Životopisy online – osobnosti, celebrity

Ema Destinnová (vlastním jménem Emílie Kittlová), česká světově proslulá operní pěvkyně (sopranistka) , ve své době jedna z největších operních hvězd vůbec, přichází na svět 26. února roku 1878 v Praze v zámožné rodině (její otec finančně podporuje mimo jiné spisovatele J. Nerudu či malíře V. Brožíka).

Vzdělání získává Ema Destinnová nejprve na pražské Vyšší dívčí škole, po jejím absolvování pak začíná studovat zpěv (kterému se věnuje zároveň s hrou na housle a na klavír již od dětství) u Marie Loewe-Destinnové – v její péči stráví Ema celých pět let, jako výraz vděku pak přijímá za svůj umělecký pseudonym jméno Destinnová.

Po odchodu od Loewe-Destinnové studuje od roku 1893 Ema Destinnová herectví v Dramatické škole Národního divadla.

Přes svůj nebývalý pěvecký talent ale Destinnová po svých studiích dlouhé roky nemůže získat odpovídající angažmá – pražským Národním divadlem je několikrát odmítnuta, v Drážďanech (1897) není přijata vinou zákulisních machinací, na scéně Theater des Westens ji odmítnou proto, že prý není dostatečně pohledná – teprve v roce 1898 získává pak Ema Destinnová své první stálé angažmá, a to v Královské dvorní opeře v Berlíně – na jejím pódiu pak zažije svá první velkolepá vystoupení, svým podáním Santuzzy v Mascagniho opeře „Sedlák kavalír“ či Carmen ve stejnojmenné opeře G. Bizeta (viz Bizet, Georges) si získává na svoji stranu okouzlené berlínské publikum.

V Berlíně Ema Destinnová stráví celých deset let, během nichž vystupuje pohostinsky i na mnoha dalších evropských operních scénách – v londýnské Covent Garden (tady se seznamuje se svým budoucím blízkým spolupracovníkem E. Carusem), v Paříži (tady vystupuje ponejvíce s operní hvězdou té doby K. Burianem) a jinde. Od roku 1901 Ema Destinnová též vystupuje na scéně pražského Národního divadla (v roce 1908 je jmenována čestnou členkou jeho souboru).

V roce 1908 začíná patrně nejúspěšnější období života E. Destinnové – v tomto roce začíná její osmileté působení ve Spojených státech amerických, v newyorské Metropolitní opeře – mimo jiné, v roce 1909 zde zazní v jejím podání vůbec poprvé „Prodaná nevěsta“ B. Smetany (zpívá roli Mařenky).

Americké období v životě Emy Destinnové je obdobím její úzké spolupráce s těmi nejslavnějšími osobnostmi hudby té doby – na jevišti se Destinnová střetává téměř výhradně s E. Carusem, Pucciniho a Verdiho opery, v nichž nejčastěji vystupuje, řídí dirigent A. Toscanini, sám Puccini pro Destinnovu píše operu „Děvče ze zlatého západu“, operu, která se po svém uvedení stává okamžitě hitem (Destinnová ztvárňuje postavu Minnie).

V roce 1916, v době bojů první světové války, se Ema Destinnová vrací do Čech – po návratu je pak rakouskými úřady obviněna z protirakouských postojů a styků s protirakouským odbojem, je pod policejním dohledem a má zakázáno vycestovat do zahraničí – v této situaci Ema Destinnová opouští Prahu a uchyluje se na zámeček ve Stráži nad Nežárkou, kde žije v ústraní.

Teprve v roce 1918 se Ema Destinnová vrací na operní jeviště, po skončení první světové války pak působí v pražském Národním divadle, zároveň se snaží opět (a nepříliš úspěšně) získat angažmá v zahraničí (v newyorské metropolitní opeře působí ještě v letech 1920–21, v londýnské Covent Garden v roce 1919).

V roce 1923 se Ema Destinnová vdává, jejím manželem se stává důstojník československé armády J. Halsbach – nato se Ema Destinnová vzdává své pěvecké kariéry, odchází z Národního divadla a odchází již natrvalo do Stráže nad Nežárkou, kde se pak věnuje literární činnosti: během několika let pak vzniknou romány „Ve stínu modré růže“ či „Dr. Casanova“.)

