Životopisy online – osobnosti, celebrity

Jan Švankmajer, český režisér, scénárista, výtvarník a animátor, jedna z nejvýznamnějších žijících osobností českého filmu, přichází na svět 4. září roku 1934 v Praze v rodině aranžéra výloh.

Vzdělání Švankmajer získává nejprve na pražské Vyšší škole uměleckého průmyslu, poté studuje obor loutkářské scénografie a režie na Divadelní akademii múzických umění (též v Praze).

Od roku 1958 Jan Švankmajer působí ve svobodném povolání (věnuje se převážně grafice a kresbě), o dva roky později v roce 1960 pak zakládá Divadlo masek (divadlo přináleží k Divadlu Semafor), v roce 1962 Jan Švankmajer nastupuje jako režisér v divadle Laterna Magika.

V roce si Jan Švankmajer splní sen – natáčí svůj první film, nazvaný „Poslední trik pana Schwarzewalda a pana Edgara“, snímek, v němž se vzájemně trumfují (a nakonec i zničí) dva kouzelníci ve varieté. Již od počátků své tvorby přitom Jan Švankmajer používá netradiční tvůrčí postupy – umně kombinuje živé herce s animací, chytře využívá možností filmového triku.

V roce 1965 Jan Švankmajer natáčí svůj druhý snímek – jmenuje se „J. S. Bach – Fantasia g moll“. Po jeho úspěchu pak o rok později vznikají ve Švankmajerově režii další dva snímky – „Et cetera“ a „Rakvičkárna“.

Do roku 1970 pak vznikají ještě další čtyři Švankmajerovy filmy - „Historia naturae“ (1967), za nějž je mu udělena na festivalu v Oberhausenu cenu Maxe Ernsta, „Byt“ (1968), „Tichý týden v domě“ (1969) a „Don Šajn“ (1970).

V roce 1970 se Jan Švankmajer stává po setkání s V. Effenbergerem členem Surrealistické skupiny, ve stejném roce pak vzniká i Švankmajerův hraný reportážní snímek „Kostnice“.

V sedmdesátých letech Jan Švankmajer, kromě své filmové tvorby, pracuje jako scénograf v divadle Činoherní klub v Praze, ve druhé polovině sedmdesátých let pak společně se svojí manželkou (Eva Š.) vytváří keramické artefakty.

Za normalizace není Švankmajerovo dílo československým komunistickým režimem příliš vítáno, nicméně, tvořit je Švankmajerovi dovoleno – v sedmdesátých a osmdesátých letech vznikají pak slavné krátko- a středometrážní snímky „Otrandský zámek“ (1976), „Zánik domu Usherů“ (1980), natočený na motivy povídky E. A. Poea  či hrůzná filmová vize „Jáma a kyvadlo“ (1983) na motivy povídky stejného autora.

V roce 1987 pak Jan Švankmajer natáčí svůj první celovečerní film (všechny jeho dosavadní práce byly pouze krátko- či středometrážními snímky), a to film „Něco z Alenky“ na motivy knihy L. Carolla.

Po pádu komunistického režimu v Československu a obnovení demokratického zřízení v roce 1989 natáčí hned v roce 1990 Jan Švankmajer groteskní hříčku „Konec stalinismu v Čechách“ , o dva roky později vzniká krátkometrážní dílko „Jídlo“.

V roce 1994 vzniká Švankmajerův druhý celovečerní film, a to film „Lekce Faust“  – ve filmu se zaskví v hlavní roli, spojující v sobě jak Fausta, tak Mefistofela, herec P. Čepek.

Další Švankmajerův snímek „Spiklenci slasti“ z roku 1996 nahlíží groteskním pohledem na problematiku sexuálních úchylek a dosahování slasti.

V roce 2000 pak Jan Švankmajer natáčí svůj třetí celovečerní film „Otesánek“ na motivy lidové pohádky – za tento film je Švankmajer oceněn v roce 2001 dvěma Českými lvy (za nejlepší film a za výtvarné řešení).

