Životopisy online – osobnosti, celebrity

Jules Verne, francouzský spisovatel a dramatik, jeden z nejpřekláda­nějších francouzsky píšících autorů vůbec, přichází na svět 8. února roku 1828 v Nantes jako syn advokáta.

V mládí Verne studuje práva v Nantes a poté v Paříži, po studiích pak pracuje na burze.

Literární ambice má Jules Verne již od mládí, do světa literatury ho jako tajemníka pařížského Théatre lyrique uvádí sám A. Dumas st.

Na počátku své umělecké kariéry se Jules Verne pokouší o tvorbu dramatickou, nemá ale se svými dramaty úspěch – na dráhu romanopisce ho pak přivede velký ohlas jeho cestopisných románů (např. „Pět neděl v balóně“ {Cinq semaines en ballon} 1863), vydávaných v ediční řadě „Podivuhodné cesty“ u nakladatele Hetzela.

Záhy se pak Jules Verne stává světoznámým spisovatelem pro mládež (i když sám si přeje napsat „román o vědě“ pro dospělé), svými, poutavým stylem psanými dobrodružnými romány, v nichž jsou zobrazeny nejrůznější, ve Vernově době (zatím) neexistující, technické vynálezy, se stává zakladatelem nového literárního žánru, tzv. sci-fi, tj. vědecko-fantastické literatury, zároveň jimi neskrývaně sleduje výchovné cíle. Jules Verne věří, že rozvoj moderní techniky povede zároveň k rozvoji lidské společnosti, že přispěje k sociálnímu a morálnímu pokroku lidstva.

V tomto smyslu vznikají jedny z nejznámějších Verneových děl (verneovek) – „Cesta do středu země“ (Voyage au centre de la Terre, 1864), „Cesta ze Země na Měsíc“ (De la Terre á la Luna, 1865), „Dvacet tisíc mil pod mořem“ (Vingt mille lieues sous les mers, 1877), „Tajemný zámek v Karpatech“ (Le Chateau de Carpathes, 1882), „Vynález zkázy“ (Face au drapeau, 1896)…

Vernea přitahuje i svět mladých lidí, v nichž vidí nositele pokroku a změny – tento svět se pak odráží v jeho dobrodružných cestopisech „Děti kapitána Granta“ (Les Enfants du capitaine Grant, 1868), „Patnáctiletý kapitán“ (Un Capitaine de quinze ans, 1878) či „Dva roky prázdnin“ (Deux ans de vacanses, 1888).

Po porážce Francie Pruskem v prusko-francouzské válce v roce 1870 pak Jules Verne zachycuje ve svém románu „Ocelové město“ (Les Cinq Cents Millions de la bégum, 1879) změnu francouzského vlasteneckého cítění, obrátivšího se proti Němcům.

Jules Verne je autorem mnoha dalších románů, ať již cestopisných či těch, které spadají do kategorie románů vědecko-fantastických, jeho tvorba patří mezi základní kameny světové literatury pro mládež, jen málokdo se v dětství s jeho tvorbou nesetkal, jeho knihy, především pro chlapce, znamenají podobný zážitek jako knihy dalšího velikána dětské dobrodružné literatury, německého spisovatele K. Maye.

Jules Verne umírá 24. března roku 1905 v Amiens, kde od roku 1879 žije a tvoří.

Bibliografie:

• Ondřej Neff: Jules Verne a jeho svět (koupit v knihkupectví Eruditus.cz)

Villiers de l´Isle-Adam (celým jménem Jean-Marie Mathias Philippe Auguste, hrabě de Villiers de l´Isle-Adam), francouzský prozaik a dramatik, předchůdce francouzského symbolismu, přichází na svět 7. listopadu roku 1838 ve francouzském Saint-Brieuc ve staré šlechtické rodině, jejíž rodokmen sahá až do 11. století a jež je za francouzské revoluce v roce 1792 zcela zruinována.

Mládí prožije Jean-Marie na různých místech Bretaně, od roku 1856 pak často pobývá v Paříži, kde navazuje svá první literární přátelství – v roce 1859 se pak setkává Villiers de lĄIsle-Adam s Ch. Baudelairem, jehož se pak stává celoživotním obdivovatelem, pevná přátelství ho pojí mimo jiné se S. Mallarméem a P. Verlainem.

Již v mládí se Villiers stává též obdivovatelem skladatele R. Wagnera, s nímž se i několikrát setká (poprvé v roce 1869).

Villiersův život je, taktéž již od mládí, ovlivněn dílem filosofa G.W. F. Hegela – ve Francii se stává jedním z prvním znalců tohoto velikána německé osvícenské filozofie.

