Životopisy online – osobnosti, celebrity

Radek John, český spisovatel (jeho nejznámnější knihou je kniha s protidrogovou tematikou Memento), scénárista, publicista (dlouhé roky působil v televizi Nova v pořadu Na vlastní oči) a politik (předseda politické strany Věci veřejné), se narodil 6. prosince roku 1954 v Praze v rodině nakladatelské redaktorky a vysokoškolského profesora.

Vzdělání Radek John získává nejprve na gymnáziu, po něm pak studuje pražskou FAMU, obor scénáristika a dramaturrie hraných filmů.

Do světa filmu se Radek John poprvé podívá ještě jako student, kdy se podílí na scénáři filmu Karla Smyczka Jen tak si trochu písknout, stejně tak se ještě jako student FAMU poprvé představí čtenářské obci jako spisovatel knihou Džínový svět.

V osmdesátých letech se Radek John jako scénárista (s Ivo Pelantem) podílí i na dalších filmech Karla Smyczka (Sněženky a machři, Jako zajíci), ve stejném období pak pracuje jako redaktor kulturní rubriky široce oblíbeného časopisu pro mladé Mladý svět, když odmítne (kvůli nutnosti vstoupit do KSČ) lukrativní místo dramaturga a scénáristy ve Filmovém studiu Barrandov i v Československé televizi. I jako redaktor Mladého světa pracuje John jako žádaný scénárista – pro Karla Smyczka píše scénář k filmu s tématikou výtržnictví fotbalových fanoušků (Proč?), pro Víta Olmera pak scénář k filmu s tématem „veksláctví“ Bony a klid.

V polovině osmdesátých let Radek John nastupuje v Mladém světě na pozici reportéra – píše o žhavých, ale přesto opomíjených problémech doby, o tématech, která zdánlivě v tehdejším socialistickém Československu neexistovala – prostituci, veksláctví, AIDS, drogy. Drogová scéna se pak promítne do Johnova nejznámnějšího knižního titulu, nazvaného Memento.

V roce 1989 se Radek John účastní konkurzu o stipendum ve Spojených státech amerických – nakonec je z více než stovky novinářů celého světa vybrán právě on, do USA odjíždí ještě za vlády komunistické strany, v Americe stráví půl roku.

Po sametové revoluci v roce 1989 Radek John dále spolupracuje s Mladým světem, vydává knihy a píše scénáře (mimo jiné k Tankovému praporu), v roce 1993 pak v nově vznikající televizní stanici Nova spoluvytváří (společně s Josefem Klímou) publicistický pořad Na vlastní oči, později se stává šéfredaktorem publicistiky Novy.

V roce 2008 Radek John po delších pracovních rozepřích v televizi Nova končí a začíná se věnovat soukromým aktivitám, v posledním roce pak John aktivně vstupuje do politiky, když se stává předsedou politické strany Věci veřejné.

Radek John je ženatý s herečkou Zlatou Adamovskou, jejich manželství ale podle bulváru prochází hlubkou krizi a je připravován jeho rozvod.

Kateřina Janečková, česká televizní a divadelní herečka, absolventka ostravské konzervatoře, proslavivší se především hlavní rolí v nekonečném seriálu (cca 160 dílů) televize Prima Ošklivka Katka, přichází na svět 7. května roku 1983 v Šumperku.

Herectví se „Ošklivka Katka“ věnuje již od dětství (její matka je také herečka, otec režíruje), jako jedenáctiletá hraje v televizním seriálu pro děti režiséra Hynka Bočana „Když se slunci nedaří“ (Kateřina Janečková hraje dceru lékařky v podání Dagmar Veškrnové). O něco později se Janečková objevuje v krátkometrážních snímcích studentů FAMU, v roce 2000 ji pak do jedné z rolí ve filmové adaptaci básnické sbírky „Kytice“ obsazuje režisér Brabec (jde o roli Marie v baladě „Štědrý večer“).

V roce 2003 Kateřina Janečková hraje ve dvoudílném seriálu České televize z prostředí diagnostického ústavu „Kobova garáž“, o rok později se poprvé objeví v seriálu televize Prima, když se objevuje v roli Petry, sestry Marcely Rubešové, v seriálu „Rodinná pouta“. V roce 2005 můžeme pak Kateřinu Janečkovou vidět jako princeznu Rózu v televizní pohádce „Restaurace u Prince“,  menší role má v seriálech Jana Míky „Náves“ a „Hraběnky“.