Kromě vlastních filmů se Jan Švankmajer spolupracuje jako výtvarník na mnoha filmech ostatních tvůrců - jeho specifický výtvarný rukopis je k vidění mimo jiné ve snímcích „Adéla ještě nevečeřela“ (1977), „Tajemství hradu v Karpatech“ (1981) či „Tři veteráni“ (1983).

V současnosti (psáno na podzim 2004) natáčí Jan Švankmajer svůj čtvrtý celovečerní snímek, nazvaný „Šílení“.

Quentin Tarantino, americký režisér, se narodil 27. března roku 1963 poloviční Indiánce a sociální pracovnici Connii Tarantinové. Jméno dostal podle matčiny oblíbené televizní postavy Quinta, kterého hrál Burt Reynolds v seriálu „Gunsmoke“.

Když jsou Quentinovi dva roky, stěhuje se rodina do Los Angeles. Malý Quentin se již od ranného dětství s matkou dostává do kina na spoustu filmů – v osmi letech vidí eroticky zabarvené „Tělesné vztahy“ s Jackem Nicholsonem a v devíti pak bezvýchodné Boormanovo „Vysvobození“.

Filmy hltá Tarantino jedním dechem a pak se mu ve dvaadvaceti splní životní sen – začíná pracovat v prestižní renomované videopůjčovně Videos Archives na Manhattan Brach. Tady se setkává s Rogerem Avarym, Jerrym Martinezem a Randem Vosslerem, s nimiž tráví celé dny přisátý očima k obrazovce videa.

V této době také Quentin navštěvuje herecké kurzy a pokouší se získat roli ve filmu (nakonec si zahraje pouze v TV seriálu), přičemž se drze hlásí k neexistujícím rolím v existujících filmech. Tvrdí, že si „zahrál“ epizodní roli v Godardově „Králi Learovi“, kterého v Americe nikdo neznal, a ve filmu „Dawn of the Dead“ Georga Romera, kde využil podobnosti s jedním z motorkářů.

Také se pokouší o vlastní filmovou tvorbu – s kamarády v roce 1986 natáčí amatérský snímek „Narozeniny mého nejlepšího přítele“, který však po vyvolání nedokáže sestříhat do konečné verze, takže snímek nikdy není zveřejněn.

Zanedlouho pak tento nadšený filmový samouk, který nikdy nedokončil ani střední školy a který za své vzory již od mládí uvádí Jean-Luca Godarda, Jeana Sierra Melvilla, Johna Woo, Briana de Palmu, Daria Argenta a další, opouští videopůjčovnu a začíná redigovat scénáře pro Cineter, malou hollywoodskou produkční společnost. Zde potkává Lawrence Bendera, o němž prohlásí, že je to jediná kmotřička v kravatě.

V roce 1987 začíná pracovat na svém prvním scénáři „Pravdivá romance“ - prodává ho až v roce 1991 za padesát tisíc dolarů. O rok později (1992) pak pracuje na scénáři k filmu „Takoví normální zabijáci“.

O Tarantina scénáristu je veliký zájem, o Tarantina režiséra naopak takřka nulový. Ale Tarantino se nevzdává a píše třetí scénář, který je rozhodnut sám si zrežírovat. Film „Gauneři“ má být superlevný film natočený za honorář z „Pravdivé romance“. Roku 1991 natáčí Tarantino vybrané scény se Stevem Buscemim jako panem Růžovým (jednotlivé postavy filmu mají „barevná“ jména) a se sebou samým v roli pana Bílého. Tyto scény pak Tarantino ukáže lidem od filmu k posouzení – velmi dobrý dojem udělá např. na režiséra a výtvarníka Terryho Gilliama.

Problém je ale v tom, že příběh několika gangsterů, kteří se po neúspěšném přepadení klenotnictví schovávají v prázdném skladišti a snaží se mezi sebou vypátrat práskače, je na svoji dobu natolik originální, že se do jeho financování nikomu nechce.

