Životopisy online – osobnosti, celebrity

Valerianus (Publius Licimius Valerianus), římský císař v letech 253–260 našeho letopočtu, proslulý pronásledováním křesťanů, přichází na svět někdy v roce 198 našeho letopočtu.

Život Valeriánův je dnes víceméně zahalený tajemstvím – první určité zmínky o tomto císaři pocházejí z období vlády císaře Alexandra Severa, kdy Valerianus zastává úřad konzula.

Další zřetelné zmínky o Valeriánově životě pocházejí pak z roku 238 – v tomto roce se Valerianus spolupodílí na spiknutí Gordiana I. proti císaři Maximinovi Thraxovi (viz Maximinus Thrax).

Za vlády císaře Trebonia Galla (ten vládne v letech 251–253) je Valerianus velitelem římské legie na horním Rýně – když pak proti císaři povstane Aemilianus, postaví se Valerianus na císařovu stranu a spěchá mu se svým vojskem na pomoc: přichází ale pozdě, císař je zavražděn – Valerianus pak jeho smrt pomstí a poté je provolán římským císařem.

Po svém nástupu na římský císařský trůn začíná nový císař s pronásledováním křesťanů - kromě jiného nechá popravit biskupa Cypriána z Kartága a papeže Sixta II.

Za své vlády se pak Valerianus snaží zajistit celistvost římského impéria – přesto, nebo snad právě proto, rozdělí říši na dvě poloviny: vládu v té západní pak svěří svému synovi Gallienovi.

Valerianova vláda je vyplněna mnoha válkami - císař válčí především s germánskými kmeny a s Peršany – při jedné výpravě proti perskému králi Šápurovi I. pak padne v červnu roku do zajetí a brzy poté umírá.

Maximinus Thrax, první římský císař, který pochází z řad vojska, tedy první tzv. vojenský císař, přichází na svět v roce 172 našeho letopočtu jako syn gótského rolníka.

Původně je Maximinus Thrax nejspíše pastevcem, později pak vstupuje do římského vojska, kde pak začíná jeho strmá politická kariéra, končící až na samém vrcholu tehdejší moci – na trůnu římského císaře: už v roce 232 velí Maximinus Thrax legii v Egyptě, brzy nato je pak jmenován správcem římské Mezopotámie.

V roce 235 je pak Maximinus svými legionáři, kteří zavraždí dosavadního císaře Alexandra Severa, provolán za římského císaře.

Jako císař si Maximinus Thrax počíná rozhodně a bezohledně – hned na počátku své vlády potlačí krvavě dvě vzpoury v legiích, stejně krvavě potlačí veškerou opozici vůči jeho osobě. Během své vlády pak preferuje armádu, moc Senátu je výrazně omezena.

Poté, co se mu podaří zajistit si vládu na Římem, začne Maximinus Thrax s výboji za hranice říše – na severu překročí jeho vojska Rýn a podmaní si Germánii, během tažení podél toku Dunaje si římská vojska podmaní i národy Sarmatů a Dáků.

V roce 238 proti císaři vypukne vzpora, v jejímž čele stojí správce Afriky Gordian I. a jeho syn Gordian II. – ke vzpouře se připojí valná část říše a senát, nicméně Maximinus Thrax v čele svých legií povstání během pouhých dvaceti dnů rozdrtí: přesto Senát prohlásí za vládce Říma dva nové císaře, Balbina a Pupiena.

Stále ještě v roce 238 pak přichází i Maximinův konec - odpor římské veřejnosti, odboj Senátu a nedostatek potravin a materiálů ve vojsku (císař mnohdy konfiskuje chrámový majetek) vedou nakonec k tomu, že se legie, které Maximina vynesly až na císařský trůn, obrátí proti němu – 10. května roku 238 je pak císař Maximinus Thrax, císař, který ani jednou za své vlády nenavštíví Řím, ve spánku svými vojáky zavražděn právě během pochodu na Věčné město.

Hadrianus (celým jménem Publius Aelius Hadrianus), římský císař v letech 117–138 n. l., který na římském trůně střídá císaře Traiana, přichází na svět 25. ledna roku 76 n. l. hispánské Italice poblíž dnešní Sevilly – záhy pak (v roce 85) Hadrianus osiří a vychovává ho jeho bratranec Marcus Ulpius Traianus (pozdější císař Traianius).

Pod Traianovým velením se Hadrianus vyznamenává již od mládí ve válkách s Dáky, v roce 107 se pak stává správcem Dolní Panonie, tedy území dnešního Maďarska, v roce 114 je jmenován správcem Sýrie.

V roce 117, krátce před svojí smrtí, císař Traianus Hadriana adoptuje a stanovuje ho svým nástupcem – 11. srpna téhož roku usedá Hadrianus, po bratrancově smrti, přes určitý odpor římské opozice, na císařský trůn.

Již od počátku Hadrianovy vlády Řím opouští výbojnou politiku předchozích desetiletí, Hadrián zcela rezignuje na snahy svých předchůdců např. v otázce ovládnutí Parthské říše. Dácii (dnešní Rumunsko) se mu ale udržet podaří, když v letech 117–118 potlačí povstání, vyvolané na tamních územích čtyřmi jeho vojevůdci – ti jsou po porážce povstání nemilosrdně popraveni.

