Životopisy online – osobnosti, celebrity

Eduard Vojan, český herec světového významu, zakladatel moderního českého herectví, založeného na hlubokém psychologickém prožití ztvárňované postavy, přichází na svět 5. května roku 1853 na pražské Malé Straně v rodině úředníka, který chce ze syna mít důstojníka rakouské armády.

Ale Vojan sní již od mládí o kariéře herce – touha po herectví ho pak neopustí ani tehdy, když ho otec za trest vezme ze studií na reálce a dává ho vyučit litografem: Eduard Vojan i pak ochotnicky hraje v souboru Thalia.

Hraní v tomto souboru je pak příčinou vážné Vojanovy roztržky s otcem – Vojan po této roztržce odchází ve svých šestnácti letech z domova a přidává se k divadelní společnosti, která vystupuje v Unhošti u Prahy.

Brzy se ale Eduard Vojan pokusí o neúspěšný návrat domů – po smrti matky doufá, že se s ním otec usmíří, ale čeká ho zklamání, poté následují dlouhé roky jeho účinkování v různých venkovských divadelních společnostech, kde dostává postupně stále významnější role.

Od roku 1881 pak Eduard Vojan hraje v plzeňské divadelní společnosti Františka Pokorného, poté je členem společnosti Pavla Švandy ze Semčic, s níž hraje v letním divadle na pražském Smíchově a v zimě v Brně.

Ve Švandově divadle začíná růst Vojanova sláva jako herce schopného citlivě rozlišovat charaktery svých rolí a postihnout vnitřní svět hrané postavy, Švanda je proto stále častěji začíná obsazovat do psychologických rolí – společně s H. Kubešovou (později Kvapilovou) vytváří Eduard Vojan ve Švandově divadle nový herecký styl – psychologický realismus.

V roce 1888 se Vojanovi plní dávný sen – je vzat do angažmá v pražském Národním divadle. Zde jej ale, stejně jako Kvapilovou, čeká zklamání – konzervativní publikum si žádá operetu a výpravné hry, v činohře stále převládá romantický deklamační styl, realisticky ztvárněné drama si na jeviště Národního divadla hledá cestu jen velmi obtížně – Eduard Vojan není přijat příznivě, jako herec stojí v pozadí.

Zlom ve Vojanově kariéře přichází v roce 1894, když si spisovatel a spoluautor hry „Maryša“ V. Mrštík vymíní, že postavu Francka bude hrát právě Vojan – Vojan se Mrštíkovi za projevenou důvěru odmění mistrovským výkonem, který pak stojí na počátku jeho slávy a uznání. Role pro Vojana si pak žádají ve svých hrách i např. A. Jirásek, J. Kvapil či J. Hilbert a mnozí další.

Pod režijním vedením J. Kvapila, zastánce moderního, ansámblového, provedení divadelní hry, pak Eduard Vojan ztvárňuje mnohé významné role – hraje Veršinina v dramatu A. P. Čechova (viz Čechov, Anton Pavlovič) „Tři sestry“, Astrova ve hře „Višňový sad“ stejného autora, objevným způsobem ztvárňuje titulní postavy postavy W. Shakespeara v dramatech „Hamlet“, „Othello“, „Macbeth“, „Richard III.“ atd.), hraje i v hrách H. Ibsena „Stavitel Solness“ či „John Gabriel Brockman“, září též v dramatu E. Rostanda „Cyrano z Bergeracu“ či jako Mefisto v Goetheho „Faustovi“.

Za dobu svého působení v Národním divadle vytváří Eduard Vojan na 309 postav v 278 divadelních hrách, z toho velká většina těchto postav je postav hlavních – již tímto se nesmazatelně zapisuje do dějin moderního českého divadla.

Eduard Vojan, osobnost, která svým herectvím spoluvytváří moderní české divadlo, umírá 31. května roku 1920 v Praze.

Václav Voska, český divadelní a filmový herec, přichází na svět krátce po vzniku samostatného Československa, 21. října roku 1918 v Praze v rodině středoškolského profesora.