Naštěstí Benderův učitel herectví zná ženu herce a producenta Harveyho Keitela, který je scénářem natolik zaujat, že se dá ihned do shánění peněz na jeho natočení. Hlavně díky němu se podaří natočit film za 1,5 milionu dolarů na profesionální úrovni.

„Gauneři“ mají mezi filmovými fanoušky obrovský úspěch, stávají se ihned po svém uvedení do kin kultovní záležitostí. Tarantino je náhle persona grata – je mu nabídnuto režírování „Nebezpečné rychlosti“, ale odmítá; film je později natočen v hlavních rolích s Dennisem Hopperem a Keanu Reevesem. Tarantinova pozice je taková, že může natočit jakýkoliv film, jediná podmínka je, že se musí vejít do rozpočtu 10 milionů dolarů  – Tarantino tuto podmínku beze zbytku plní, když se rozhodne natočit film „Pulp Fiction: Historky z podsvětí“.

„Pulp Fiction“ (tento termín se používá jako pojmenování pro laciné krváky) začíná psát Tarantino v Amsterodamu pro společnost Miramax, divizi společnosti Walta Disneyho, v produkci Dannyho DeVita. Původně uvažuje, že by každou ze tří jeho částí natočil jiný režisér, ale při psaní scénáře se do svých postav natolik zamiluje, že si celý film nechává pro sebe.

Do hlavních rolí zabijáků Tarantino obsazuje Johna Travoltu, jenž je v té době na hereckém dně a Samuela L. Jacksona, který hrál již v „Pravdivé romanci“, ke které Tarantino napsal scénář.

Zbytek hereckého obsazení tvoří především Bruce Willis, Harvey Keitel, Tim Roth, Christophen Walken a jiní. Vesměs jde o herce, s nimiž se Tarantino při své práci již dříve setkal.

Tarantino se vůbec rád upřednostňuje herce, které si v dobách své práce ve videopůjčovně oblíbil z videa a televize. To je případ nejen Travolty, ale i např. Lawrence Tierneye. Jednou se dokonce vyjádří, že by jednou rád natočil film s hlavním představitelem „Pobřežní hlídky“ Davidem Hasselhoffem(!).

Tarantino nezapomíná ani na své přátele z videopůjčovny – Rand Vossler měl původně natáčet „Takové normální zabijáky“, ale Oliver Stone ho nechal odstranit. Rogeru Avarymu, ještě než mezi nimi došlo v roztržce, produkoval jeho debut „Zabít Zoe“.

Ve svých čtyřiceti letech je Quentin Tarantino natolik kultovní postavou, že už dnes se najde obrovská spousta fanoušků, kteří si z jeho filmů vybírají detaily a skládají si z nich portrét režisérovy osobnosti – tak se například ví, že stejný vztah jako k lidem má Tarantino i ke jménům: jakmile si nějaké oblíbí, používá ho stále. Floyda najdeme v „Pravdivé romanci“ dokonce dvakrát a v „Pulp Fiction“ se tak jmenuje boxer, kterého zabije v ringu Butch. Vega je kromě postavy z „Pulp Fiction“ jméno i „toho zkurvenýho psychopata“, pana Světlého z „Gaunerů“, Alabama je hlavní postava v „Pravdivé romanci“ i bývalá postava pana Bílého v „Gaunerech“ atd.

Tarantinovy filmy hýří i interními fórky a narážkami: Eddie Bunker (pan Modrý) z „Gaunerů“ je skutečný bankovní lupič, jako boxerský předzápas v „Pulp Fiction“ je ohlášen zápas Vossler versus Martinez (Tarantinovi kamarádi z videopůjčovny), všichni kromě Vince (ve stejném snímku), který si balí, kouří cigarety zaniklé značky Red Apple. A tak by se dalo pokračovat takřka do nekonečna…

Tarantino ale není pouze režisérem, scénáristou a producentem, je i hercem. Přijímá roli v pokračování jednoho z nejoslnivějších a nejlevnějších debutů Mexičana Rodrigueze „Desperado“ (později spolu natočí „gangsterský horor“ „Od soumraku do úsvitu“), s Madonnou se objeví ve filmu Spikea Lee „Sex po telefonu“.Zahraje si i v romantickém „Somebody to Love“ od Alexandra Rockwella a ve fantaskní komedii „Johny zapíná rádio“.

