnělé postavy, jeho hereckou partnerkou je v těchto dobách často L. Dostalová.

V roce 1922 odchází Václav Vydra s K. H. Hilarem do Národního divadla (jehož členem pak bude až do roku 1953), kde pak vyrůstá v jednoho z největších českých charakterních herců 20. století.

Vydrovo herectví se uplatňuje v širokém repertoáru postav – hraje představitele moci a vlády, již z troskotávají před dosáhnutím svých cílů, např. titulní postavu ve Shakespearově dramatu „Julius Caesar“, titulní postavu ve hře „Král Lear“ stejného autora, v Čapkově díle „Bílá nemoc“ pak hraje barona Krüga. Úspěšně ale Vydra zpodobňuje i hrdiny obyčejné, necivilizované – známý je jeho Brutus Jones ve hře E. O´Neilla „Císař Jones“ či Goan ve Vančurově dramatu „Jezero Ukereve“.

Z dalších divadelních rolí lze jmenovat též roli Edgara v dramatu A. Strindberga „Tanec smrti“, roli Clauidia ve Shakespearově hře „Hamlet“, Mefista v Goetheho „Faustovi“, či roli Prospera v Shakespearově „Bouři“.

Kromě herectví divadelního hraje Vydra i ve filmu (např. „Cech panen kutnohorských“).

Ve třicátých letech je Vydra znám nejen jako vynikající a úspěšný herec, je známý i jako aktivní bojovník proti fašismu, pomáhá německým a rakouským emigrantům, hledajícím útočiště před nacistickým režimem A. Hitlera (viz Hitler, Adolf) v Praze.

Po skončení druhé světové války se Vydra stává v roce 1945 ředitelem své domovské scény, pražského Národního divadla (je jím do roku 1949), v roce 1946 se pak stává prvním hercem, který získává titul národního umělce.

Václav Vydra je i autorem knihy vzpomínek „Má pouť životem a uměním“ a knihy divadelních úvah „Prosím o slovo“.

7. dubna roku 1953 Václav Vydra v Praze umírá.

Jindřich Mošna, český divadelní herec a významný přestavitel českého realistického herectví, přichází na svět 1. srpna roku 1937 v Praze jako jedno z pěti dětí kováře.

V mládí se Mošna učí mosazníkem, po vyučení pak odchází do Vídně, kde podléhá divadlu – brzy pak účinkuje jako statista ve vídeňském Theater in der Josefstadt, příležitostně je mu umožněno ztvárnit i některé menší role.

V roce 1859 se Jindřich Mošna vrací do Čech, do Prahy, kde se snaží získat profesionální divadelní angažmá – není ale přijat, a tak nastupuje ke kočovné divadelní společnosti, s níž pak celé čtyři roky cestuje po Čechách.

V roce 1864 je pak Jindřich Mošna přijat do nově otevřeného pražského Prozatímního divadla, kde pak účinkuje až do roku 1883, kdy s jeho celým souborem přechází do Národního divadla – tady pak Jindřich Mošna působí až do své smrti.

Mošnova herecká kariéra začíná rolemi komediálními, k jejichž ztvárnění ho předurčuje i vlastní fyziognomie – Jindřich Mošna je postavou nízký, není proto obsazován do rolí dramatických, nýbrž do rolí víceméně komických: v počátcích své herecké dráhy hraje Jindřich Mošna ponejvíce úředníky, sluhy, domovníky, písaře, je obsazován především do frašek a veseloher, kromě činohry pak účinkuje i v operetách a operách. Jako komediální herec je Jindřich Mošna dodnes patrně nejznámější.

Mošnova kariéra herce dramatického přichází pak s rolí Harpagona v Moliérově (viz Moliére) hře „Lakomec“ - poté pak následují další moliérovské postavy (např. ve hrách „Zdravý nemocný“, „Scapinova šibalství“ atd.) a mnohé jiné slavné postavy z děl světových dramatiků – Mošna účinkuje mimo jiné v rolích Jupitera (J. Offenbach: „Orfeus v podsvětí“), Bobčinského (N. V. Gogol: „Revizor“), Polonia (W. Shakespeare: „Hamlet“) či Tegina (A. P. Čechov {viz Čechov, A. P.}: „Strýček Váňa“).

Kromě děl světových dramatiků účinkuje Jindřich Mošna i v dílech dramatiků českých – známí jsou především jeho Hadrián (V. K. Klicpera {viz Klicpera, V. K.}: „Hadrián z Římsů“), Batroloměj Pecka (F. Šamberk: „Jedenácté přikázání“). Lízal (bratři Mrštíkové: „Maryša“) či Kalafuna (J. K. Tyl: „Strakonický dudák“).

V pozdějším věku pak Jindřich Mošna vystupuje na jevišti především jako představitel vážných, často tragických, postav, jeho herectví se stává herectvím realistickým, naturalistickým.

Jindřich Mošna, mezi diváky jeden z neoblíbenějších českých herců (komiků) přelomu 19. a 20. století, umírá v Praze 6. května roku 1911.

