Životopisy online – osobnosti, celebrity

Giotto, vlastním jménem Ambrogio di Bondone, italský malíř, sochař a architekt, tvůrce období gotiky, přichází na svět někdy kolem roku 1266 ve Vespignano u Florencie.

Podle legendy objeví jeho talent Cimabue, když ho jednou přistihne na pastvě, jak kreslí na kámen obraz madony. Cimabue se pak stává jeho učitelem, až žák záhy předčí mistra.

V letech 1285–1290 pak pracuje Giotto v Assisi, poté v letech 1303–1310 v Padově a pak postupně ve Florencii, Veroně, Ravenně, Neapoli a Římě, kde kolem roku 1310 vytváří mozaiku v chrámu sv. Petra.

Giotto je osobním přítelem Dante Aleghieriho, s nímž se seznámí s Parmě roku 1300 a jehož podobiznu posléze začlení do fresky v kapli Palazza del Podesta ve Florencii.

Poslední roky života pak Giotto zasvěcuje architektuře a sochařství, roku 1334 je jmenován prvním architektem florentského dómu, kde staví zvonici, kterou pak vyzdobí reliéfy.

Giottovo dílo je pro své věrné napodobení přírody chváleno již jeho současníky – zjevné pokroky v pozorování a vystižení skutečnosti (žánrové figurky, detaily zátiší apod.) jsou však v jeho obrazech spojeny s tradičními schématy (hory, stromy…), disproporce v jeho malbách vznikají též mezi postavami a architekturou.

Giottovým hlavním přínosem malířství je nový kompoziční postup, jehož užívá – předvádí na obraze výjev, který se jakoby odehrává před divákem na jevišti a který zobrazuje prostorový výsek v podstatě jako optickou a tělesnou jednotu, zobrazený předmět a umělec (či divák) se tak dostávají do vědomého vztahu.

Z principů tohoto kompozičního postupu pak vyplývají pro malíře (Giotta) další úkoly - zobrazení perspektivní prostorové konstrukce, stejnoměrná modelace a barevná kompozice: na Giottových obrazech pak postavy stojí pevně na zemi, jsou plně plasticky vyvinuty a mají vymezené místo v prostoru. Všechny postavy a předměty v obraze mají vztah k celku a v tomto celku mají u svoji určitou funkci, z toho pak vzniká dojem, že vše v obraze je tam nutně, ne nahodile, obraz pak působí dojmem umělecké monumentality.

Smyslová zkušenost a přirozené zákonitosti vnějšího světa tvoří však u Giotta pouze východisko – obraz je pro něj novou skutečností, v níž si představivost stanovuje vlastní zákony: vznik samostatného světa umění, umění, jež má vlastní zákony, úkoly a měřítka, osvobození obraznosti jako vlastní síly uměleckého vývoje znamená pak počátek renesančního malířství – Giotto je posléze italskými renesančními spisovateli oslavován jako „obnovitel malířství“.

Hlavním nositelem uměleckého výrazu k Giottově díle jsou postavy – titánské typy, plné přirozené síly a životního zdraví, spíše drsné než půvabné, se pak stávají vzorem pro klasiky renesance. Giotto se ve své tvorbě snaží o jejich co nejplastičtější zobrazení.

Další z Giottových primátů v malířství spočívá v tom, že je to on, kdo jako první ztvárňuje ve svých obrazech postavy nahlížené zezadu a z profilu, což zvyšuje dojem prostoru na jeho malbách.

Giotto se ve své tvorbě vrací k antice – avšak není to návrat ve smyslu napodobování hotových antických motivů, je to návrat ve smyslu formulace základního názoru na poslání umění – přirozená prostorová souvislost, vyvážená kompozice a reliéfní pojetí tvaru v jeho obrazech obnovují monumentalitu a ideálnost v antickém smyslu.

Giotto pokládá svojí tvorbou základy k jednotnému malířskému slohu po celé Itálii - jeho bezprostřední následovníci ve 14. století ho však nepochopí a opustí jeho jednoduchý, a přitom velkolepý sloh a pěstují buď drobná pozorování a podrobná líčení své doby nebo dekorativní zdobnost, půvab linií, nádheru barev a drahých materiálů.

