Životopisy online – osobnosti, celebrity

Generál George Smith Patton, průkopník zavádění metod tankového válečnictví do armády Spojených států amerických a za druhé světové války jeden z nejskvělejších spojeneckých frontových velitelů, přichází na svět 11. listopadu roku 1885 v San Gabrielu v Kalifornii ve Spojených státech amerických v bohaté rodině s dlouhou vojenskou tradicí.

Než-li je Patton přijat na vojenskou akademii ve West Point, navštěvuje ty nejlepší přípravné školy – jako student je ale mizerný (patrně trpí dyslexií), musí dokonce absolvovat rok výuky navíc, než v roce 1909 West Point absolvuje; poté je přidělen k jezdectvu.

George Patton se u jízdy uvádí jako skvělý kavalerista – v roce 1912 pak proto reprezentuje armádu a Spojené státy na olympijských hrách ve Stockholmu v moderním pětiboji.

V příštím roce pak George Smith Patton navštěvuje francouzskou jezdeckou školu a po návratu do Spojených států sepisuje oficiální armádní příručku pro výcvik šermu šavlí.

V roce 1916 se Patton připojuje k expedici, kterou vede generál Pershing (viz Pershing, Joseph) do Mexika a jejímž cílem je zatčení povstaleckého vůdce Pancho Villy.

U Pershinga pak George Patton zůstává jako jeho pobočník, když je v roce 1917 do Francie vyslán americký expediční sbor – v listopadu stejného roku jej Pershing, který poznává, že k překonání zákopového válčení je třeba obrněných motorových vozidel, jmenuje velitelem první oficiální americké tankové jednotky a školy pro výcvik tankových posádek v Langres.

Svého prvního nasazení se Pattonova tanková brigáda dočká v září roku 1918 u Saint-Mihiel, v průběhu následující ofenzivy u Argonuu na řece Meuse je pak Patton lehce raněn – za statečnost je pak vyznamenán Záslužným vojenským křížem.

Po skončení první světové války se George Smith Patton vrací do USA, stále jako velitel nově vzniklých amerických tankových sil, nesoucích nyní jméno 314. tanková brigáda. Dalších dvacet let je pak Patton zastáncem tankového boje a slouží v řadě funkcí u jezdeckých a školních jednotek. Tanková výroba je zatím silně utlumena.

Její opětovný rozvoj přichází až s propuknutím druhé světové války v Evropě a s úspěchem německého blietzkriegu (kde hrají vůdčí roli tankové jednotky generála Guderiana {viz Guderian, Heinz}).

V červenci roku 1940 se Patton ujímá velení 1. tankové brigády, která se do dubna roku příštího rozroste na 1. tankovou divizi. Od března do července roku 1942 pak Patton velí pouštnímu výcvikovému středisku na kalifornsko-arizonské hranici, kde pokládá základy americké tankové doktríny a vycvičí tankové jednotky.

Generál Patton se též podílí na plánování americké invaze do severní Afriky, během samotné operace pak pod velením D. Eisenhowera (viz Eisenhower, Dwight David) vede západní operační svaz – v březnu roku 1943, po porážce v průsmyku Kasserine převezme pak G. S. Patton velení II. sboru americké armády a výměnou jemu podřízených důstojníků a důrazným vyžadováním disciplíny rychle přemění demoralizovanou armádu v sílu, která pak výrazně pomůže zničit jednotky afrikakorpsu generála Rommela (viz Rommel, Erwin).

V červenci roku 1943 Patton, nyní již generálplukovník, velí 7. americké armádě při invazi na Sicílii. Po obsazení Sicílie se pak odehraje incident, který vzbudí značnou pozornost v médiích – Patton, známý svojí arogancí a výstředností, navštíví nemocnici, kde se léčí zranění američtí vojáci a nafackuje dvěma fyzicky zdravým vojákům, trpícím „vyčerpaností z boje“, přičemž je označí za zbabělce. Z invaze do pevninské části Itálie je pak Patton raději vyloučen.