Václav Kliment Klicpera, český prozaik, básník a především plodný dramatik, který se svojí tvorbou zasluhuje o proměnu tzv. rytířských her v historická dramata s vlasteneckým obsahem (a pokládá tak základy novodobé české dramatické tvorby), přichází na svět 23. listopadu roku 1792 v Chlumci nad Cidlinou v rodině krejčího.

V raném mládí se Klicpera učí krejčovskému řemeslu, poté pak řemeslu řeznickému – teprve až jako patnáctiletý pak Klicpera začíná studovat staroměstské gymnázium, po němž pak ještě vystuduje na pražské univerzitě filozofii.

Již za svých vysokoškolských studií hraje Václav Kliment Klicpera ochotnicky divadlo, a to jak ve svém rodišti, tedy v Chlumci, tak i jinde, zároveň se divadlu věnuje autorsky, když píše pro studentský divadelní spolek žertovné divadelní deklamovánky a kratší hry – v roce 1816 má pak v Praze premiéru (ochotnickou) Klicperova první rytířská činohra „Zdeněk ze Zásmuk“.

Po absolvování pražské filozofie pracuje Klicpera jako středoškolský, gymnaziální, profesor v Hradci Králové – na tomto místě pak působí až do roku 1846.

V Hradci se Klicpera dále věnuje divadlu – společně s dalšími významnými místními buditeli, např. s J. L. Zieglerem či J. Chmelou, zakládá v Hradci ochotnické divadlo, které je zároveň i hradeckým literárním a kulturním střediskem – z lůna tohoto hradeckého centra pak vzejde později např. hvězda J. K. Tyla.

V roce 1846 Klicpera Hradec Králové opouští a nastupuje jako profesor na akademickém gymnáziu v Praze – jeho žáky se stávají mnozí významní budoucí literáti a umělci, např. V. Hálek, J. Neruda, spisovatel a revolucionář J. V. Frič, A. V. Šmilovský a další.

Za revolučního roku 1848 je Václav Kliment Klicpera zvolen svými studenty za tribuna studentské legie a v roce 1850 je jmenován ředitelem gymnázia – v této funkci ale Klicpera vydrží jen necelé tři roky, za to, že studenti gymnázia vydávají bez souhlasů úřadů studentský časopis (velice aktivním „redaktorem“ je především V. Hálek), je v roce 1853 suspendován a penzionován.

Klicpera-umělec je znám básník, prozaik a především jako mimořádně plodný autor divadelních her – z jeho básnické tvorby jsou nejznámější žertovné „Deklamovánky“ (1841), humorné veršovánky pro společenskou zábavu s vlasteneckým obsahem, v prozaické tvorbě je pak Klicpera ovlivněn tvorbou W. Scotta, v duchu jehož tvorby píše několik historických povídek, a to např. povídky „Příchod Karla IV. do Čech“ (1855), „Král Jan Slepý“ (1858), „Věnceslava“ (1834) atd.

Zdaleka nejvýznamnější oblastí Klicperovy tvorby je pak tvorba dramatická – Klicpera za svůj život napíše několik desítek her všech žánrů, hry historické, veselohry, frašky, hry s pohádkovými motivy atd.

První Klicperova divadelní hra,hra „Blaník“ (1816), v sobě spojuje pohádkový motiv s prvky hry rytířské a vyjadřuje více či méně závažné myšlenky tehdejšího národně obrozeneckého hnutí. Pohádkový a rytířský motiv se pak objevuje i v dalších Klicperových hrách – např. ve hře „Loketský zvon“ (1827) a ve hře „Jan za chrta dán“ (1829).

Některé Klicperovy hry lze označit za hry loupežnické (mají loupežnický motiv) – jsou to např. hry „Valdek“ (1828), „Opatovický poklad“ (1843) či „Loupež“ (1835).

Nejznámější (a v úpravách dodnes hrané) jsou Klicperovy veselohry, v nichž autor často využívá principu tzv. „kuklení“, kdy se postavy vydávají za něco, čím ve skutečnosti nejsou, nebo jsou za někoho jiného svým okolím pokládány – mezi hry, v nichž se Klicpera k principu „kuklení“ uchyluje, patří především hra „Bělouši“ (1818), hra „Tři hrabata najednou“ (1846) a dodnes velmi známá a oblíbená, v úpravách stále hraná, hra „Hadrián z Římsů“ (1843).

Známé jsou i Klicperovi frašky, v nichž Klicpera spíše než konflikty postav zpodobňuje jejich charaktery – z Klicperových frašek lze jmenovat např. hru „Divotvorný klobouk“ (1821) a hru „Rohovín Čtverrohý“ (1830).

Václav Kliment Klicpera je i autorem první české konverzační veselohry, a to veselohry „Každý něco pro vlast“ (1833) – touto fraškou se Klicpera vysmívá sobectví některých českých „takyvlastenců“, kteří předstírají, že jen z lásky k vlasti na svá bedra berou břemeno veřejných funkcí, ačkoliv to dělají, řečeno s Klicperou, „ze ctižádosti a pejchy…“

Rozvoj českého divadelnictví podporuje Klicpera i vydáváních divadelních her v edici „Divadlo Klicperovo“ a v „Almanachu divadelních her“.