Ve stráži nad Nežárkou Ema Destinnová i umírá, a to 28. ledna roku 1930, její ostatky jsou uloženy v Praze na vyšehradském Slavíně.

Maria Callasová, řecká sopranistka a umělkyně, díky níž se na pódia světových operních sálů vrací ve druhé polovině 20. století opera bel canto od skladatelů 19. století (Bellini, Donizetti aj.), přichází na svět jako Maria Kalogeropoulasová 2. prosince roku 1923 v New Yorku v rodině řeckých emigrantů (ta pak přijímá jméno Callas).

Ve třinácti letech se Maria Callasová, která již od dětství udivuje svým sytým zpěvným hlasem, s matkou a sestrou stěhují do Řecka, do Athén, kde Maria získává stipendium na tamější konzervatoři – Mariinou profesorkou je tady Elvira de Hidalgo, která Marii vzdělává převevším v koloraturním zpě­vu.

Na operním jevišti Maria Callasová debutuje v roce 1939, kdy v nově založené athénské opeře vystupuje jako Santuzza v opeře „Sedlák kavalír“ (Cavalleria rusticana) P. Mascagniho.

Prvního významného úspěchu ve světě hudby se pak Maria Callasová dočká v roce 1947, kdy je jí ve veronské Areně svěřena titulní role v opeře „La Gioconda“ A. Ponchielliho – toto vystoupení pro Callasovou znamená začátek umělecké spolupráce s dirigentem T. Serafinem.

Po úspěchu ve Veroně vystupuje Maria Callasová v Benátkách a dalších městech a všude sklízí ovace – diváky zaujme v operách jako „Tristan a Isolda“, „Turandot“ či „Aida“, výrazný úspěch jí přináší účinkování v opeře „Norma“ V. Belliniho.

V roce 1949 Maria Callasová uzavírá sňatek se svým dlouholetým manažerem Giovanni Battistou Meneghinim, o třicet let starším než ona (v roce 1959 Callasová manžela opustí).

Vrchol kariéry zažívá Maria Callasová v padesátých a šedesátých letech, kdy vystupuje ve všech slavných operních domech – v milánské La Scale, londýnské Covent Garden či newyorské Metropolitní opeře – v tomto období Callasová září v mnoha operách italské bel canto, ke stěžejním kusům jejího repertoáru patří Belliniho „Norma“, Violetta v opeře „Traviata“ G. Verdiho, Pucciniho „Tosca“, Lucia v Donizettiho opeře „Lucia z Lammermooru“ či „Medea“ L. Cherubiniho. Některá z jejích nejvydařenějších vystoupení jsou přitom režijně vedena známými filmovými režiséry, L. Viscontim či F. Zeffirellim.

Umělecká kritika ale není ke Callasové tak vstřícná jako nadšené publikum – Maria Callasová je jí kritizována za nerovnoměrnou kvalitu hlasu (bývá uváděno, že Callasové hlas je vlastně tvořen hlasy třemi: v horních polohách se ozývá ten pronikavý až pisklavý, ve středním rejstříku sytý a sametový a v hloubkách hlas impozantní, ale ostrý) – nicméně, jsou to patrně nedostatky v technice zpěvu, co z Callasové činí jednu z nejoriginál­nějších operních div 20. století.

V roce 1959 odchází Maria Callasová od manžela – důvodem je její milostný vztah s řeckým lodním magnátem a multimiliardářem A. Onassisem (ten se po rozchodu s Callasovou v roce 1968 ožení s J. Kennedyovou, vdovou po americkém prezidentovi J. F. Kennedym).

V roce 1965 Maria Callasová operní scénu opouští, aby se pak vrátila ještě koncem šedesátých let, kdy vystoupí ve filmové verzi Euripidova dramatu „Medea“ P. P. Pasolinoho.

Od roku 1971 působí Maria Callasová jako pedagožka na Julliardově škole v New Yorku.

V letech 1973–1974, při posledním návratu na světová operní jeviště pak Callasová vystupuje na turné s tenorem G. di Stefanem.

V posledních letech života Maria Callasová žije v Paříži, kde 16. září roku 1977 umírá na infarkt myokardu.