Kromě televize působí Kateřina Janečková i na prknech, která znamenají svět – je členkou Divadla na Zábradlí, kde nastudovala hry „Tango“ a „Jakub a jeho pán“, hrála v Horáckém divadle v Jihlavě, hostuje v Pardubicích, zkouší v Club Rock Café.

V současné době můžeme Kateřinu Janečkovou, která relaxuje především cestováním, stolním tenisem, plaváním a lyžováním, vídat na televizních obrazovkách dvakrát týdně (v pondělí a ve středu)  v hlavní roli Ošklivky Katky ve stejnojmenném televizním seriálu televize Prima – její angažování přitom není jednoduché – v prvním kole konkurzu se dostává až do čtyřčlenného finále, v nemž se rozhoduje o herečce, která ztvární Ošklivku Katku, nicméně, další tři zájemkyně o roli nakonec dávají přednost jiným závazkům, vzdát se role se nakonec rozhodne i Kateřina – roli přijmout se rozhodne až na naléhání režiséra Petra Nikolaeva, s nímž ji váže spolupráce z roku 2007, kdy hrála v jím režírovaném televizním seriálu z vodáckého prostředí „Proč bychom se netopili“.

Filmografie:

1995 - Když se slunci nedaří 

1995 - Ruth (krátkometrážní snímek studentů FAMU)

1999 – Z nudy (krátkometrážní snímek studentů FAMU)

2000 – Kytice

2003 – Kobova garáž

2004 – Rodinná pouta 

2005 – Restaurace U Prince 

2006 – Náves

2007 – Všichni do jednoho 

2008 – Proč bychom se netopili 

2008 – Ošklivka Katka 

Jan Švankmajer, český režisér, scénárista, výtvarník a animátor, jedna z nejvýznamnějších žijících osobností českého filmu, přichází na svět 4. září roku 1934 v Praze v rodině aranžéra výloh.

Vzdělání Švankmajer získává nejprve na pražské Vyšší škole uměleckého průmyslu, poté studuje obor loutkářské scénografie a režie na Divadelní akademii múzických umění (též v Praze).

Od roku 1958 Jan Švankmajer působí ve svobodném povolání (věnuje se převážně grafice a kresbě), o dva roky později v roce 1960 pak zakládá Divadlo masek (divadlo přináleží k Divadlu Semafor), v roce 1962 Jan Švankmajer nastupuje jako režisér v divadle Laterna Magika.

V roce si Jan Švankmajer splní sen – natáčí svůj první film, nazvaný „Poslední trik pana Schwarzewalda a pana Edgara“, snímek, v němž se vzájemně trumfují (a nakonec i zničí) dva kouzelníci ve varieté. Již od počátků své tvorby přitom Jan Švankmajer používá netradiční tvůrčí postupy – umně kombinuje živé herce s animací, chytře využívá možností filmového triku.

V roce 1965 Jan Švankmajer natáčí svůj druhý snímek – jmenuje se „J. S. Bach – Fantasia g moll“. Po jeho úspěchu pak o rok později vznikají ve Švankmajerově režii další dva snímky – „Et cetera“ a „Rakvičkárna“.

Do roku 1970 pak vznikají ještě další čtyři Švankmajerovy filmy - „Historia naturae“ (1967), za nějž je mu udělena na festivalu v Oberhausenu cenu Maxe Ernsta, „Byt“ (1968), „Tichý týden v domě“ (1969) a „Don Šajn“ (1970).

V roce 1970 se Jan Švankmajer stává po setkání s V. Effenbergerem členem Surrealistické skupiny, ve stejném roce pak vzniká i Švankmajerův hraný reportážní snímek „Kostnice“.

V sedmdesátých letech Jan Švankmajer, kromě své filmové tvorby, pracuje jako scénograf v divadle Činoherní klub v Praze, ve druhé polovině sedmdesátých let pak společně se svojí manželkou (Eva Š.) vytváří keramické artefakty.

Za normalizace není Švankmajerovo dílo československým komunistickým režimem příliš vítáno, nicméně, tvořit je Švankmajerovi dovoleno – v sedmdesátých a osmdesátých letech vznikají pak slavné krátko- a středometrážní snímky „Otrandský zámek“ (1976), „Zánik domu Usherů“ (1980), natočený na motivy povídky E. A. Poea  či hrůzná filmová vize „Jáma a kyvadlo“ (1983) na motivy povídky stejného autora.

V roce 1987 pak Jan Švankmajer natáčí svůj první celovečerní film (všechny jeho dosavadní práce byly pouze krátko- či středometrážními snímky), a to film „Něco z Alenky“ na motivy knihy L. Carolla.