Jen pro zajímavost – Klicperovu komedii „Veselohra na mostě“ (1828) použije v roce 1935 hudební skladatel B. Martinů jako předlohu své stejnojmenné opery.

15. září roku 1859 Václav Kliment Klicpera umírá, jeho pohřeb se pak stává protirakouskou demonstrací českých vlastenců.

Jiří Voskovec (vlastním jménem Jiří Wachsmann), český herec, dramatik, režisér a překladatel, v období mezi dvěma světovými válkami nejbližší spolupracovník J. Wericha (viz Werich, Jan), přichází na svět 19. června roku 1905 v Sázavě-Budech.

V mládí studuje Voskovec na gymnáziu v Praze (v Křemencově ulici, tady se poprvé setkává s J. Werichem), poté pokračuje (po získání stipendia) ve studiích na lyceu ve francouzském Dijonu.

Po návratu do Československa Jiří Voskovec začíná v roce 1924 studovat na pražské Univerzitě Karlově práva (viz Karel IV. Lucemburský)  – zájem o avantgardní umění to zároveň v těchto letech přivádí do řad spolku Devětsil, kde svými avantgardními verši přispívá k formování základních myšlenek poetismu (Karel Teige jej dokonce označí za jednoho ze zakladatelů českého poetismu) – nicméně, poté, co přijme hlavní roli Ríši ve filmu „Pohádka máje“, je z Voskovec z Devětsilu (oficiálně) vyloučen.

V roce 1927 pak Jiří Voskovec společně s Werichem píše divadelní představení „Vest Pocket Revue“, volné pásmo jevištních scének, písní a dialogů – úspěch tohoto přestavení na scéně pražského Osvobozeného divadla pak vede k tomu, že jak Werich, tak Voskovec přerušují svá vysokoškolská studia a začínají se cele věnovat divadelní práci.

Na scéně Osvobozeného divadla pak Jiří Voskovec s J. Werichem vytvoří autorský tým (doplněný ještě o skladatele a klavíristu J. Ježka {viz Ježek, Jaroslav}, jenž vytvoří hudbu a písňový doprovod k naprosté většině her V+W), který dá v následujících deseti letech vzniknout mnoha slavným divadelním kusům – od roku 1932 se Voskovcova a Werichova tvorba, dosud spíše dadaisticky hravá a postavená na recesi, začíná ubírat směrem k sociálně laděné satiře, reagující na společenskou a politickou situaci doby tehdejší Evropy.

Ještě v roce 1932 uvádí Osvobozené divadlo Voskovcovu a Werichovu hru „Caesar“, krátce nato pak přichází první ostrá kritika německého fašismu ve hře „Osel a stín“, domácí fašistické tendence pak Jiří Voskovec a J. Werich kritizují ve hře „Kat a blázen“. V roce 1935 pak vzniká hra inspirovaná osudy francouzského básníka F. Villona (viz Villon, Francois) „Balada z hadrů“ (pod hlavičkou tzv. Spoutaného divadla, když jsou Jiří Voskovec a J. Werich dočasně donuceni Osvobozené divadlo opustit), mezi lety 1936–38 pak Jiří Voskovec s J. Werichem vytvoří hry „Rub a líc“, „Těžká Barbora“ a „Pěst na oko“.

Po uzavření tzv. Mnichovské dohody, kterou Československo na podzim roku 1938 podstupuje své pohraničí hitlerovskému (viz Hitler, Adolf) Německu, je pak uzavřeno i Osvobozené divadlo - krátce nato pak Jiří Voskovec společně s Werichem i Ježkem odcházejí do emigrace do Spojených států amerických, kde pak zůstávají až do konce druhé světové války – během těchto let cestují Jiří Voskovec s J. Werichem se svými představeními po amerických městech, od roku 1942 pak pracují pro Americký úřad pro válečné informace, v roce 1945 pak dvojice V+W debutuje na Broadwayi.

Po skončení druhé světové války zůstává Jiří Voskovec ještě nějaký čas ve Spojených státech amerických, kde se věnuje režijní a rozhlasové práci – do Československa se vrací až v roce 1946. Po svém návratu se Jiří Voskovec společně s J. Werichem pokouší o obnovení Osvobozeného divadla, kromě toho se věnuje divadelní režii (mimo jiné i v Národním divadle) – po komunistickém puči v roce 1948, kdy už je jasné, že nebude možné v nových podmínkách navázat na tvorbu Osvobozeného divadla z let mezi dvěma světovými válkami, pak Jiří Voskovec odchází do Paříže (jako kulturní zástupce UNESCO), odkud pak v roce 1950 odchází do emigrace do Spojených států.

Ve Spojených státech se pak Jiří Voskovec uplatňuje jako divadelní a filmový herec (jednou z jeho nejznámějších rolí je ta ve filmu „Dvanáct rozhněvaných mužů“), významná je i jeho role divadelního režiséra.

Jiří Voskovec umírá 4. července roku 1981 v New Yorku ve Spojených státech amerických.