Alexandre César Georges Bizet, francouzský hudební skladatel, autor světově proslulé novátorské opery „Carmen“, přichází na svět 25. října roku 1838 v Paříži v rodině učitele zpěvu.

Ve svých deseti letech je Geroges Bizet přijat na konzervatoř, kde se učí kompozici u J. F. Halévyho, autora opery „Židovka“, v průběhu desetiletého studia získává Bizet mnoho cen a vyznamenání. V soutěži vypsané J. Offenbachem v roce 1857 obdrží společně s Charlesem Lecocquem ocenění za operetu „Doktor Miracle“ a v témže roce je mu udělena Římská cena (Prix de Rome), která mu umožňuje cestu do Itálie, kde se pak zdržuje v letech 1858–1860. Za svého římského pobytu napíše pak operu „Don Procopio“ (je objevena až po dlouhých třiceti letech) a z téže doby pocházejí i dvě jeho symfonie a koncertní předehra.

Po návratu z Itálie žije Geroges Bizet v Paříži a živí se jako operní skladatel a autor příležitostné hudby, především scénické. Přechodně též hudbu vyučuje.

V roce 1869 se Georges Bizet žení s G. Halévyovou, dcerou svého bývalého učitele (přežije ho o celých 51 let).

Georges Bizet za svého života napíše více než dvacet oper, na repertoáru hudebních divadel se jich však udrží jen několik: „Lovci perel“, „Kráska z Perthu“, „Džamilé“ a „Carmen“.

„Lovci perel“ na libreto M. Carrého a P. Cormona má pařížskou premiéru 30. září roku 1863. Úspěch je nevelký, avšak po skladatelově smrti je opera provozována za značného zájmu obyvatelstva, a to také díky tomu, že děj se rozvíjí v exotickém prostředí Indie a Cejlonu. Georges Bizet v opeře těží z místního folklóru, jehož prvky využívá k vytvoření jemné, až impresionisticky nadýchané hudební atmosféry.

„Kráska z Perthu“ na motivy Waltera Scotta má pařížskou premiéru 26. prosince roku 1867. Přestože se časem objeví na scénách i dalších evropských měst, postupem času upadá v zapomnění.

Jednoaktovka „Džamilé“, jejíž libreto nachází inspiraci u Alfréda de Musseta, je situována do orientálního prostředí. Premiéru má v pařížské komické opeře 22. května roku 1872.

Mezi Bizetovi jevištní práce se řadí též scénická hudba k jedinému dramatu Alphonse Daudeta „Arlesienka“ (L´Arlesienne). Hra je uvedena v Paříži poprvé 1. října roku 1872, ale po patnácti reprízách je stažena z programu.

3. března roku 1875 se pak dostává na jeviště pařížské komické opery nová Bizetova zpěvohra – „Carmen“. Je přijata více než chladně – obecenstvo nemá pochopení pro její osobitost, pro její novátorskou harmonii a nově pojatou a dokonale zvládnutou dramatickou stavbu, není připraveno na to, že hrdinskou opery je mladá cikánka, dělnice z tabákové továrny a že se děj odehrává na obyčejné ulici či v krčmě. Libreto „Carmen“ je dílem H. Meihaca a L. Halévyho (na motivy novely Prospera Mériméea). Jeho děj je umístěn do Španělska. Opera má mluvené dialogy, recitativy dodatečně dopisuje skladatel Ernes Guiraid.

Přesto ale nakonec „Carmen“(navzdory kritikům) cestu k publiku najde a v příštích letech, po autorově smrti, není již hudebního divadla, které by si mohlo dovolit „Carmen“ neuvést. Již v roce 1875 je opera hrána ve Vídni, v dalším roce v Bruselu, Antverpách a Budapešti, v roce 1878 je v italštině uvedena v Petrohradě, Stockholmu, Londýně, New Yorku atd. V Praze je „Carmen“ poprvé uvedena v německém jazyce v roce 1880. Česky je pak opera poprvé uvedena na počátku roku 1884, 3. ledna, v překladu Elišky Krásnohorské.

Tři měsíce po uvedení „Carmen“, 3. června roku 1875, pak Georges Bizet ve věku necelých 37 let umírá – jeho smrt je často dávána do souvislosti s nezdarem jeho posledního díla, na němž si velmi zakládal a v jehož úspěch velmi věřil.