Po pádu komunistického režimu v Československu a obnovení demokratického zřízení v roce 1989 natáčí hned v roce 1990 Jan Švankmajer groteskní hříčku „Konec stalinismu v Čechách“ , o dva roky později vzniká krátkometrážní dílko „Jídlo“.

V roce 1994 vzniká Švankmajerův druhý celovečerní film, a to film „Lekce Faust“  – ve filmu se zaskví v hlavní roli, spojující v sobě jak Fausta, tak Mefistofela, herec P. Čepek.

Další Švankmajerův snímek „Spiklenci slasti“ z roku 1996 nahlíží groteskním pohledem na problematiku sexuálních úchylek a dosahování slasti.

V roce 2000 pak Jan Švankmajer natáčí svůj třetí celovečerní film „Otesánek“ na motivy lidové pohádky – za tento film je Švankmajer oceněn v roce 2001 dvěma Českými lvy (za nejlepší film a za výtvarné řešení).

Kromě vlastních filmů se Jan Švankmajer spolupracuje jako výtvarník na mnoha filmech ostatních tvůrců - jeho specifický výtvarný rukopis je k vidění mimo jiné ve snímcích „Adéla ještě nevečeřela“ (1977), „Tajemství hradu v Karpatech“ (1981) či „Tři veteráni“ (1983).

V současnosti (psáno na podzim 2004) natáčí Jan Švankmajer svůj čtvrtý celovečerní snímek, nazvaný „Šílení“.

Václav Voska, český divadelní a filmový herec, přichází na svět krátce po vzniku samostatného Československa, 21. října roku 1918 v Praze v rodině středoškolského profesora.

V mládí Voska po střední škole začíná studovat práva na pražské Univerzitě Karlově (viz Karel IV. Lucemburský), při studiích si zároveň přivydělává jako statista v Divadle na Vinohradech – když jsou pak za okupace Československa Německem v roce 1939 uzavřeny české vysoké školy, zůstává Voska v divadle již nastálo – na scéně vinohradského divadla pak působí až do konce druhé světové války v roce 1945, vysokou školu pak již nedokončí.

V roce 1945 se Voska stává členem souboru činohry pražského Národního divadla - ve Zlaté kapličce zůstává pět let, v roce 1950 pak přechází do souboru Městských divadel pražských, kde poté působí až do konce života, do roku 1982.

Voska jako herec je představitelem především charakterních rolí - jeho intelektuálně laděné herectví vyniká vyvážeností emocionálních a rozumových složek umělecké výpovědi, je civilní, neokázalé a lidské, svým přesvědčivým projevem a melodickým, podmanivým hlasem, barytonem, si Voska získává celé generace divadelních, filmových i televizních diváků – na divadelním jevišti patří k jeho nejvydařenějším a nejoceňovanějším rolím především role fyzika Möbia ve hře „Fyzikové“ F. Dürrenmatta, role Emila Magise v dramatu „Vajíčko“ M. Marceaua, role Alcesta v Moliérově (viz Moliére) hře „Misantrop“, role filosofa Sókrata ve hře E. Radzinského „Rozhovory se Sókratem“ či role Torquata Tassa ve stejnojmenné hře J. W. Goethea.

Za vrchol jeho divadelního herectví jsou pak považovány jeho role Edgara z Dürrenmattovy adaptace Strindbergova díla „Tanec smrti“ a Richard II. ze stejnojmenného dramatu W. Shakespeara.

Václav Voska je po větší část své herecké kariéry též oblíbeným filmovým a televizním hercem (v období husákovské {viz Husák, Gustáv} normalizace v sedmdesátých letech 20. století je mu nicméně filmová a televizní práce z politických důvodů znemožněna) – přesvědčivý výkon podává mimo jiné ve filmech „Noc klavíristy“, „Housle a sen“ či „Touha Sherlocka Holmese“ .

Na televizních obrazovkách se pak Voskovo herecké umění objevuje např. v televizních seriálech „F. L. Věk“, „Sňatky z rozumu“ či „A na konci je začátek“.

Po celou dobu své umělecké kariéry Voska úzce spolupracuje s rozhlasem.

Václav Voska umírá 20. srpna roku 1982 ve Valašském Meziříčí, jeho ostatky jsou uloženy na pražských Olšanských hřbitovech.

Stella Zázvorková, česká filmová, divadelní a televizní herečka, jedna z nejvýraznějších postav českého poválečného ženského herectví, přichází na svět 14. dubna roku 1922 v Praze v rodině významného českého architekta (Jan Zázvorka st., mimo jiné autor Památníku osvobození, pražského Štefánikova domu či spoluautor pražského smíchovského nádraží) – jejím bratrem pak je Jan Zázvorka ml., významný český filmový architekt (zemřel 1991).