V díle Villierse de l´Isle-Adama lze zřetelně rozlišit dvě období – první z nich, trvající přibližně do roku 1866, se nese ve znamení katolicismu, mystiky ( několikrát pobývá v klášteře v Solesmes) a zájmu o okultní vědy: Villiersův debut, básnická sbírka „První básně“ (Premiéres poésies, 1859) ale nemá úspěch, zcela zapadne.

Neúspěchem pak končí i vydání Villiersova románového debutu, nazvaného „Isis“ (Ísis, 1862) – tento román má být přitom první částí sedmidílného cyklu, jehož hrdinové usilují o získání absolutních vědomostí, které by jim umožnily poznat svět i sebe sama.

Konečně pak neúspěchem končí i Villiersovy dva pokusy o tvorbu dramatickou – hry „Elen“ (1865) a „Morgana“ (Morgane, 1866) nejsou za Villiersova života hrány.

Po těchto neúspěších se Villiersova tvorba začíná měnit – Villiers se svým dílem začíná přimykat reálnému životu, zároveň se ale svým stylem, vyznačujícím se bohatou fantazií a pečlivou prací s vyjadřovacími prostředky, stává uctívaným autorem mladých francouzských básníků a přímým přechůdcem francouzského symbolismu.

V tomto období pak vzniká Villiersovo vrcholné, „symbolické“ celoživotní dílo, hra „Axel“ (1872–75), hra jež je filosofickou úvahou o smyslu lidské existence a o vítězné absolutní čisté lásce.

Kromě dramatické tvorby se Villiers ve svém druhém tvůrčím období věnuje i tvorbě prozaické – zde vytváří svého antihrdinu, měšťáka Tribulata Bonhometa (povídková kniha „Tribulat Bonhomet“ z roku 1887), jehož omezenost a konformismus jsou cílem Villiersova kritického výsměchu.

Největší úspěch má ale Villiers s knihou povídek, nazvanou „Kruté povídky“ (Contes cruels, 1883) – v této knize Villiersovi krutost jeho hrdinů slouží k odsouzení lidské hlouposti, prázdných slov a frází a pseudovědeckého tlachání.

Přes svůj zásadní vliv na francouzskou literaturu konce 19. století dožívá pak Villiers de l´Isle-Adam svůj život v hluboké chudobě (když onemocní rakovinou, musí Mallarmé dokonce uspořádat veřejnou sbírku, aby Villiers mohl dožít důstojně) – 18. srpna roku 1889 pak Villiers de l´Isle-Adam v Paříži umírá.

Moliére (vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin), francouzský klasicistní dramatik, herec a divadelník, autor, který společně s P. Corneillem a J. Racinem tvoří trojici nejslavnějších dramatiků francouzského klasicismu a který má pro žánr komedie podobný význam jako W. Shakespeare pro tragédii, přichází na svět 15. ledna roku 1622 v Paříži v rodině královského čalouníka a komorníka.

V mládí Jean-Baptiste studuje v Paříži práva – připravuje se na kariéru notáře. Notářem se ale Moliére nikdy nestane (i když je pravděpodobné, že získává právnický diplom v Orleénsu) – z lásky k herečce Madelaine Béjartové utíká ze studií k divadlu a stává se hercem: zároveň přijímá jméno Moliére.

S Madelaine a její rodinou Moliére zakládá v létě roku 1644 divadlo Illustre Théatre (tj. Slavné divadlo) – divadlo ale neprosperuje a musí být hned následujícího roku pro dluhy uzavřeno, Moliére pak dokonce krátký čas jako dlužník stráví ve vězení.

Po zavření vlastní scény začíná Moliére kočovat s divadelní společností herce Dufresna, v níž se pak během krátké doby stává ředitelem – společnost uvádí hry P. Corneille a jeho bratra Thomase (k těmto hrám přidává své vlastní jednoaktovky, u publika velmi oblíbené) a až do roku 1658 cestuje po francouzském venkově: v tomto roce se soubor smí vrátit do Paříže.

Po návratu do Paříže hraje Moliérova divadelní společnost v paláci Petit Bourbon, kde se na jevišti střídá s divadelní společností italských herců – v Petit Bourbon uvádí pak Moliére v roce 1659 svoji první úspěšnou pařížskou hru, jíž je jednoaktovka nesoucí název „Směšné preciózky“.

V roce 1660 se Moliérův soubor stěhuje do dvorany Palais Royale (tj. do dvorany Královského paláce) – zde se pak prý poprvé hrají Moliérovy hry „Škola mužů“ a „Škola žen“, hry, v nichž Moliére pranýřuje nešvary, ohrožující rodinný život.

V Palais Royale je uvedena pak i trojaktovka „Tartuffe“, hra namířená proti náboženskému pokrytectví – Moliére si touto hrou znepřátelí církev, která dosáhne u krále Ludvíka XIV. jejího zákazu. Ale Moliére za „Tartuffa“ bojuje – přestože je hra oficiálně zakázána, čte ji Moliére veřejně ve společenských salónech, „Tartuffe“ je též předveden v soukromí králova bratra.