V lednu roku 1944 je generál Patton přeložen do Anglie, kde se podílí na plánování invaze do Francie a protože je stále ještě v trestu za svůj incident na Sicílii, velí pouze jedné „papírové“ jednotce, jednotce, která je zformována pouze k oklamání Němců, kteří si mají myslet, že k hlavní invazní vlně dojde v Pas de Calais a nikoliv v Normandii.

Měsíc po invazi Pattonův trest končí – stává se velitelem 3. armády, v jejímž čele si upevní svoji pověst jednoho z nejvýkonnějších polních velitelů celé války – jen namátkou: 1. srpna vede průlom z mořského předmostí u Avranches a za necelé dva týdny obklíčí více než sto tisíc německých vojáků, koncem měsíce pak již dosáhne řeky Saar…

Podstatou Pattonových úspěchů jsou rychlé a šokující akce jeho tanků - žene své jednotky do útoku tak rychle, že Němci nestačí vybudovat obranné linie. Často ale postupuje rychleji než jeho zásobovací jednotky – pak jednoduše ukradne zásoby jednotkám jiným… Čas od času též George Smith Patton ignoruje rozkazy nadřízených, když útočí bez podpory záložních jednotek…

V prosinci roku 1944 je generál Patton v oblasti kolem Metz – když ale německá vojska překvapí spojence svojí ofenzívou v Ardenách (tzv. bitva o výběžek) a ohrozí spojenecký týl, Patton skvělým manévrem otočí svá vojska o devadesát stupňů a vyráží na východ vyprostit obklíčené město Bastogne a zastavit německý postup.

Z Arden pak George Smith Patton míří k Německu – 22. března roku 1945 pak jeho armády překročí u Oppenheimu řeku Rýn, v dalších týdnech pak jeho vojska oblíčí velké německé síly v Ruhrské pánvi. Poté se Patton otočí k Bavorsku a ke konci války jeho vojska pronikají i do Rakouska a Československa, kde osvobozují řadu měst včetně Plzně.

Ihned po skončení druhé světové války vyjádří generál Patton, který vždy říká, co si myslí, svůj názor na Sovětský svaz – prohlásí, že Spojené státy mají bojovat proti komunismu hned teď a ne až později, až k tomu budou okolnostmi přinuceni. Tento jeho postoj, společně se shovívavým postojem k bývalým nacistům, o nichž celkem správně předpokládá, že bude zapotřebí jejich umu při poválečné obnově Německa, jej stojí vzápětí velení – jeho novou funkcí se pak stává nevýznamná role guvernéra Bavorska.

Dne 9. prosince roku 1945 je pak šedesátiletý generál George Smith Patton zraněn při automobilové nehodě u Mannheimu a 21. prosince na poúrazové komplikace v Heidelbergu umírá. Pohřben je na americkém hřbitově v Lucembursku.

Bibliografie:

• Richard Rohmer: Pattonova mezera (koupit v knihkupectví Eruditus.cz)
• Richard Rohmer: Rommel a Patton (koupit v knihkupectví Eruditus.cz)

Erich Raeder (celým jménem Erich Hans Albert Raeder), německý admirál a v letech 1935–43 vrchní velitel Hitlerova (viz Hitler, Adolf) válečného námořnictva, přichází na svět 24. dubna roku 1876 v německém městě Wandsbek v rodině školního rady.

V mládí Erich Raeder absolvuje důstojnickou kadetku, v roce 1894 pak nastupuje k německému císařskému námořnictvu - tady postupuje Raeder velice rychle vzhůru v důstojnické hierarchii, v době první světové války již působí jako náčelník štábu admirála F. von Hippera (od roku 1912).

Po skončení první světové války působí Erich Raeder v nově se tvořícím německém námořnictvu, v roce 1928 se pak stává velitelem německého námořnictva a je povýšen do hodnosti admirála  – na tomto postu se Erich Raeder výrazně zaslouží o výstavbu německého válečného loďstva.

Po Hitlerově nástupu k moci se Erich Raeder stává v roce 1935 vrchním velitelem německého válečného loďstva, v roce 1939 je Raeder povýšen do hodnosti velkoadmirála.