Co se týče producentské práce, zakládá Tarantino produkční společnost A Band Apart, nazvanou podle Godardova kriminálního filmu nové vlny „Bande Part“. S pomocí této firmy dováží do Spojených států výrazné hongkongské filmy.

Poslední Tarantinovy práce nejsou již přijímány s takovým nadšením jako „Gauneři“ nebo „Pulp Fiction“. Natočil autorskou povídku ve filmu „Čtyři pokoje“, a ačkoliv jeho povídka byla přijata vcelku dobře, film jako celek zcela propadl. Dále natočil poctu tzv. blackploating filmům „Jackie Brownová“, jenž byl přijat pro svoji roztříštěnost velice rozporuplně.

Přesto lze ale říci, že Quentin Tarantino, i kdyby už nikdy nic nerežíroval, neprodukoval nebo nehrál, navždy zůstane, zejména díky svým „Gaunerům“ a „Pulp Fiction“, jedním z velikánů světového filmu, člověkem, kterému se bez despektu přezdívá „muž pro novou brakovou éru“…

Bibliografie:

• Steven Jay Schneider: 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete (koupit v knihkupectví Eruditus.cz)

David Lynch (celým jménem David Keith Lynch), americký filmový scénárista, producent a režisér, autor provokativních a šokujících filmových snímků, přichází na svět 20. ledna roku 1946 ve městě Missoula v severoamerické Montaně v rodině vědeckého pracovníka amerického ministerstva zemědělství – v Montaně pak Lynch prožije i své dětství (v době Lynchova dospívání pak rodina Lynchových maloměsto opouští a cestuje za otcovou prací po celých Spojených státech).

Vzdělání David Lynch získává nejprve ve virginské Alexandrii (tady vystuduje střední školu), poté studuje malířství v Bostonu, ještě později pak přechází na Pensylvánskou Akademii výtvarných umění ve Filadelfii (1965–69).

Ještě za svých studií David Lynch natáčí svůj první „film“ – je jím čtyřminutový snímek „Six Figures Getting Sick“ (1967), o rok později pak točí (pětiminutový) snímek „Alphabet“ (Abeceda, 1968).

Svými prvními filmařskými pokusy David Lynch zaujme odbornou veřejnost a reakce na sebe nedá dlouho čekat – ještě stále na konci šedesátých let 20. století David Lynch získává stipendium Amerického filmového institutu: na základě tohoto stipendia pak David Lynch natáčí krátkometrážní snímek „Babička“ (The Grandmother, 1970) a krátce nato i svůj celovečerní (černobílý) filmový debut „Mazací hlava“ (Eraserhead, 1977) – tímto šokujícím snímkem, zobrazujícím lidskou brutalitu v té nejobnaženější podobě, se pak David Lynch poprvé silně zapíše do myslí filmových fanoušků.

O tři roky později, v roce 1980, David Lynch natáčí melodramaticky laděný snímek „Sloní muž“ (The Elephant Man, 1980), kde vypráví skutečný příběh muže (Angličana Johna Merricka, žijícího na konci 19. století), postiženého vzácnou nemocí, znetvořující mu tvář.

Obrovský komerční úspěch „Sloního muže“ podnítí Davida Lynche k další práci – již v roce 1984 pak vzniká na motivy románu F. Herberta sci-fi film „Duna“ (Dune, 1984), nicméně uvedení snímku do americké distribuce končí naprostým fiaskem.

V roce 1986 David Lynch přichází s filmem „Modrý samet“ (The Blue Velvet, 1986), kde se podivná, navenek klidná a ospalá, atmosféra maloměsta se mění ve svět brutálních sexuálních praktik a obskurních mezilidských vztahů poté, co je nalezeno uříznuté lidské ucho – tímto filmem se David Lynch vrací ke kořenům své tvorby, „Modrý samet“ si získává pověst stejně skandálního snímku jako byl snímek „Mazací hlava“…

V roce 1990 David Lynch přichází se snímkem „Zběsilost v srdci“ (Wild at heart, 1990), s nímž získává Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes.