Hadrianovu politiku lze označit za politiku defenzivy a zadržování případného nepřítele – během své inspekční cesty po římských provinciích (asi 121–132) nechává budovat hraniční opevnění (známý je např. tzv. Hadrianův val v Anglii, další monumentální opevnění jsou stavěna na hranicích s Germány) ke zkvalitnění ochrany římských hranic.

Římem ovládaným provinciím se Hadrianus snaží vštípit pocit sounáležitosti s říší, a to tak, že provádí podle místních specifik jednotlivých území řadu politických a administrativních reforem – např. v Řecku nechává například vystavět mnoho velkolepých staveb, v Palestině pak plánuje vybudovat na místě Jeruzaléma nové město, jmenující se Aelia Capitolina – jeruzalémský chrám má být zbořen a nahrazen chrámem Jova (Jupitera) Kapitolského. Zároveň Hadrianus vydává v Palestině zákon, zakazující provádět obřízku.

Na palestinských územích nemají Hadrianovy necitlivé snahy o reformy očekávaný výsledek – v roce 132 propuká v Palestině proti Hadrianově politice židovské povstání vedené Bar Kochbou: teprve v roce 135 je povstání po krutých a krvavých bojích potlačeno: výsledkem je zdecimování židovského národa a proměna Palestiny v pustinu bez života.

Mezi římskými občany je Hadrianus poměrně neoblíben, přestože je všestranně talentovanou osobností a milovníkem kultury, zejména té řecké – dodnes jsou známé jím vystavěné velkolepé budovy jako je např. Pantheon, mauzoleum (dnešní římský Andělský hrad, jak ho nechává přejmenovat papež Řehoř I. Veliký {viz Řehoř I. Veliký}) a Hadriánova vila (letohrádek) v Tivoli.

Císař Hadrianus si dlouhá léta vychovává svého nástupce, jímž je jeho švagr Lucius Julius Urs Servian – v roce 136 pak ale stárnoucí císař adoptuje Lucia Ceionia Commoda, kterého pod jménem Lucius Aelius Caesar ustanovuje svým nástupcem místo Serviana. Když pak Lucius Aelius předčasně zemře, adoptuje Hadrianus v lednu roku 138 Tiberia Aurelia Antonia, jenž se pak po Hadrianově smrti stává jako Antonius Pius novým římským císařem.

Hadrianus umírá 10. července roku 138.

Marcus Aurelius (Marcus Aurelius Antonius), římský císař a filozof, horlivý nadšenec stoické filozofie a podle antické tradice jeden z nejlepším římských císařů, přichází na svět 26. dubna roku 121 našeho letopočtu v Římě.

Po otcově smrti je Marcus Aurelius císařem Hadrianem (viz Hadrianus), který je jeho příbuzným, přiveden k císařskému dvoru, kde je mu pak umožněno rozsáhlé filosofické vzdělání.

Po smrti Hadrianově je pak Marcus Aurelius přijat do rodiny císaře Antonia Pia – za jeho vlády Marcus Aurelius zastává opakovaně post konzula, postupně je pak jmenován tribunem, prokonzulem a spoluvládcem, císař Antonius Pius za něj provdá svoji dceru.

V letech 161–169 pak Marcus Aurelius vládne Římu jako císař – přijímá jméno Caesar Marcus Aurelius Antonius Augustus, jeho spoluvládcem se stává Lucius Vera, po jehož smrti (169) pak vládne sám až do roku 177 – od tohoto roku se Marcus Aurelius dělí o vládu se svým synem Commodem (viz Commodus).

Vláda císaře Marca Aurelia je poznamenána mnoha válkami – římské říše se musí bránit útokům barbarských národů na Východě, kde útočí Parthové i v Evropě, Marcus Antonius sám osobně vede úspěšné vojenské výpravy proti germánským Markomanům a Kvádům (boje zasáhnou i území dnešní jižní Moravy a Slovenska), císař vede římská vojska i proti Sarmatům – nicméně, je potřeba poznamenat, že války a morové rány, v těchto dobách tak časté, zdecimují Marcovo vojsko natolik, že musí být doplňováno otroky, gladiátory i příslušníky loajálních germánských kmenů.

Marcus Aurelius je znám ale nejen jako výtečný vojevůdce a státník, je znám (a možná, že více) jako filozof, jako nadšený stoupenec stoické filozofie – v ní nalézá císař duchovní oporu pro plnění vladařských povinností: Marcus Aurelius jako přesvědčený stoik věří, že svět (vesmír) je řízen prozřetelností, s níž má člověk spolupracovat – císařovy filosofické úvahy jsou zaznamenány v jeho knize řecky psaných zápisků, nazvané „Hovory k sobě“.

Je třeba ještě poznamenat, že vůči křesťanství vystupuje Marcus Aurelius negativně, odmítavě.