Vztah Raedera a Hitlera není jednoduchý – Raeder podporuje Hitlerovy snahy o vyzbrojování Německa a jeho hospodářskou stabilitu, stejně tak sdílí jeho ideu německé rozpínavosti  – v oblasti válečného loďstva nicméně A. Hitler Raedarovy snahy o jeho co největší rozvoj nepodporuje, více prostoru dostává Luftwaffe H. Göringa (viz Göring, Hermann Wilhelm).

Přesto je přijat v roce 1938 plán (tzv. Plán Z), kterým Erich Raeder získává dostatek prostředků k vybudování loďstva, které má do konce roku 1945 být nejsilnějším loďstvem v Evropě a má se vyrovnat loďstvu britskému (Royal Navy).

V roce 1939 pak Erich Raeder vypracovává další svůj plán, a to plán na využití válečného loďstva při invazi do Norska a Dánska (1940).

Ve stejném roce (1940) se Erich Raeder připravuje na operaci Seelöwe (námořní invaze do Velké Británie) – nakonec je ale operace, k níž sám Erich Raeder přistupuje značně skepticky, když prohlašuje, že německé válečné loďstvo nemá dostatečné kapacity k tomu, aby během invaze na britské ostrovy překonalo kanál La Manche, odvolána, aby již nikdy nebyly přípravy na ni obnoveny.

Raedarovo námořnictvo pak v dalších letech operuje převážně v Severním moři a v arktických vodách, kde se snaží ničit (nepříliš úspěšně) spojenecké konvoje  – po jedné z porážek německých lodí, v Barentsově moři v roce 1943, je admirál Erich Raeder Hitlerem ze svého postu odvolán a nahrazen K. Dönitzem (viz Dönitz, Karl).

Na konci války je Erich Raeder zatčen postupujícími sovětskými jednotkami, po skončení války je pak souzen Norimberským válečným tribunálem – ten jej za válečné zločiny odsoudí k trestu doživotního odnětí svobody, v roce 1955 je ale Erich Raeder ze zdravotních důvodů propuštěn.

Erich Raeder umírá 6. listopadu roku 1960 v Kielu.

Joachim von Ribbentrop, německý nacistický politik a jeden z Norimberským procesem k trestu smrti odsouzených představitelů hitlerovského (viz Hitler, Adolf) Německa, přichází na svět 30. dubna roku 1893 v německém městě Wesel v rodině armádního důstojníka.

V mládí Ribbentrop studuje ve Švýcarsku, nějaký čas pak tráví ve Velké Británii a ve Francii – po studiích Ribbentrop pracuje nějaký čas jako úředník, krátce před první světovou válkou pak žije ve Spojených státech amerických a Kanadě.

První světovou válku Joachim von Ribbentrop tráví v řadách německé armády (za své vojenské schopnosti je oceněn Železným křížem), v roce 1917 je pak Ribbentrop vážně zraněn.

Po válce se Joachim von Ribbentrop živí jako obchodník (především obchoduje s vínem).

Do politiky Joachim von Ribbentrop vstupuje v roce 1932, kdy se stává členem Hitlerovy NSDAP (1. května) – v nacistické straně Ribbentrop dosahuje rychle těch nejvyšších postů a stává se jedním z nejbližších Hitlerových spolupracovníků (zároveň i jedním z těch nejoddanějších).

Po nástupu A. Hitlera k moci se stává Ribbentrop vůdcovým pověřencem a zvláštním vyslancem pro zahraniční oblast, v roce 1934 je Joachim von Ribbentrop jmenován zvláštním komisařem Říšské vlády pro odzbrojení (je přitom zařazen jako velvyslanec, podléhající ministerstvu zahraničních věcí) – v těchto svých postech pak Ribbentrop působí do roku 1936, kdy se stává německým velvyslancem ve Velké Británii.