Teprve Masaccio pokračuje v Giottově monumentálním slohu - začíná renesance.

Pro italské malířství znamená Giotto to samé co Dante Aleghieri pro italskou literaturu, teprve jím začíná italské malířství v pravém slova smyslu…

Na závěr ještě několik Giottových významných děl: „Výjevy ze života Josefa egyptského a Krista“ (fresky malované kolem roků 1285–1290 v Assisi), „Krucifix“ (1295), „Výjevy ze života sv. Františka“ (fresky malované v letech 1325–1329 ve Florencii), „Kristus zachraňuje apoštoly“ (fresky malované v roce 1310 v chrámu sv. Petra ve Vatikánu v Římě) atd.

8. ledna roku 1337 Giotto ve Florencii umírá.

Albrecht Dürer, německý malíř a grafik, tvůrce, který geniálně spojuje renesanční touhy po uměleckém řádu se středověkou zálibou v tajemném, přichází na svět 21. května roku 1471 v Norimberku jako třetí z osmnácti dětí zlatníka Albrechta Dürera a jeho ženy Barbory, rozené Holperové (je dcerou Dürerova zlatnického mistra).

Malý Albrecht se nejprve vyučí v otcově zlatnické dílně , ale když záhy prokáže malířské nadání (již v roce 1484 kreslí podle zrcadla vlastní podobiznu, v roce 1485 pak „Madonu s děťátkem a anděly“), dovolí mu otec, aby se věnoval malířství – v roce 1486 pak Dürer vstupuje do dílny M. Wolgemuta, nejpřednějšího malíře Norimberku té doby.

V letech 1490–1494 podniká Dürer cestu do Kolmaru, kde se chce setkat s M. Schongauerem – k setkání však nedojde, Schongauer umírá předtím, než Dürer do Kolmaru dorazí. Při svém putování Dürer pravděpodobně navštíví i Štrasburk, Augšpurk a Basilej.

Po návratu do Norimberku se Dürer v roce 1494 žení s Anežkou Freyovou.

Hned příští rok podniká Dürer svojí první cestu do Itálie.

V roce 1497 Dürer zakládá v Norimberku svoji vlastní dílnu - brzy na to se sbližuje se všemi významnými osobnostmi rodného města, zvláště pak s učeným a duchaplným patriciem Willibaldem Pirchheimerem.

V letech 1505–1507 cestuje Dürer podruhé do Itálie, do Benátek, v roce 1518 pak pobývá s Augšpurku. V letech 1520–1522 podniká, již jako slavný malíř cestu do Holandska, kde je přijat s velkými poctami a kde se setkává s řadou holandských umělců a s Erasmem Rotterdamským – a přestože mu městská rada antverpská nabízí za to, že zůstane, dům v Antverpách a roční důchod 300 zlatých, Dürer se vrací domů, do Norimberka.

Velikost Albrechta Dürera spočívá zejména v geniálním spojení renesanční touhy po uměleckém řádu se středověkou zálibou pro mnohost, rozmanitost a tajemnost – Dürer je prvním německým univerzálním umělcem, umělcem, jenž usiluje o svobodu uměleckého tvoření: Dürer mnoho cestuje, poznává kulturní střediska své doby – tím přerůstá hranice maloměsta, Norimberka a stává se umělcem vpravdě světovým.

Dürer je zároveň malířem, dřevorytcem, mědirytcem a autorem teoretických knih o perspektivě a o proporcích v malířství – roku 1525 vycházejí jeho teoretické studie o perspektivě, stínování těles apod. pod názvem „Underweysung der messung mit zirckel und richtscheydt“, po Dürerově smrti pak vychází v roce 1528 ve čtyřech dílech jeho práce o proporcích lidského těla.

Dürerovým velkým malířským vzorem je M. Schongauer, zejména pak jeho grafická tvorba, při první cestě do Itálie na něj pak hluboce zapůsobí Mantegna, jehož prostřednictvím poznává antické umění – původní antiku Dürer nikdy nestuduje, mimochodem, nikdy ani nenavštíví Řím.

