Životopisy online – osobnosti, celebrity

Francois Villon, vlastním jménem Francois de Montcorbier et des Loges, francouzský básník, přichází na svět patrně 1. dubna roku 1431 (nebo 19. dubna roku 1432) v Paříži.

V mládí Villon studuje na fakultě svobodných umění na pařížské univerzitě – v roce 1449 se stává bakalářem, v roce 1452 pak mistrem svobodných umění.

Po skončení studií žije Francois Villon u kaplana Guillauma de Villon, svého poměrně zámožného příbuzného – právě jeho jméno si napříště volí za své.

V roce 1455 se Francois Villon dostává do vážných potíží se zákonem – 5. června tohoto roku, v hádce, mající milostné pozadí, zabíjí kněze Phillipa de Chermoye: po tomto činu Villon prchá z Paříže a skrývá se na francouzském venkově.

Již v roce 1456 je ale Francois Villon omilostněn a může se do Paříže vrátit – nezůstane ale dlouho: ještě stále v roce 1456, v čase kolem vánoc, se podílí na krádeži 500 zlatých écu v Navarrské koleji a je nucen znovu z Paříže prchnout.

Po tomto útěku žije Francois Villon převážně na francouzském venkově – nějaký čas putuje s kočovnými herci, jindy se načas někde usadí, nicméně vždy se pohybuje mezi společenskou spodinou.

Při svém putování Francií se nicméně Villon zároveň snaží o získání přízně šlechty – v Angers marně doufá v přízeň Karla Orleánského, v Bourges se pokouší získat ochranu u vévody-básníka Jana Bourbonského.

Léto roku 1461 stráví pak Francois Villon ve vězení v Meungu – je uvězněn na příkaz orleánského biskupa Thibaulta d'Aussigny: propuštěn je pak Villon v říjnu téhož roku, když Orléans navštíví nový francouzský král Ludvík XI.

Po svém propuštění odchází Francois Villon do Paříže, kde se znovu podílí na krádežích a kde se účastní mnoha bitek – v roce 1462 je pak Villon zatčen a odsouzen k trestu smrti oběšením: tento rozsudek je ale nakonec změněn na deset let vyhnanství, Villon musí opustit pařížský kraj.

Rok 1462 je zároveň posledním rokem, kdy lze ještě Villonův osud sledovat – Villonův život v dalších letech zůstává neznámý, není ani známo, kdy a kde (a jak) Francois Villon umírá.

Villonovo básnické dílo lze rozdělit na několik částí: část první tvoří dílo „Odkaz aneb Malý testament“ (Le petit testament, 1456), obsahující čtyřicet osmiveršových strof burleskního rázu, částí druhou je pak „Závěť aneb Velký testament“ (Le grand testament, 1461), obsahující 172 osmiveršových strof, do nichž je vloženo 16 balad, dvě písně, tři rondeaux a jeden epitaf – v tomto díle Villon podává obraz sebe sama-rozervance, člověka, který v sobě mísí krutost a provokaci s hlubokou náboženskou vírou, v brilantně zvládnutých lyrických formách vyjadřuje pocity společensky deklasovaného jedince – „Velký testament“ je bezpochyby nejvýznamnějším evropským básnickým dílem 15. století.

Za třetí část Villonova básnického díla je možné označit cyklus sedmnácti básní, nevytvářejících uzavřený kompoziční soubor, a za čtvrtou pak dílo „Balady v žargonu“, soubor osmi balad psaných ve zlodějské hantýrce (rozluštěny, „přeloženy“, jsou tyto balady až v padesátých letech 20. století.

Kdy a kde (a jak) končí Villonův život, není známo.

Viktor Dyk, český básník, prozaik, dramatik a publicista etického a nacionálního zaměření, přichází na svět 31. prosince roku 1877 v Pšovce u Mělníka v rodině ředitele lobkovického mělnického panství.

Mladý Dyk vyrůstá v prostředí vyhrocených nacionálních (česko-německých) rozporů, což se později natrvalo odrazí v jeho literární tvorbě a politické činnosti.

V roce 1888 se Dyk stěhuje z česko-německého národnostního pomezí do Prahy, kde pak studuje na gymnáziu v Žitné ulici, kde je jedním z jeho profesorů (konkrétně profesorem historie) jiný známý spisovatel – Alois Jirásek. Po maturitě v roce 1896 pak Dyk až do roku 1900 navštěvuje pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy (viz Karel IV. Lucemburský).