V mládí Voska po střední škole začíná studovat práva na pražské Univerzitě Karlově (viz Karel IV. Lucemburský), při studiích si zároveň přivydělává jako statista v Divadle na Vinohradech – když jsou pak za okupace Československa Německem v roce 1939 uzavřeny české vysoké školy, zůstává Voska v divadle již nastálo – na scéně vinohradského divadla pak působí až do konce druhé světové války v roce 1945, vysokou školu pak již nedokončí.

V roce 1945 se Voska stává členem souboru činohry pražského Národního divadla - ve Zlaté kapličce zůstává pět let, v roce 1950 pak přechází do souboru Městských divadel pražských, kde poté působí až do konce života, do roku 1982.

Voska jako herec je představitelem především charakterních rolí - jeho intelektuálně laděné herectví vyniká vyvážeností emocionálních a rozumových složek umělecké výpovědi, je civilní, neokázalé a lidské, svým přesvědčivým projevem a melodickým, podmanivým hlasem, barytonem, si Voska získává celé generace divadelních, filmových i televizních diváků – na divadelním jevišti patří k jeho nejvydařenějším a nejoceňovanějším rolím především role fyzika Möbia ve hře „Fyzikové“ F. Dürrenmatta, role Emila Magise v dramatu „Vajíčko“ M. Marceaua, role Alcesta v Moliérově (viz Moliére) hře „Misantrop“, role filosofa Sókrata ve hře E. Radzinského „Rozhovory se Sókratem“ či role Torquata Tassa ve stejnojmenné hře J. W. Goethea.

Za vrchol jeho divadelního herectví jsou pak považovány jeho role Edgara z Dürrenmattovy adaptace Strindbergova díla „Tanec smrti“ a Richard II. ze stejnojmenného dramatu W. Shakespeara.

Václav Voska je po větší část své herecké kariéry též oblíbeným filmovým a televizním hercem (v období husákovské {viz Husák, Gustáv} normalizace v sedmdesátých letech 20. století je mu nicméně filmová a televizní práce z politických důvodů znemožněna) – přesvědčivý výkon podává mimo jiné ve filmech „Noc klavíristy“, „Housle a sen“ či „Touha Sherlocka Holmese“ .

Na televizních obrazovkách se pak Voskovo herecké umění objevuje např. v televizních seriálech „F. L. Věk“, „Sňatky z rozumu“ či „A na konci je začátek“.

Po celou dobu své umělecké kariéry Voska úzce spolupracuje s rozhlasem.

Václav Voska umírá 20. srpna roku 1982 ve Valašském Meziříčí, jeho ostatky jsou uloženy na pražských Olšanských hřbitovech.

Václav Vydra nejst., český herec a režisér, jedna z nejvýznamnějších osobností českého divadla 20. století, otec Václava Vydry ml. (manžela Dany Medřické) a dědeček Václava Vydry nejml., přichází na svět 29. dubna roku 1876 v Plzni jako syn vojenského kapelníka – své dětství prožívá v Linci a ve Vídni, v tamních kasárnách.

Doma je však vychováván Václav v českém duchu, přestože chodí do německých škol (kde si od spolužáků osvojuje i maďarštinu).

Poté, co se rodina Vydrových přestěhuje zpět do Plzně, navštěvuje Vydra plzeňskou reálku – tu se ale v sedmnácti letech rozhodne opustit a proti otcově vůli odchází bez jakékoli herecké průpravy ke kočovné divadelní společnosti ředitele Zöllnera.

U Zöllnera Vydra vydrží měsíc – právě po měsíci ho totiž sám ředitel propustí s tím, aby se vrátil domů a dokončil studia. Vydra se ale domů vrátit nechce – začíná období šesti let, kdy se Vydra protlouká s venkovskými divadelními společnostmi po českém venkově.

Po těchto šesti letech se pak Vydra k Zöllnerově společnosti vrací, nicméně roky putování s kočovnými společnostmi pro něj skončí až v roce 1907, kdy jej angažuje ředitel plzeňského Městského divadla V. Budil – v Plzni pak Vydra působí až do roku 1913, kdy odchází do Prahy.