Dürer je významnější jako grafik než jako malíř – Dürer malíř vytváří obrazy (je jich méně než jedno sto), které udivují svojí pečlivostí a čistotou svého řemeslného provedení, přesností kresby a jasnou barevností, podle vlastních svědectví podmalovává své deskové obrazy pětkrát i šestkrát. Z těch nejznámějších lze jmenovat např. „Růžencová slavnost“ (1506)„Adam“ , (1507), „Eva“ (1507), „Všichni svatí“ (1511) či níže zmíněný obraz „Čtyři apoštolové“ (1526).

Postupem let spěje Dürerův celkový umělecký vývoj ke stále větší jednoduchosti, uměřenosti a vnitřní monumentálnosti – na konci Dürerova díla pak stojí „Čtyři apoštolové“, přerůstající duchovním soustředěním obvyklou lidskou míru.

Dürer je i vynikajícím portrétistou (např. „Podobizna Bernharda van Rasten“ z roku 1521) – to nejpodrobnější studium každého, i toho nejdrobnějšího detailu dokáže spojit s přesnou a pronikavou psychologickou charakteristikou portrétovaného – hloubku Dürerovy introspekce pak nejzřetelněji ukazují jeho autoportréty.

Nicméně základem Dürerovy tvorby je kresba – málokterý světový malíř se mu vyrovná přesností postřehu a dokonalým ovládnutím vyjadřovacích prostředků. Dürer kreslí vším – štětcem, křídou, uhlem, kovovou tužkou i perem, které je mu nejmilejší.

Dürerovy kresby tvoří dvě skupiny – jednak jsou to náčrty obrazových kompozicí nebo studie detailů (hlav, rukou atd.), jednak volné kresby krajin, zvířat, květin a mnohé portréty, které nejsou jen přípravou na obrazy, nýbrž jsou dílem samy o sobě – v kresbách krajin pak stojí Dürer stojí na počátku novověké krajinomalby.

Nejslavnějším oborem Dürerovy tvorby je pak grafika, dřevořez a mědiryt – prvním velkým dílem, kterým Dürer překonává tehdejší německý dřevořez, jenž zvláště v Dürerově rodišti, Norimberku, dosahuje významné úrovně, je jeho cyklus „Apokalypsa“ z roku 1498.

Své nejhlubší a nejdelikátnější myšlenky ale svěřuje Dürer mědirytu – vedle běžných biblických námětů si vybírá náměty mytologické, alegorie a náměty žánrové, jeho nejslavnějšími mědiryty pak jsou „Rytíř, Smrt a Ďábel“ (1513), „Melancholie“ (1514) či „Nemesis“ (1500–3).

Dürer také pracuje technikou suché jehly, čímž dosahuje zdání malby (např. „Svatý Jeroným v krajině“ z roku 1512).

Albrecht Dürer je prvním německým malířem, který se vyrovnává, i když svým osobitým způsobem, velkým osobnostem italského renesančního malířství, s Raffaelem si pak dopisuje a vymění si s ním svoji podobiznu za několik jeho kreseb.

Dürer je též společensky činný – se zájmem sleduje všechny duchovní tendence své doby, podílí se na humanistických studiích, sleduje reformační hnutí M. Luthera.

Na závěr je nutno říci, že Dürer ve svém díle vyjadřuje strhující formou niterný život středoevropského člověka na osudovém předělu mezi středověkem a novověkem, jeho vliv pak působí na vývoj dalšího malířského umění nejen v Německu, nýbrž i v Nizozemí a Itálii.

Albrecht Dürer umírá 6. dubna roku 1528 v Norimberku.

Sandro Botticelli, vlastní jménem Alessandro di Mariano Filipepi (přídomek Botticelli získává nejspíše v zlatotepecké dílně svého bratra, kde nějaký čas pracuje, podle italského „battigello“, tj. zlatotepec), slavný italský renesanční malíř, přichází na svět v roce 1445 ve Florencii v rodině barviče kůží.

O životě Botticelliho toho dnes mnoho známo není, nicméně ví se, že takřka celý život pobývá ve Florencii, s výjimkou let 1481–1482, kdy pobývá v Římě – ve Florencii patří Botticelli ve skupině umělců kolem medicejského dvora. V pozdějším věku na Botticelliho výrazně působí náboženský reformátor Savonarola.