O dva roky později David Lynch natáčí snímek „Twin Peaks“ (1992) – film, který je filmovou adaptací stejnojmenného třicetidílného televizního seriálu („Městečko Twin Peaks“, 1989–91), vyprávějícího provokativní příběh z amerického maloměsta s detektivní zápletkou – a zatímco televizní seriál se setkává na celém světě s obrovskou vlnou zájmu, filmová verze již tak úspěšná není.

Další film pak David Lynch natáčí v roce 1996, kdy uvádí do americké distribuce svůj snímek noir film „Lost highway“ (1996).

O tři roky později, v roce 1999, pak David Lynch natočí snímek, jehož děj a atmosféra se ostatním „lynchovským“ snímkům dost vymyká – film „Příběh Alvina Straighta“ (The Straight Story, 1999) vypráví melodramatický snímek starého muže, který se na zahradním traktůrku vydává napříč Spojenými státy navštívit svého nemocného bratra.

Ke „svému“ stylu se David Lynch vrací v roce 2001 snímkem „The Mulholland Drive“ (2001), v němž myšlenkově navazuje na „Lost Highway“.

Kromě filmu se David Lynch aktivně věnuje i výtvarnému umění, jeho malířské práce (ovlivněné expresionismem) jsou ve světě oblíbeny a lze je nalézt v mnoha světových výstavních síních.

Na závěr ještě připomeňme, že Lynchova dcera Jennifer Lynch pokračuje úspěšně v otcových stopách, mezi její nejznámější filmové snímky patří film „Boxing Helen“ (Helena v krabici, 1992).

Akira Kurosawa, japonský filmový scénárista, režisér a producent, jeden z prvních světově proslulých představitelů japonského (asijského) filmu, přichází na svět 23. března roku 1910 v Tokiu v rodině učitele tokijské Vojenské akademie.

Vzdělání Kurosawa získává na malířské akademii, po jejím absolvování pak v konkurzu (v roce 1936) získává místo asistenta režie u japonské filmové společnosti Toho ( ponejvíce asistuje při režii slavnému Kadžiro Jamamotovi).

Kurosawův režijní debut přichází v roce 1943, kdy natáčí svůj první celovečerní snímek, nazvaný „Sugata Sanshiro“ (Velká legenda judo, 1943) – film, vracející se dějem do 19. století, vypráví příběh mistrů zápasu judo, výrazný je zde milostný prvek.

V první polovině čtyřicátých let 20. století (tedy v době probíhající druhé světové války) pak Akira Kurosawa natáčí ještě několik dalších snímků, mimo jiné filmy „Nejkrásnější“ (Ichiban utsukushiku, 1944, snímek, vyprávějící příběh dělnic z japonské zbrojovky je i s negativem zničen na konci války americkými jednotkami), „Zoku Sugata Sanshiro“ (snímek navazuje na film Sugata Sahshiro, 1945) či „Tora no o wo fumu otokotachi“ (Lidé, kteří šlapou tygrovi na ocas, 1945).

První filmový snímek, se kterým se Akira Kurosawa proslaví u japonských diváků, je pak snímek „Opilý anděl“ (Yoidore tenshi, 1948) – příběh vypráví melodramatický příběh lékaře, žijícího na předměstí poválečného Tokia (v tomto snímku se poprvé v Kurosawově filmu objevuje pozdější Kurosawův dvorní herec T. Mifune).

Po několika dalších snímcích, v nichž Akira Kurosawa nahlíží na budování moderního a demokratického poválečného Japonska, pak přichází senzace – do italských Benátek, na filmový festival, přiváží Akira Kurosawa v roce 1951 snímek „Rašomon“ (Rašo-mon, 1950), kde je vyprávěn příběh se samurajskou tématikou - Benátky jsou Kurosawou okouzlené, Akira Kurosawa získává Zlatého lva a japonský film pak jeho prostřednictvím cestu do celého světa.