V roce 1665 je Moliérův soubor přijat do králových služeb, Ludvík XIV. jej bere pod svoji ochranu – Moliére se stává organizátorem dvorních slavností, společně s hudebním skladatelem Lullym píše, v často ve velké časové tísni, komedie-balety, např. baletní komedii „Měšťan šlechticem“. Pod ochranou krále je pak znovu uváděn i „Tartuffe“.

Z dalších divadelních her, která pak Moliére píše, je dodnes velice často uváděný veršovaný „Misantrop“, kde Moliére autobiograficky ztvárňuje svoji vlastní složitou povahu – hlavní postava neumí jednat s lidmi, není s to dodržovat dvorní konvence, trpí smutkem a znechucením ze styku s lidmi.

Dalšími Moliérovými hrami, z nichž mnohé se hrají dodnes, jsou pak např. „Učené ženy“, kde Moliére kritizuje povrchní učenost žen, „Scapinova šibalství“, „Lakomec“, kterého v českém divadle výtečně ztvárnil po druhé světové válce F. Filipovský, „Zdravý nemocný“, „Don Juan“, „Příležitost dělá lékaře“ či „Amphitryon“.

Moliére během své kariéry vytvoří více než třicet divadelních her, v nichž navazuje na tradice evropského lidového divadla – pěstuje přitom skoro výhradně komediální žánr, a to ve všech jeho podobách: píše frašky, veselohry zápletkové i charakterové, a to vždy s velkým smyslem pro aktuálnost. Náměty k zápletkám pak Moliére částečně čerpá z mnoha zdrojů – z antického divadla, z italské commedia dell´arte i z divadla španělského: své zápletky pak Moliére vždy naplňuje současným obsahem – lidské chyby a jejich společenský dosah konfrontuje se zdravým rozumem a přirozenou lidskou morálkou, zároveň kritizuje peněžní vztahy a vlastnické nároky, též nastoluje otázku postavení ženy v rodině a společnosti.

Téměř v každé ze svých her pak Moliére vystupuje zároveň jako herec, a to herec, který usiluje o přirozený herecký projev, napodobující co nejvěrněji život – Moliére opovrhuje patetickým, nadneseným deklamováním a přehráváním.

Jako herec Moliére naposledy vystoupí v jedné ze svých dnes nejslavnějších her, ve hře „Zdravý nemocný“ v roce 1673 – hraje, jak jinak, titulní roli: několik hodin po představení se pak Moliérovi udělá náhle zle a 17. února roku 1673 tato největší postava francouzského klasicistního divadla a zakladatel klasické francouzské komedie umírá.

Alfred Jarry, francouzský spisovatel, dramatik a básník, autor, v němž má tzv. absurdní divadlo svého nejvýznamnějšího předchůdce, a duchovní otec tzv. patafyziky, „vědního“ oboru, zesměšňující klasickou vědu jako takovou, přichází na svět 8. října roku 1873 v bretaňském Lavalu v měšťanské rodině.

V mládí Jarry studuje na lyceu v rodném Rennes – právě tady vzniká později tak slavná postava otce Ubu – ten je titulní postavou loutkohry „Poláci“, kterou Jarry napíše pro obveselení svých spolužáků a je karikaturou jednoho zdejšího profesora (profesora fyziky, přezdívaného Ebé).

Po studiích Alfred Jarry odchází do Paříže, kde se pokouší prosadit jako literát – není ale příliš úspěšný, žije v bídě, přátelí se s mnoha budoucími významnými avantgardnímu umělci (mimo jiné mezi jeho přátele patří básník G. Apollinaire {viz Apollinaire, Guiilaume} či slavní naivní malíř H. Rousseau, přezdívaný Celník).

V roce 1896 se pak ale Jarry rázem proslaví, když pařížské divadlo Théatre de l´Céuvre uvede jeho scénickou grotesku „Ubu králem“, v níž Jarry opráší pozapomenutou postavu otce Ubu z loutkohry „Poláci“ – premiéra hry se stává skandálem, veřejnost je dílkem, které paroduje vážnost a okázalost klasických historických dramat a nahlíží na lidského jedince jako na amorálního, bezcharakterního tvora, na pouhou karikaturu duchovně vyspělé osobnosti, pobouřena a pohoršena.

Během několika let pak Jarry vytvoří několik dalších dramat, jejichž titulní postavou je Ubu  – v roce 1900 vzniká hra „Ubu spoutaný“, v roce 1901 „Ubu na homoli“, krátce poté i „Ubu paroháčem“ (uveřejněný posmrtně v roce 1944).