V Praze Vydra nastupuje angažmá v Městském divadle na Královských Vinohradech, vedeném K. H. Hilarem – zde se z Vydry stává jeden z významných představitelů českého expresionistického herectví: vytváří výbušné, bojovné, útočné a zároveň i hluboce oduševnělé postavy, jeho hereckou partnerkou je v těchto dobách často L. Dostalová.

V roce 1922 odchází Václav Vydra s K. H. Hilarem do Národního divadla (jehož členem pak bude až do roku 1953), kde pak vyrůstá v jednoho z největších českých charakterních herců 20. století.

Vydrovo herectví se uplatňuje v širokém repertoáru postav – hraje představitele moci a vlády, již z troskotávají před dosáhnutím svých cílů, např. titulní postavu ve Shakespearově dramatu „Julius Caesar“, titulní postavu ve hře „Král Lear“ stejného autora, v Čapkově díle „Bílá nemoc“ pak hraje barona Krüga. Úspěšně ale Vydra zpodobňuje i hrdiny obyčejné, necivilizované – známý je jeho Brutus Jones ve hře E. O´Neilla „Císař Jones“ či Goan ve Vančurově dramatu „Jezero Ukereve“.

Z dalších divadelních rolí lze jmenovat též roli Edgara v dramatu A. Strindberga „Tanec smrti“, roli Clauidia ve Shakespearově hře „Hamlet“, Mefista v Goetheho „Faustovi“, či roli Prospera v Shakespearově „Bouři“.

Kromě herectví divadelního hraje Vydra i ve filmu (např. „Cech panen kutnohorských“).

Ve třicátých letech je Vydra znám nejen jako vynikající a úspěšný herec, je známý i jako aktivní bojovník proti fašismu, pomáhá německým a rakouským emigrantům, hledajícím útočiště před nacistickým režimem A. Hitlera (viz Hitler, Adolf) v Praze.

Po skončení druhé světové války se Vydra stává v roce 1945 ředitelem své domovské scény, pražského Národního divadla (je jím do roku 1949), v roce 1946 se pak stává prvním hercem, který získává titul národního umělce.

Václav Vydra je i autorem knihy vzpomínek „Má pouť životem a uměním“ a knihy divadelních úvah „Prosím o slovo“.

7. dubna roku 1953 Václav Vydra v Praze umírá.

Jindřich Mošna, český divadelní herec a významný přestavitel českého realistického herectví, přichází na svět 1. srpna roku 1937 v Praze jako jedno z pěti dětí kováře.

V mládí se Mošna učí mosazníkem, po vyučení pak odchází do Vídně, kde podléhá divadlu – brzy pak účinkuje jako statista ve vídeňském Theater in der Josefstadt, příležitostně je mu umožněno ztvárnit i některé menší role.

V roce 1859 se Jindřich Mošna vrací do Čech, do Prahy, kde se snaží získat profesionální divadelní angažmá – není ale přijat, a tak nastupuje ke kočovné divadelní společnosti, s níž pak celé čtyři roky cestuje po Čechách.

V roce 1864 je pak Jindřich Mošna přijat do nově otevřeného pražského Prozatímního divadla, kde pak účinkuje až do roku 1883, kdy s jeho celým souborem přechází do Národního divadla – tady pak Jindřich Mošna působí až do své smrti.

Mošnova herecká kariéra začíná rolemi komediálními, k jejichž ztvárnění ho předurčuje i vlastní fyziognomie – Jindřich Mošna je postavou nízký, není proto obsazován do rolí dramatických, nýbrž do rolí víceméně komických: v počátcích své herecké dráhy hraje Jindřich Mošna ponejvíce úředníky, sluhy, domovníky, písaře, je obsazován především do frašek a veseloher, kromě činohry pak účinkuje i v operetách a operách. Jako komediální herec je Jindřich Mošna dodnes patrně nejznámější.