Dyk je již od desátých let dvacátého století velmi činný v politice (za první světové války je dokonce půl roku vězněn rakouskými úřady za velezradu) – od roku 1911 je čelným představitelem dvou pravicových stran, státoprávně pokrokové strany a strany národnědemokra­tické, kterou v roce 1918 spoluzakládá a za kterou se pak stává poslancem Národního shromáždění a od roku 1925 senátorem.

Dyk politik je výrazným a zarputilým oponentem politiky tzv. skupiny Hrad, zvláště pak politiky samotného T. G. Masaryka (viz Masaryk, T. G.).

Dyk publicista rediguje nebo spolurediguje „Lumír“ (v letech 1907–1931), „Samostatnost“ ( v letech 1910–1914), „Národní listy“, různé almanachy a sborníky – Dykova politická publicistika z let 1917–1931 je pak shrnuta do souboru „O národní stát“ (1932–1938, 7 svazků).

Pro Dykovu uměleckou tvorbu je příznačné dramaticky vyhrocené napětí mezi vysokým, absolutním ideálem, zvláště mravním, občanským, národně vlasteneckým či obecně humanistickým na straně jedné (svoboda, statečnost, čestnost, věrnost aj.) a přízemní realitou, v níž jsou tyto ideály rozmělněny pragmatickými kompromisy či rezignací na straně druhé – Dyk vstupuje do literatury v době, kdy vrcholí hnutí dekadence a symbolismu.

Tato hnutí pak výrazně ovlivní Dykovy první soubory básní - „A porta inferi“ (1897), „Síla života“ (1898) – a próz – „Hučí jez a jiné prózy“ (1903).

Dyk je ale zároveň příslušníkem literární generace, společně např. s F. Šrámkem či F. Gellnerem (viz Gellner, František), generace, která na počátku 20. století usiluje o přiblížení literatury k reálnému životu – pod vlivem tohoto úsilí pak Dyk píše básnické sbírky „Marnosti“ (1900), „Satiry a sarkasmy“ (1905) a „Pohádky z naší vesnice“ (1910), sbírky, v nichž Dyk vytváří osobitý umělecký styl, vyznačující se úsporností výrazu, vyhraněnou, často ironickou či satirickou pointou a aktualizací kulturních archetypů a symbolů.

Ve vrcholných dílech Dykova literárního období následujícího je pak vzpoura jednotlivce, motivovaná individuálními morálními postoji a představami, poměřována tragikou smrti nebo neodvratné, ubíjející všednosti – příkladem jsou lyrickoepické básně „Milá sedmi loupežníků“ (1906), „Giuseppe Moro“ (1911), „Zápas Jiřího Macků“ (1916), drama „Zmoudření Dona Quijota“ (1913), povídka „Krysař“ (1915) atd.

Svůj vyhraněný individualistický postoj k životu Dyk překonává až v okamžiku, kdy ztotožní svůj osud básníka s osudem národa ve své tzv. válečné tetralogii, tvořené sbírkami „Lehké a těžké kroky“ (1915), „Anebo“ (1917), „Okno“ (1921) a „Poslední rok“ (1922).

Vedle této své tvůrčí linie ale Dyk pokračuje i v tvorbě satirické – Dyk ve svých verších i próze – „Můj přítel Čehona“ (1925) – karikuje pasivitu a oportunismus českého národa.

V osobní lyrice („Noci chiméry“, 1917) Dyk bojuje s pocity hořkosti a melancholické deziluze, které překonává stále se obnovujícím mravním heroismem i zmoudřelým životním vyrovnáním ve své poslední básnické sbírce „Devátá vlna“ (1930).

Dyk též hojně překládá – ponejvíce pak z francouzštiny tzv. prokleté básníky (Baudelaire, Verlaine, Corbiére aj.) a V. Huga.

Život Viktora Dyka končí tragicky – umírá 14. května roku 1931 v jugoslávském Lopudu, když ho při koupání v moři raní mrtvice.

Jaroslav Seifert, český básník, v raném období významný představitel české proletářské poezie a posléze pak jeden z našich největších básníků poetismu, první a dosud také jediný český laureát Nobelovy ceny za literaturu (po J. Heyrovském {viz Heyrovský, Jaroslav} druhý český laureát Nobelovy ceny vůbec), přichází na svět 23. září roku 1901 na pražském Žižkově v dělnické rodině.