V roce 1938 se Joachim von Ribbentrop dostává do nejvyšší politiky, když se 4. února (1938) stává německým ministrem zahraničních věcí (nahrazuje v této funkci K. von Neuratha {Neurath, Konstantin von}) – jako německý ministr zahraniční pak Ribbentrop v roce 1939 podepíše za Německo tzv. Ocelový pakt s mussoliniovskou (viz Mussolini, Benito) Itálií, ve stejném roce pak podepíše za Německo i tzv. sovětsko-německý pakt v Moskvě (pakt Ribbentrop-Molotov), kterým jsou vymezeny sféry vlivu obou mocností ve střední Evropě – Sovětský svaz krátce nato okupuje Pobaltí a část Polska, na zbylou část Polska pak zaútočí v září roku 1939 německé jednotky.

27. září roku 1940 Německo Ribbentropovým prostřednictvím uzavírá válečné spojenectví s Japonskem a Itálií.

Během samotné druhé světové války Joachim von Ribbentrop stále více ustupuje do pozadí (německým ministrem zahraniční je nicméně až do jejího konce), po smrti A. Hitlera a neúspěšném pokusu o získání vládního místa v kabinetu Hitlerova nástupce K. Dönitze (viz Dönitz, Karl) , se pak Ribbentrop stahuje do ústraní; po německé kapitulace se Ribbentrop ještě celý měsíc uniká zatčení, nicméně v červnu roku 1945 je v Hamburku spojeneckými jednotkami zatčen a převezen do Norimberku, kde se stává jedním ze souzených válečných zločinců během tzv. Norimberského procesu – rozhodnutím soudu je pak Ribbentrop odsouzen  k trestu smrti.

Joachim von Ribbentrop je popraven 16. října roku 1946 v Norimberku.

Bibliografie:

• Michael Bloch: Ribbentrop (koupit v knihkupectví Eruditus.cz)

Julius Streicher, německý nacistický politik a vydavatel ostře antisemitského týdeníku Der Stürmer, odsouzený po druhé světové válce Norimberským válečným tribunálem  k trestu smrti, přichází na svět 12. února roku 1885 v bavorském městě Fleinhausen v rodině učitele.

V otcových šlépějích jde zpočátku i mladý Streicher - do roku 1914 působí jako učitel na základní škole, ve zmíněném roce je pak odveden, po vypuknutí první světové války, do německé císařské armády.

Po skončení války se stává Julius Streicher spoluzakladatelem Německé socialistické strany (1919), zároveň je činný jak zakládající člen organizace Wistrich (pololegální, ostře protižidovsky zaměřená organizace).

V roce 1922 pak Julius Streicher s členskou základnou své strany přechází do Hitlerovy (viz Hitler, Adolf) NSDAP, po sloučení stran se Julius Streicher aktivně účastní Hitlerova mnichovského (tzv. pivnicového) puče v roce 1923.

Ve stejném roce začíná Julius Streicher vydávat týdeník Der Stürmer (bude vycházet až do roku 1945)  – jedná se přitom o rasistický, ostře protižidovsky a protikomunisticky orientovaný bulvární plátek, který je jedním z podpůrných sloupů nacistické propagandy ve třicátých letech 20. století v Německu: v době své největší slávy má Der Stürmer náklad až 800 000 výtisků týdně.

V roce 1935 se stává Julius Streicher hlavním iniciátorem tzv. norimberských rasových zákonů, které jsou přijaty na jím organizovaném stranickém sjezdu v Norimberku – tyto rasové zákony pak znamenají ztrátu téměř všech práv pro tehdejší německé židovské obyvatelstvo a jeho brutální perzekuci.

Julius Streicher, přestože je Hitlerův oblíbenec, nikdy nedosáhne v nacistické politické hierarchii žádného výsadnějšího postavení – v roce 1940 je pak dokonce, po aféře kolem otcovství H. Göringa (viz Göring, Hermann Wilhelm) (Streicher uveřejní ve svém týdeníku článek, že Göringovo dítě bylo počato umělým oplodněním), Julius Streicher zbaven všech svých funkcí v NSDAP – zbytek druhé světové pak Julius Streicher stráví v ústraní.