Mošnova kariéra herce dramatického přichází pak s rolí Harpagona v Moliérově (viz Moliére) hře „Lakomec“ - poté pak následují další moliérovské postavy (např. ve hrách „Zdravý nemocný“, „Scapinova šibalství“ atd.) a mnohé jiné slavné postavy z děl světových dramatiků – Mošna účinkuje mimo jiné v rolích Jupitera (J. Offenbach: „Orfeus v podsvětí“), Bobčinského (N. V. Gogol: „Revizor“), Polonia (W. Shakespeare: „Hamlet“) či Tegina (A. P. Čechov {viz Čechov, A. P.}: „Strýček Váňa“).

Kromě děl světových dramatiků účinkuje Jindřich Mošna i v dílech dramatiků českých – známí jsou především jeho Hadrián (V. K. Klicpera {viz Klicpera, V. K.}: „Hadrián z Římsů“), Batroloměj Pecka (F. Šamberk: „Jedenácté přikázání“). Lízal (bratři Mrštíkové: „Maryša“) či Kalafuna (J. K. Tyl: „Strakonický dudák“).

V pozdějším věku pak Jindřich Mošna vystupuje na jevišti především jako představitel vážných, často tragických, postav, jeho herectví se stává herectvím realistickým, naturalistickým.

Jindřich Mošna, mezi diváky jeden z neoblíbenějších českých herců (komiků) přelomu 19. a 20. století, umírá v Praze 6. května roku 1911.

Saša Rašilov, vlastním jménem Wenzel Rasch Ritter von Hessen, tedy Václav Rasch, rytíř Hessenský, český herec první poloviny dvacátého století, výtečný komik a geniální mystifikátor, přichází na svět 6. září roku 1891 v Praze v rodině správce šlechtického kasina.

Ač má Rašilov vznešené jméno, sám aristokratický život nikdy nepoznává, rodí se do obyčejné rodiny, šlechtu může poznat jen u otce v práci, v kasinu v Celetné ulici v Praze. Když je pak Sašovi deset, otec umírá – matka se pak s dětmi stěhuje na pražský Žižkov.

Žižkovský genius loci Rašilova výrazně ovlivňuje a utváří – „samostatná Žižkovská republika“ se svojí činžákovou zástavbou a vyhraněným sociálním složením, v němž výrazně převládá dělnictvo a lumpenproletariát, plodí drsný a přímý humor, který je pak v hereckém projevu Saši Rašilova už navždy patrný. Již jako patnáctiletý přitom Rašilov chodí po žižkovských hospodách s bedničkou, na kterou si stoupá a zpívá kuplety, kterými baví štamgasty.

Rašilov je výrazným haškovským typem – a to nejen proto, že oba vyrůstají v prostředí Žižkova a že mají podobnou fyziognomii (oba jsou pykniky s velkým břichem a kulatým, dobrácky vyhlížejícím obličejem), nýbrž i proto, že je stejně jako Jaroslav Hašek (viz Hašek, Jaroslav) výrazným mystifikátorem, který dokáže oklamat kohokoli čímkoli – své první mystifikační (a vlastně herecké) vrcholné číslo předvede Rašilov v roce 1916 během své vojenské služby: jak později vylíčí další herec František Smolík, který s ním v tomto roce slouží v armádě v Krakově, Rašilov tehdy naprosto věrohodně simuluje třesavku a v noci ji ještě přibarvuje nervovými záchvaty, následkem čehož je zcela po švejkovsku „superarbitrován“, tedy propuštěn z armádní služby.

V letech po skončení první světové války prochází Saša Rašilov kabaretem – v kabaretu si ho pak v roce 1920 vyhlédne divadelní režisér K. H. Hilar, jenž ho angažuje do pražského Národního divadla – chce z Rašilova-klauna udělat Rašilova-herce, představitele charakterních rolí. Přestože se Rašilov na scéně Národního divadla mnohému naučí, brání se přerodu v charakterního herce, chce i dále být spíše komikem, klaunem – s Hilarem proto svádí mnoho bojů o své herectví, jsou známy desítky historek o tom, jak spolu tito dva bojují (např. historka o tom, jak se Rašilov před Hilarem vydává za své neexistující dvojče atd.).