Botticelli patří k nejpopulárnějším renesančním umělcům 15. století, jako žák Fra Filippa Lippiho usiluje o co největší zvroucnění malířského výrazu – naturalismus quattrocenta, z něhož původně vychází, překonává trojím způsobem: zdůrazněním kresby, idealizací postav a obohacením obsahu – Botticelli je vynikajícím kreslířem, jedinečným způsobem, tak jako nikdo jiný, dokáže vyjádřit chvatný pohyb figury, vlasově ostrá čára, připomínající dřevoryt, nejenže přesně vymezuje tvar, nýbrž i kompozičně spojuje obraz, který pak působí jako ornamentální plošná dekorace, skládající se z navzájem proplétajících se linií.

Nadvládě linie podřizuje Botticelli tvar, kompozici i barvu – chladné, vzdušné tóny barev na jeho malbách připodobňují jeho obrazy ke goblénu, v době, kdy ideálem výtvarného umění je hubená postava s dlouhým krkem a plochým poprsím, vytváří nový, idealizovaný typ ženy s úzkým obličejem, vysedlou bradou a smutnýma, daleko od sebe položenýma očima (je mu proto vytýkáno, že vyhledává souchotinářské modely).

Botticelli ve svých obrazech klade velký důraz na obsah - v duchu dvorského humanismu si vybírá mytologické náměty a složité alegorie: Botticelliho rané období, v němž převládají obrazy madon, vyvrcholuje obrazem „Klanění tří králů“ (asi 1475), určeném původně pro kostel Santa Maria Novella ve Florencii – na tomto obraze zachycuje Botticelli podobizny členů medicejské rodiny: před Ježíškem klečí Cosimo st., v popředí Piero a Lorenzo, za nimi pak stojí Giulliano (zavražděný v roce 1478 ve florenstském dómu při povstání Pazziů), vpravo se namaluje sám Botticelli ve žlutém plášti.

Nejznámějším Botticelliho náboženským obrazem je „Madona del Magnificat“ (1481–82), mající formu tonda – zálibu pro tondo přejímá Botticelli od Fra Lippiho a rozvíjí v něm složitou hru vzájemných vztahů pomocí pohledů, spojujících jednotlivé postavy.

Nesmrtelnou slávu a uznání získávají Botticellimu především dva obrazy „Jaro“ (Primavera, kolem 1478) a „Zrození Venuše“ (kolem 1485). Oba dva tyto obrazy maluje Botticelli pro vilu Reale Lorenza Medici v Castellu – námět pro „Jaro“ si Botticelli vybírá z antické literatury, jeho poradcem je přitom básník medicejského dvora A. Poliziano: obraz má následující kompozici – uprostřed obrazu stojí Venuše jako zosobněná matka přírody, nad ní vypouští Amor šíp, Merkur zahání mlhu, Grácie tančí, Flóra kráčí ověnčena v překrásném květovaném šatě, Zefýr přináší Primaveru, celý výjev se přitom odehrává v pomerančovém háji. Podnětem k namalování obrazu „Zrození Venuše“ je patrně báseň již zmíněného Polizianiho, báseň oslavující Simonettu Vespucci, předčasně zesnuvší idol Florencie, jako Afrodité Anadyomené – na obraze bohové mírných větrů, Zefýr a Chlóris, ženou zlatovlasou Venuši, plující v lastuře, ke břehu, kde Héra skryje její nahotu rudým vyšívaným pláštěm, ostré, preciózní linie vytvářejí arabesku, celek působí, jak je u Botticelliho téměř pravidlem, jako goblén.

V Botticelliho pozdních dílech jsou pod vlivem myšlenek náboženského reformátora Savonaroly půvab a líbeznost asketickou vážností a vzrušenou expresí, ilustrace k Dantově „Božské komedii“ jsou kresleny výraznou obrysovou linií bez modelujícího šrafování.

Botticelli se svým dílem pokouší vytvořit na naturalistickém základě nový idealizující sloh, přičemž se ale s naturalismem nerozchází – odtud pak pochází patrně jeho oblíbenost u umělců doby secese.

17. května roku 1510 Sandro Botticelli ve Florencii umírá.