V mládí Seifert studuje gymnázium, nicméně, studia nedokončí, ještě před maturitou ze školy odchází a stává se novinářem – během dvacátých let 20. století pak působí v komunistickém a avantgardním tisku (je členem Komunistické strany Československa), mimo jiné v Rudém právu, Právu lidu, Rovnosti, Reflektoru, přispívá do Kytice či do Nové scény, společně s K. Teigem patří k mluvčím Devětsilu, jehož je členem (v roce 1922 spolurediguje Jaroslav Seifert sborník „Devětsil“).

V roce 1929, poté co podepíše společně s dalšími levicovými spisovateli manifest proti novému vedení komunistické strany v čele s K. Gottwaldem (viz Gottwald, Klement), je Jaroslav Seifert ze strany vyloučen – o rok později pak vstupuje do strany sociálně demokratické.

Od stejného roku (1930) Jaroslav Seifert pracuje jako redaktor v divadelní revui Nová scéna, v Panoramě a v sociálnědemo­kratickém tisku (Ranní noviny, Pestré květy aj.). Za druhé světové války Jaroslav Seifert působí v redakci deníku Národní práce, po roce 1945 pak pracuje jako redaktor deníku Práce (do roku 1949), v letech 1946–48 rediguje kulturní měsíčník Kytice.

V roce 1946 se Jaroslav Seifert stává členem České akademie věd a umění.

Od roku 1949 se jaroslav Seifert věnuje již výhradně literární práci, zároveň se veřejně občansky angažuje – žádá ve svých výzvách komunistický režim, aby propustil vězněné spisovatele, ve stejném duchu se nese jeho projev na sjezdu spisovatelů v roce 1956: pro komunistický režim je po celá padesátá léta nepohodlným, ale trpěným kritikem.

Ve druhé polovině padesátých let 20. století Jaroslav Seifert onemocní těžkým onemocněním pohybového aparátu – po dobu nemoci se pak básnicky zcela odmlčí.

V období tzv. pražského jara Jaroslav Seifert podporuje obrodné síly v komunistické straně, invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968 pak ostře odsoudí – v roce 1969 se pak Jaroslav Seifert stává předsedou Svazu českých spisovatelů, v této funkci pak zůstává do roku 1970, kdy je svaz násilně rozpuštěn. Do normalizačního svazu spisovatelů pak Jaroslav Seifert odmítne vstoupit.

V sedmdesátých letech, s nástupem husákovské (viz Husák, Gustáv) normalizace, je Jaroslav Seifert jako literát omezován – mohou vycházet pouze reedice jeho děl, nová díla vycházet nesmějí: Jaroslav Seifert publikuje mimo oficiální sféru, v samizdatu a v zahraničí, svůj podíl na tomto stavu má nepochybně i Seifertův podpis pod Chartou 77.

Teprve na konci sedmdesátých let začínají Seifertova nová díla opět oficiálně vycházet, nicméně v omezeném nákladu a cenzurována.

V roce 1984 se pak Jaroslav Seifert stává laureátem Nobelovy ceny za literaturu.

Jaroslav Seifert-literát vstupuje do světa literatury s proudem proletářské poezie počátku dvacátých let 20. století – dokladem toho jsou básnické sbírky „Město v slzách“ (1921) a „Samá láska“ (1923).

V polovině dvacátých let se pak Seifert začíná přiklánět k poetismu, jeho básně překypují fantazijními obrazy, Seifert je okouzlen moderní civilizací – mezi Seifertovy poetistické sbírky jsou řazeny lyrický deník „Na vlnách TSF“ (1925, v roce 1938 přepracováno jako „Svatební cesta“), „Slavík zpívá špatně“ (1926) a „Poštovní holub“ (1929).

Třicátá léta 20. století jsou v Seifertově tvorbě obdobím intimní lyriky, jeho básně získávají pevný, strofický tvar, místo dřívější mnohomluvnosti přichází umírněnost – tak je tomu ve sbírkách „Jablko z klína“ (1933), „Ruce Venušiny“ (1936) a „Jaro, sbohem“ (1937).

Jako reakci na mnichovské události v roce 1938 Jaroslav Seifert vydává sbírku „Zhasněte světla“ (1938), v době okupace pak vycházejí jeho sbírky „Vějíř Boženy Němcové“ (1940), „Světlem oděná“ (1940) a „Kamenný most“ (1944).