Jako literát debutuje Jarry v roce 1897 knihou „Dny a noci – román o dezertérovi“, antimilitaristickým románem, ohlasu se ale dočká až vydání románu „Messalina“ (1901) – jeho hrdinka, manželka římského císaře Claudia, zde zosobňuje ženskou prostopášnost a sexuální nenasytnost.

Tentýž námět, tentokráte ale v mužském provedení, Jarry zpracuje hned o rok později v románu „Nadsamec“ (1902) – zde je prostřednictvím hlavního hrdiny parodicky nahlíženo na uctívání kultu síly a „nadlidství“.

Někdy v této době vzniká i Jarryho dnes patrně nejznámější kniha, a to kniha „Skutky a názory doktora Faustrolla“ (vyjde až po Jarryho smrti, v roce 1911)  – tato kniha se stává jakousi biblí „vědního“ oboru, nazvaného patafyzika – nejde zde o nic jiného, než o zesměšňující pohled na vážnou a konzervativní vědu, nepřipouštějící žádnou možnost omylu či náhody v bádání.

Alfred Jarry, duchovní otec jedné z největších postav světové satiry (touto postavou je otec Ubu) a přímý předchůdce tzv. absurdního divadla (později se k němu budou hlásit např. i S. Beckett {viz Beckett, Samuel} či E. Ionesco), umírá, zlomen alkoholovou závislostí, v Paříži 1. listopadu roku 1907.

Albert Camus, významný francouzský spisovatel (laureát Nobelovy ceny za literaturu v roce 1957), dramatik, publicista a filozof (názorově úzce spjatý s existencialis­mem), přichází na svět 7. listopadu roku 1913 ve francouzském Alžírsku, v Mondovi, jako syn zemědělského dělníka a služky španělského původu.

V Alžírsku Camus stráví celé své dětství (v bojích první světové války mu v roce 1914 ve Francii, v bitvě na Marně, zemře otec) a mládí, po studiích na lyceu pak v roce 1936 úspěšně zakončuje i studia filozofie na alžírské univerzitě.

V této době se Albert Camus začíná věnovat divadlu a žurnalistice – v Alžíru vede ochotnická divadla Theatre du Travail a Theatre de l'Equipe, jako žurnalista působí v denících Alger républicain (od roku 1938) a později v Soir Républicain.

Do stejného období je pak datováno i Camusovo krátkodobé členství v komunistické straně.

Na počátku druhé světové války, v roce 1940, je Albert Camus z Alžíru vyhoštěn a přichází do Paříže, kde v letech 1940–42 publikuje v deníku Paris Soir a kde se od roku 1943 podílí na vydávání ilegálního deníku Combat, jehož šéfredaktorem je pak v letech 1944–47. Za války působí Camus též jako jazykový lektor pro nakladatelství Gallimard (od roku 1943).

Po druhé světové válce se pak Camus téměř výhradně věnuje literatuře.

Jako spisovatel Camus debutuje románem „Cizinec“ (L´Etranger, 1942) , jehož titulní hrdina, úředník Mersault, náhodný vrah, je odsouzen ne za svůj čin, nýbrž za to, že neuznává společností dané lidské hodnoty. Tento existencialismem ovlivněný, absurdní román je často interpretován jako pokus překonat absurditu lidského bytí lhostejností.

Ve stejném roce (1942) vychází Camusův esej „Mýtus o Sisyfovi“ (Le Mythe de Sisyphe), v němž Camus na příkladu antického hrdiny Sysifa ukazuje absurdnost lidského údělu, který lze (snad) překonat neustálým bojem za vlastní sebepotvrzení.

V roce 1947 vychází Camusův román „Mor“ (La Peste), jeden z vrcholů Camusovy prozaické tvorby.

V roce 1951 Camus vydává filosoficko-historický esej „Člověk revoltující“ (L' Homme révolté) – zde Camus analyzuje různé formy vzpoury jedince proti světu; touto esejí se pak Camus myšlenkově i lidsky rozchází s J.- P. Sartrem (se kterým se sbližuje těsně po druhé světové válce) a jeho existencialis­tickým hnutím.

V roce 1956 vychází „Pád“ (La Chute), o rok později pak „Exil a království“ (L'Exil et le royaume), soubor šesti filosoficky laděných Camusových povídek.

Zamýšlený román „První člověk“ (Le Premier homme) zůstane pak již nedopsán.

Ve čtyřicátých letech 20. století patří Camus též k předním francouzským dramatikům – jeho nejuznávanějším dramatem je „Caligula“ (1944), dílo obdobně laděné jako literární „Cizinec“. Dalším známým Camusovým dramatem je drama „Nedorozumění“ (Le Maletandu) 1944

V roce 1957 se Camus stává laureátem Nobelovy ceny za literaturu.

4. ledna roku 1960 pak Albert Camus, trpící dlouholetými zdravotními potížemi (tuberkulózou), při autohavárii ve Villeblevin umírá.