V Rašilově životě ostatně nikdy není jisté, co je skutečnost a co je hra, hraní a skutečnost se neustále prolínají – např. známá historka o tom, jak Rašilov pět let žije v Podolí na hausbótě, není pouhým klaunským číslem známého herce: Rašilov, který na hausbótě nosí námořnickou čepici a na střeše budky na lodi má vycpaného kohouta, se na hausbót stěhuje poté, co prohrává soudní při o byt, který zrekonstruuje na Starém Městě a za nějž nemá podle dohody s majitelem (jenž ji nedodrží) platit zvýšené nájemné – hausbót je tedy pro Rašilova východiskem z nouze. Teprve později, když našetří něco peněz, si Rašilov koupí vytoužený domek na Zbraslavi.

Co se týče Rašilovy umělecké kariéry, na prknech Národního divadla v Praze ztvární Rašilov mnohé významné role – jmenujme např. roli Chrobáka v dramatu bratří Čapků „Ze života hmyzu“, dále je to Hejtman v Gogolově hře „Revizor“, Klubko ve Shakespearově „Snu noci svatojánské“ či Podkolesin v Gogolově hře „Ženitba“.

Co se týče filmu, Rašilov hraje do roku 1930 ve třech němých filmech (např. ve filmu „Únos bankéře Fuxe“ z roku 1923, kde hraje policejního velitele. V roce 1931 pak dostává Rašilov zdánlivě velkou příležitost – má hrát Jaroslava Haška ve filmu „Poslední bohém“ – snímek ale není ani životopisný, ani vtipný, v podstatě jde o vyfabulovaný melodram o Haškovi a jeho synovi Ríšovi. I druhý Rašilovův haškovský snímek, „Dobrý voják Švejk“, též z roku 1931 (v režii M. Friče), nesplní divácká očekávání, v paměti je totiž ještě veleúspěšná němá verze „Švejka“ v hlavní roli s Karlem Nollem.

Ve třicátých letech je Rašilov hercem více divadelním než-li filmovým – až rok 1942 mu přináší velkou příležitost, hraje hlavní roli ve filmu O. Vávry „Přijdu hned“, jehož spoluautorem námětu a scénáře je – postava malostranského vycpavače zvířat Barvínka, který doufá v lásku mladé Julinky a domnívá se, že zdědil milión korun, postava lidová, dojemná a komická, mu přináší úspěch u publika.

Svému předválečnému hereckému stylu zůstává Rašilov věrný i po skončení druhé světové války – v roce 1946 hraje menší roli pekaře Hrušky ve Vávrově filmu „Nezbedný bakalář“ a v roce 1949 pak dostává hlavní roli ve filmu Josefa Macha „Rodinné trampoty oficiála Třísky“ - v tomto filmu Rašilov ztělesňuje penzionovaného úředníka, který terorizuje své okolí i svoji rodinu do doby, než stráví dovolenou v pohraničí – ta ho přiměje zcela změnit životní styl, přenechá dokonce svůj městský byt mladým manželům a usadí se na vesnici – námět filmu je přitom již poměrně poznamenán poválečným budovatelským duchem.

Podobnou postavu jako v „Rodinných trampotách oficiála Třísky“, postavu konzervativně bodrého měšťáka, pak Rašilov ztvární i v roli Tatrmuže v Grussově adaptaci románu Karla Poláčka „Hostinec u kamenného stolu“ též z roku 1949.

Ve stejném roce hraje Rašilov i ve filmu A. Radoka „Daleká cesta“ (tento film je považován za vůbec jeho nejsilnější) o židovském utrpení za druhé světové války, s Radokem pak Rašilov spolupracuje ještě v roce 1952 při adaptaci Klicperovy hry „Divotvorný klobouk“, kde hraje lakomého kupce Koliáše, kterému se jeho škudlilství nakonec vymstí – tento film je ale ve své době smeten ze stolu jako „formalistický“, a tedy v prostředí socialistického umění nepřijatelný, dnes je považován za jeden z mála filmů padesátých let, do nichž nepronikla budovatelská atmosféra stalinistického období u nás.

V roce 1955, 3. května, pak Saša Rašilov umírá, ještě před svojí smrtí si nechává vytesat své jméno i datum narození na rodinnou hrobku.