Po druhé světové válce vychází ještě v roce 1945 Seifertova sbírka „Přilba hlíny“, reagující na Pražské povstání, v roce 1954 se pak Jaroslav Seifert vrací k postavě B. Němcové ve sbírce „Píseň o Viktorce“, ve stejném roce pak vychází i sbírka „Maminka“, o dva roky později, v roce 1956, pak sbírka na motivy obrázků J. Lady „Chlapec a hvězdy“.

Po několikaleté autorské odmlce, způsobené již výše zmíněným onemocněním, pak Jaroslav Seifert začíná tvořit až v polovině šedesátých let 20. století – jeho poezie přitom ztrácí svoji rytmičnost a rým, stává se neuhlazenou a drsnou, přibývá melancholie a nostalgie, objevuje se motiv smrti – první sbírkou, vydanou po několikaleté odmlce, je sbírka „Koncert na ostrově“ (1965) , v roce 1967 pak vycházejí sbírky „Halleyova kometa“ a „Odlévání zvonů“.

V sedmdesátých letech 20. století pak Seifertovy vycházejí sbírky „Morový sloup“ (samizdat 1973, Německo 1977, v Československu pak 1981), a „Deštník z Piccadilly“ (1979), jedním z vrcholů Seifertovy pozdní tvorby se stává kniha vzpomínek „Všecky krásy světa“ (samizdat 1979, Německo, Kanada 1981, Československo 1982).

V roce 1983 pak vychází Seifertova poslední básnická sbírka „Býti básníkem“.

Jaroslav Seifert umírá v Praze 10. ledna roku 1986.

Miroslav Holub, český básník, esejista, překladatel a lékař-imunolog, přichází na svět 13. září roku 1923 v Plzni v rodině právního úředníka a profesorky jazyků.

V mládí Holub studuje na plzeňském klasickém gymnáziu, po jehož absolvování v roce 1942 pracuje (za okupace jsou české vysoké školy uzavřeny) až do konce druhé světové války jako dělník na dráze.

Po válce pak Miroslav Holub působí jako pomocný vědecký asistent na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy (viz Karel IV. Lucemburský) (v letech 1945–52), zároveň studuje lékařskou fakultu (v letech 1946–53).

Po skončení studia Miroslav Holub pracuje nejprve na patologii v pražské nemocnici na Bulovce, poté působí jako vědecký pracovník v Mikrobiologic­kém ústavu Čs. akademie věd - v šedesátých letech pak Holub působí v podobných vědeckých institucích i v zahraničí, mimo jiné ve Spojených státech amerických či v Německu.

Od roku 1972, když se předtím podrobí veřejné sebekritice za své politické postoje v období tzv. pražského jara v roce 1968, působí pak Miroslav Holub v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny, kde se věnuje imunologii – v Institutu Holub působí až do roku 1994.

Poté se Miroslav Holub věnuje opět vědecké práci (v oboru imunologie) v Mikrobiologickém ústavu (nyní již jen) České akademie věd.

Holubovy literární začátky spadají do období konce druhé světové války, kdy poprvé uveřejňuje své básně v různých časopisech a ve sbornících „Ohnice“ – již v této době je Miroslav Holub básníkem osobitým, tato jeho osobitost spočívá v tom, že vědec, člověk rozumový, v něm vede ruku básníka – umělecké vnímání světa je u Holuba podřízeno rozumové úvaze, jeho básnický projev je pak střídmý a věcný, forma a stavba Holubových básní je zcela racionální.

Po období básnických začátku pak přichází období několikaletého Holubova literárního odmlčení - Miroslav Holub se věnuje výhradně medicíně a vědecké práci.

Tvořit opět Miroslav Holub začíná na konci padesátých let – v roce 1958 vychází jeho první básnická sbírka „Denní služba“, následovaná sbírkami „Achilles a želva“, „Slabikář“ (1961) a „Jdi a otevři dveře“ (1962).

Na začátku šedesátých let pak vznikají i další Holubovy knihy: v roce 1963 „Kam teče krev“, „Zcela nesoustavná zoologie“ a „Tak zvané srdce“ – v těchto sbírkách Holub z různých pohledů kritizuje tzv.„vědecký (tj. marxistický) světový názor“.

Na konci šedesátých let pak Miroslav Holub píše sbírky „Ačkoli“ (1969) a „Beton“ (1970).