Po konci druhé světové války a porážce Německa je Julius Streicher zatčen a souzen mezinárodním Norimberským válečným tribunálem – ten jej uzná vinným z válečných zločinů a odsoudí jej k trestu smrti oběšením – Julius Streicher, jeden z nejhorlivějších a nejprimitivnějších (Streicher má údajně IQ 102) nacistů je popraven 16. října roku 1946.

Andrej Andrejevič Vlasov, sovětský generál, který po svém zajetí za druhé světové války organizuje v Německu mezi ruskými zajatci vojenské jednotky, namířené proti Stalinově (viz Stalin, Josif Vissarionovič) moci v Sovětském svazu, a který se výrazní zaslouží o porážku nacistických jednotek v Praze za květnového povstání v roce 1945, přichází na svět 1. září roku 1900 v ruském Lomakinu v rolnické rodině.

Vzdělání získává Vlasov nejprve v kněžském semináři v Nižném Novgorodě, po bolševickém převratu v roce 1917 nicméně seminář opouští a zapisuje se ke studiu na Vysoké škole zemědělské.

Nastoupit studia ale Andrej Vlasov již nestihne – v roce 1919 je povolán do armády (do bolševické Rudé armády), v jejích řadách se pak účastní na bolševické straně občanské války v Rusku.

Po skončení občanské války A. A. Vlasov v Rudé armádě zůstává – ve dvacátých a třicátých letech pak Vlasov působí v mnoha štábních funkcích, působí i jako učitel v důstojnické škole apod., Stalinovy čistky v důstojnickém sboru Rudé armády během tzv. moskevských procesů v letech 1937–38 Vlasov přežije bez úhony.

Těsně před vypuknutím druhé světové války Andrej Andrejevič Vlasov působí jako vojenský poradce vůdce čínského Kuomintangu Čankajška (bojujícího proti japonské agresi v Mandžusku), po napadení Polska hitlerovským Německem se pak Vlasov vrací zpět do Sovětského svazu, do vysokých armádních postů.

V roce 1940 je Andrej Andrejevič Vlasov povýšen na generálmajora.

Po napadení Sovětského svazu nacistickým Německem v roce 1941 bojuje Vlasov na Ukrajině, po neúspěšné obraně Kyjeva je mu pak Stalinem umožněn ústup, po kterém je jmenován velitelem 2. úderné armády, v jejímž čele pak úspěšně bojuje pod Moskvou.

V roce 1942 (v červenci) je Vlasov u Volchova německými jednotkami zatčen, poté mezi ruskými zajatci v Německu buduje vojenské oddíly, jejichž cílem je boj proti Stalinovi – v roce 1944 pak A. A. Vlasov zakládá v Německu tzv. Výbor pro osvobození národů Ruska, ve stejném roce je mu umožněno vybudovat dvě divize o síle 50 tisíc mužů – Vlasovovi jednotky nesou název Ruská osvobozenecká armáda (ROA) a jejich úloha je spíše než vojenská propagandistická – Hitler (viz Hitler, Adolf) používá Vlasova a jeho armádu jako propagandistický nástroj namířený vůči Stalinově komunistické diktatuře.

V roce 1945, před koncem druhé světové války, bojuje jedna z divizí generála Vlasova na východní frontě, když se snaží zastavit postup Rudé armády u Frankfurtu nad Mohanem, druhá Vlasovova divize, pod vedením generála Buňačenka, se pak zapojuje do bojů v Praze a okolí během pražského květnového povstání v roce 1945 – vlasovci bojují na české straně (podaří se jim odrazit útok jednotek SS), nicméně poté, co je jejich pomoc českou stranou odmítnuta, Prahu 7. května opouštějí a míří na západ, do amerického zajetí, kam ale vlasovcům není umožněno vstoupit a jsou tak ponecháni napospas postupujícím sovětským jednotkám.

Sám generál Vlasov je zatčen sovětskými jednotkami 12. května roku 1945, po svém zatčení je pak (s dalšími vysokými vojenskými představiteli ROA) převezen do Sovětského svazu, kde je pak v srpnu (nejspíše 2. srpna) roku 1946 za vlastizradu popraven.