Divadlo a herectví přitahuje Zázvorkovou již od dětství – po založení herecké školy při divadle, vedeném E. F. Burianem, pak Zázvorková tuto školu navštěvuje. Po absolutoriu u Buriana Zázvorková působí v době druhé světové války v mnoha malých pražských divadelních (avantgardních) scénách (např. Větrník).

S koncem druhé světové války získává Stella Zázvorková angažmá v pražském Divadle satiry (bude tady působit do roku 1948), v dalších letech pak Zázvorková působí na scéně pražského Realistického divadla a je členkou Armádního uměleckého souboru.

Od roku 1955 do roku 1962 pak Stella Zázvorková působí pod vedením J. Wericha (viz Werich, Jan) v pražském Divadle ABC.

V roce 1962 Stella Zázvorková nastupuje nejdelší angažmá své kariéry, když se stává členkou souboru Městských divadel pražských – v tomto souboru bude Zázvorková působit až do devadesátých let 20. století.

Po odchodu ze stálého divadelního angažmá pak Stella Zázvorková působí pohostinsky v několika divadelních představeních pražských divadel, zároveň natočí několik filmových snímků, v této době se stává i spoluautorkou několika kuchařek a vlastních memoárů.

Co se týče divadla, Stella Zázvorková ztvárňuje již od počátků své divadelní kariéry role energických žen (hospodských, domovnic, někdy i údernic apod.), působí přitom převážně v komediálním repertoáru, její role, ač jsou zpočátku často pouze rolemi epizodními, dávají představením osobitý ráz, komediální talent Zázvorkové je nepřehlédnutelný. Z významných rolí Stelly Zázvorkové na divadelních prknech jmenujme např. roli Tekly (v „Ženitbě“ N. V. Gogola), Elizabeth (v „Těžké Barboře“ Wericha a Voskovce {viz Voskovec, Jiří}) či Mastílková (ve „Fidlovačce“ J. K. Tyla). Zejména během padesátých a šedesátých let Stella Zázvorková slaví velké úspěchy jako estrádní umělkyně (zájezdové estrády jsou v té době velmi oblíbenou formou zábavy).

Ve filmu Stella Zázvorková debutuje v roce 1947, když se objeví v epizodní roli ve filmové adaptaci Nerudova „Týdnu v tichém domě“ (režii vedl J. Krejčík), během následujících desetiletí se pak stane jednou z nejúspěšnějších českých filmových hereček, přestože jen málokdy dostane ve filmu příležitost ztvárnit větší roli – její role jsou většinou menšího rozsahu, někdy doslova epizodní, nicméně, ve všech Zázvorková sehraje mistrovskou komediální partii (na filmovém plátně je její hlavní devizou výřečnost, ztvárňuje převážně haštěřivé a svárlivé ženy, nicméně její talent dramatický je přinejmenším stejně rozvinutý).

Výčet filmových rolí Stelly Zázvorkové je obrovský, připomeňme si jen několik nejznámějších snímků, v nichž se objevila – „Anděl na horách“, kde se v epizodní roli objevuje po boku J. Marvana (viz Marvan, Jaroslav), „Až přijde kocour“, kde je jedním z jejích hereckých partnerů J. Werich), z mnoha dalších pak „Svatba jako řemen“, „Jak utopit doktora Mráčka“, „Co je doma, to se počítá“, „Hudba z Marsu“, „Zítra to roztočíme, drahoušku!“… V devadesátých letech pak Stella Zázvorková ztvární ve filmu své největší dramatické role: účinkuje ve snímcích J. Svěráka „Kolja“ a J. Hřebejka „Pelíšky“, hlavní roli pak ztvárňuje společně s V. Brodským (viz Brodský, Vlastimil) ve snímku V. Michálka „Babí léto“ (za tuto roli získává S. Zázvorková Českého lva).

Z televizního účinkování Stelly Zázvorkové stojí za připomenutí zejména její role v čechovovské (viz Čechov, A. P.) adaptaci „Medvěd“ (s J. Werichem) a ve snímcích „Drahý zesnulý“, „Uspořená libra“, známá je též ze seriálů „Tři chlapi v chalupě“ či „Arabela“…

V roce 2004 je Stelle Zázvorkové udělen Český lev za dlouholetý umělecký přínos českému filmu, 17. května roku 2005 pak Stella Zázvorková, jedna z nejúspěšnějších komediálních filmových a televizních hereček naší kinematografi­e umírá.