V sedmdesátých letech, za husákovské (viz Husák, Gustáv) normalizace, Miroslav Holub nepublikuje, přesněji řečeno, publikovat nesmí – důvodem jsou jeho politické názory v období tzv. pražského jara a jeho báseň, v níž v lednu roku 1969 reaguje na sebeupálení J. Palacha (viz Palach, Jan), svolení mocných se básník nedočká ani po pokořující veřejné sebekritice v deníku Práce v roce 1973, kdy se kaje za své politické názory na konci šedesátých let – sbírka „Naopak“ vychází až v roce 1982.

Do roku 1989, kdy je v Československu obnoven demokratický politický systém, pak Holub vydává ještě sbírku scénických básní „Interferon čili O divadle“ (1986).

Po roce 1989 pak Miroslav Holub, již zcela bez omezení, vydává sbírky „Sagitální řez“ (1989), „Syndrom mizející plíce“ (1990) a „Ono se letělo“ (1994).

Jako prozaik je Miroslav Holub znám jako autor osobitých esejistických cestopisů z cest do Spojených států amerických, Číny, Indie atd. – jsou jimi „Anděl na kolečkách“ (1963), „Žít v New Yorku“ (1969) a „Aladinova lampa“ (1996).

Kratší prozaické texty a texty publicistické (fejetony apod.) pak vycházejí v Holubových knihách „Tři kroky po zemi“„K principu rolničky“ (1963), (1987), Holubovy sebereflexe, vztahující se k jeho vlastní tvorbě jsou pak shrnuty v knihách „Maxwellův démon čili O tvořivosti“ (1988), „Skrytá zášť věku“ (1991) a „O příčinách porušení a zkázy těl lidských“ (1996).

Dílo Miroslava Holuba je, bohužel, známé více v zahraničí než-li u nás, jeho knihy byly dosud přeloženy do více než čtyřiceti světových jazyků.

Miroslav Holub umírá 14. července roku 1998 v Praze.

Karel Hlaváček, český básník a výtvarník, významný představitel české literární dekadence a symbolismu, přichází na svět 29. srpna roku 1874 v pražské Libni v dělnické rodině.

V mládí Hlaváček vystuduje reálné gymnázium, poté dva roky studuje filozofii – též se pokouší o přijetí na uměleckoprůmyslovou školu, ale není přijat.

Po celý svůj krátký život je Karel Hlaváček velmi aktivním členem Sokola, zároveň ale žije v chudobě, ve velmi stísněných podmínkách, bez stálého zaměstnání.

Literární dílo (či přesněji básnické dílo) Hlaváčkovo je, ač rozsahem poměrně skrovné, svým významem jedním z nejpřínosnějších básnických počinů devadesátých let 19. století – často je označováno za nejčistší projev české dekadence, Karel Hlaváček sám je někdy označován jako „Karel Hynek Mácha devadesátých let 19. století“. Jako významný představitel českého symbolismu a dekadence Hlaváček spolupracuje s časopisem Moderní revue.

Karel Hlaváček svojí poezií velice jímavě dokáže vyslovit melancholické nálady raněného lidského individua a jeho stesk po neuskutečněném a neuskutečnitelném – jeho lyrika teskných nálad, zmaru a smrti je pak nejvíce zřetelná v jeho básnické sbírce „Pozdě k ránu“ z roku 1896: některé básně této sbírky mají charakter čehosi až neskutečného (symbolistního), berou na sebe podobu horečnatých představ, nezávislých na skutečnosti.

Básník Karel Hlaváček se celý život cítí společenským vyděděncem, nenachází, a snad ani nechce nalézt, ve společnosti své místo – z tohoto pocitu vyděděnosti, vykořeněnosti, pak roste Hlaváčkova individuální společenská vzpoura, která pak vrcholí v jeho básnické sbírce „Mstivá kantiléna“ z roku 1898 – v básních této sbírky Hlaváček mistrným způsobem vyjadřuje deziluzi z marné vzpoury jedince, společenského vyděděnce, proti společenskému establishmentu; tichá lyričnost veršů pak na čtenáře působí zvláštním, podmanivým kouzlem.

Až po Hlaváčkově smrti, v roce 1934, vychází pak jeho básnická sbírka „Žalmy“ (tato sbírka je nedokončená), v nichž je již patrný Hlaváčkův odklon od symbolismu, odklon, k němuž začíná docházet v posledním období jeho tvorby.

15. června roku 1898 Karel Hlaváček v Praze předčasně umírá – příčinou smrti je tuberkulóza.