Ve stejném roce (1951) Akira Kurosawa natáčí adaptaci románu F. M. Dostojevského (viz Dostojevskij, Fjodor, Michajlovič) „Idiot“, přeneseného pod názvem „Hakuchi“ do japonských reálií.

O rok později Akira Kurosawa natáčí snímek „Žít“ (Ikiru, 1952), vyprávějící příběh úředníka, který tváří v tvář smrti (umírá na rakovinu) přehodnocuje svůj pohled na svět.

V roce 1954 pak Akira Kurosawa natáčí svůj dnes patrně nejznámější a nejslavnější film, a to film „Sedm samurajů“ (Shichinin no samurai, 1954) – snímek, vyprávějící příběh sedmi samurajů, kteří brání malou vesničku proti nájezdům banditů, a oceněný Oscarem, se později stane předlohou slavného amerického westernu J. Sturgese „Sedm statečných“.

V roce 1957 Akira Kurosawa natáčí další adaptaci „západního“ literárního díla – vzniká film „Krvavý trůn“ (Kumonosu jo, 1957), v němž Kurosawa zasazuje děj Shakespearova Macbetha do reálií japonského feudalismu.

Ve stejném roce vzniká i Kurosawova adaptace divadelní hry M. Gorkého (viz Gorkij, Maxim) „Na dně“  – film nese jméno „Donzoko“.

Po několika dalších samurajských snímcích – např. filmy „Tři zločinci ve skryté pevnosti“ (Kakushi toride no san akunin, 1958), „Tělesná stráž“ (Yojimbo, 1961) či „Odvážní mužové“ (Tsubaki Sanjurô, 1962) – Akira Kurosawa přichází s dalším slavným snímkem, nesoucím jméno „Rudovous“ (Akahige, 1964).

Druhá polovina šedesátých let 20. století není již pro Kurosawu tak úspěšná tak jako předchozí desetiletí  – spolupráce s americkými filmaři na snímku „Tora! Tora! Tora!“ selhává, stejně tak další pokusy o filmování ve Spojených státech amerických, období tvůrčí krize pak vyvrcholí Kurosawovým neúspěšným pokusem o sebevraždu.

V sedmdesátých letech 20. století se Akira Kurosawa vrací do filmařského světa snímkem „Dodeska den“ (1970), vyprávějícím poetický příběh obyvatel chudinské velkoměstské čtvrti, o pět let později, v roce 1975 pak Kurosawa točí film „Děrsu uzala“ (Dersu uzala, 1975), na motivy povídek ruského spisovatele V. Arseňjeva, v roce 1980 vzniká Kurosawův historický velkofilm „Kagemuša“ (Kagemusha, 1980).

V dalších letech Akira Kurosawa natočí ještě několik dalších filmů, posledním je pak snímek „Madadayo“ (1993).

Akira Kurosawa umírá v Tokiu 6. září roku 1998.

Stanley Kubrick, americký filmový scénárista a režisér, autor jednoho z nejzásadnějších filmových snímků 20. století (je jím slavný film „2001: Vesmírná odysea“) a dalších dvanácti vesměs celosvětově proslulých snímků, přichází na svět 26. července roku 1928 v New Yorku (v Bronxu) v rodině lékaře (chirurga).

Zásadní zlom pro Kubrickův život nastává v době středoškolských studií (v letech druhé světové války) – Stanley Kubrick, již té době velký milovník jazzové hudby a šachů, dostává svůj první fotoaparát a brzy jej fotografování zcela pohltí – ve svých sedmnácti letech se pak Kubrick stává externím spolupracovníkem prestižního časopisu Look, který zveřejňuje jeho fotografie, který vznikají během cest po celých Spojených státech.

Do světa filmu vstupuje pak Stanley Kubrick v roce 1951, kdy vzniká jeho první filmový snímek, a to krátkometrážní (šestnáctiminutový dokumentární film) „Den boje“ (Day of the Fight, 1951), kde je zobrazen život boxera W. Cartiera.

O dva roky později, a několika dalších krátkometrážních snímcích, pak přichází do amerických kin první Kubrickův film celovečerní, nesoucí jméno „Strach a touha“ (Fear and Desire, 1953), vyprávějící příběh amerických válečných letců, sestřelených za druhé světové války na nepřátelském území.

Svůj druhý celovečerní snímek Stanley Kubrick natáčí v roce 1955 – snímek nese název „Vrahův polibek“ (Killer's Kiss, 1955), snímek třetí, z roku 1956, pak Stanley Kubrick pojmenovává jako „Zabíjení“ (The Killing, 1956).

V roce 1957 pak Stanley Kubrick, v této době již uznávaný hollywoodský režisér, natáčí protiválečný snímek „Stezky slávy“ (Paths of Glory, 1957) – film s K. Douglasem v hlavní roli se pak stává jedním z nejúspěšnějších filmových snímků této doby (a jedním z nejslavnějších válečných snímků vůbec).

V roce 1959 Stanley Kubrick spolupracuje s K. Douglasem (ten je tentokráte producentem, zároveň hraje titulní roli Spartaka) jako režisér (poté, co z tohoto postu odchází původně zamýšlený režisér A. Mann) na snímku „Spartakus“.

V roce 1961 Stanley Kubrick, po mnohých rozepřích, ať již profesionálních či osobních (partnerských) opouští Spojené státy americké a usazuje se na druhé straně Atlantiku – ve Velké Británii – tady pak v roce 1962 přichází se svojí černobílou verzí románu V. Nabokova „Lolita“.

Druhý Kubrickův „britský“ film, snímek „Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu“ (Dr Strangelove or: How I Learned To Stop Worrying And Love The Bomb, 1963), je satirou, zesměšňující studenou válku mezi Západem a Východem (titulní roli skvěle zosobnil P. Sellers).

Po několika nedokončených projektech pak přichází rok 1968 – v tomto roce Stanley Kubrick natáčí jeden ze svých nejslavnějších snímků, a to snímek „2001: Vesmírná odysea“ (2001: Space Odyssey), vzniklý ze spolupráce s autorem sci-fi literatury A. C. Clarkem.

O tři roky později pak Stanley Kubrick režíruje film „Mechanický pomeranč“ (A Clockwork Orange, 1971), skandální snímek, zobrazující zcela bez zábran násilné scény – film vzniká na motivy stejnojmenného románu A. Burgesse.

Rok 1975 je pak rokem vzniku Kubrickova snímku „Barry Lyndon“ (1975).

Svůj další celovečerní snímek natáčí Stanley Kubrick v roce 1980, kdy na motivy románu S. Kinga vzniká film „Osvícení“ (The Shining, 1980), hororově laděný snímek s J. Nicholsonem v titulní roli.

O dalších sedm let později Stanley Kubrick natáčí snímek, kritizující americkou účast během válečného konfliktu ve Vietnamu – snímek nese jméno „Olověná vesta“ (The Full Metal Jacket, 1987).

Od počátku devadesátých let 20. století pak Kubrick pracuje na snímku s pracovním názvem AI (Artificial Intelligence), tedy „Umělá inteligence“, nicméně práce na snímku jsou stále odkládány – Stanley Kubrick, vyžadující od sebe, od svých spolupracovníků i od techniky, ten největší možný díl perfekcionismu, čeká, až bude technický pokrok na té výši, že si bude moci ve snímku splnit i své nejodvážnější vizuální filmařské vize (tento snímek Stanley Kubrick již za svého života nenatočí, po jeho smrti jej dokončí S. Spielberg).

Kubrickův poslední film vzniká v roce 1997 na motivy novely A. Schnitzlera – snímek v hlavních rolích s T. Cruisem a N. Kidman nese jméno „Eyes Wide Shut“.

Stanley Kubrick, jedna z největších postav světového filmu, umírá na infarkt myokardu 7. března roku 1999 ve Velké Británii.