Marcus Aurelius umírá 17. března roku 180 našeho letopočtu ve vojenském táboře u Vindobony (dnešní Vídeň), když během tažení proti Markomanům a Kvádům podlehne morové nákaze.

Nero (Lucius Domitius Ahenobarbus, po adopci císařem Claudiem {viz Claudius} pak Nero Claudius Caesar), římský císař, vedle svého strýce Caliguly (viz Caligula) patrně „nejproslulejší“ z římských císařů-krutovládců, přichází na svět 15. prosince roku 37 jako syn konzula Gnaea Domitia Ahenobarba a Caligulovy sestry Agrippiny Mladší – když pak Gnaues Domitius Ahenobarbus zemře, vdává se Agrippina za svého strýce, císaře Claudia, který pak jejího syna adoptuje – z Lucia Domitia se stává Nero Claudius Caesar, který je, když Claudius v roce 54 zemře (otráven Agrippinou), praetoriánskou gardou a římským senátem provolán císařem.

Začátek Nerovi vlády je začátkem plným slibů – Nero slibuje, že bude spolupracovat se senátem (nikdy s ním za své vlády nespolupracuje) a že Řím, devastovaný vládami jeho předchůdců, zažije nový zlatý věk. Ke splnění těchto slibů mu má pomáhat i jeho vychovatel a učitel, filozof Seneca.

Císař ale není ovlivňován jen svým učitelem, o vliv na mladičkého císaře bojuje se Senecou, a s velitelem praetoriánské gardy Sextem Afrianem Burrem, i Agrippina a nejspíše z jejího popudu nechává Nero, či někdo z jeho okolí, v roce 55 otrávit posledního možného Nerova protivníka v boji o císařský trůn, třináctiletého Claudiova syna z manželství s Messalinou Britannica.

Následuje několikaleté období relativního klidu – teprve v roce 59 nastává zvrat, který roztočí kolotoč příštích událostí: císař, u něhož se začínají projevovat stále silnější absolutistické sklony a negativní charakterové vlastnosti, nesnese již další vměšování své matky do mocenských záležitostí a nechává ji zavraždit. V roce 62 pak odejdou i zbývající dva lidé, kteří dosud měli na císaře nemalý vliv – Seneca se stahuje do ústraní a Burrus umírá… Nero začíná vládnout zcela sám… nastává období neskutečné krutovlády.

Ještě stále v roce 62 pak dochází k dalším krutostem – Nero se dostává pod vliv nového praetoriánského prefekta Tigellina a podléhá svodům Poppaey Sabiny, která jej přiměje k rozvodu s Claudiovou dcerou Octavií a k její vraždě, po níž se sama za císaře vdává. Hned poté je císařem obnovena platnost zákona o urážce majestátu – ihned jsou rozpoutány čistky, lidé jsou popravováni bez ohledu na provinění, umírají obyčejní občané i vážení senátoři.

Zatímco Řím je ochromen císařovou krutovládou, dochází v provinciích říše k povstáním – v letech 59–61 povstanou kmeny v Británii (jejich povstání potlačí Římané jen s největším úsilím), na opačné straně impéria se zpod římského vlivu vymaní Arménie.

V důsledku těchto politických a vojenských neúspěchů dochází pak v Římě k hospodářské krizi - Nero ale její důsledky nepociťuje: po velkém požáru, který zachvacuje Věčné město v roce 64 (ze založení tohoto požáru je, snad neprávem, obviněn sám Nero, prý jím chtěl uvolnit místo pro své nové paláce), si nechává vybudovat obrovský a extravagantní palác, tzv. Zlatý dům.

Na podezření, že sám nechal zapálit Řím, odpoví pak Nero jemu vlastním způsobem – obviní ze žhářství příslušníky tehdy nově vzniklé náboženské sekty: křesťany. Tím rozpoutá první pronásledování křesťanů v římských dějinách.

V roce 65 je odhaleno vražedné spiknutí, usilující o císařův život – odpovědí je vystupňování tempa poprav a vynucených sebevražd, oběmi se stávají mnozí vážení senátoři i vynikající umělci a myslitelé: Seneca (je přinucen k sebevraždě), básník Lucanus, stoičtí filosofové Thrasea Paetus či Barea Soranus a mnozí další, sebevraždu je přinucen spáchat i slavný vojevůdce Corbulo – Nero nezná slitování.

Řím, tak jak se rozrůstá zástup zavražděných pomyslných nepřátel státu, pak stále více a rychleji upadá, sám Nero se přitom více než o vládu zajímá o umění a luxus – sám sebe pokládá za geniálního básníka a pěvce, nechává se zahrnovat poctami za vítězství v hudebních soutěžích a v závodech koňských spřeženích, na nákladné soutěže a hry, v nichž sám účinkuje a „vítězí“, vydává obrovské prostředky, které získává především konfiskací majetku vysoké římské aristokracie.

Poté, co vypukne v roce 66 židovská válka v Judeji a povstane Galie (68), dojde Římanům s krutým císařem trpělivost – praetoriánská garda se otevřeně Nerovi postaví, v Římě proti císaři propukne vzpoura – Nero pak v panice uprchne z Říma a 9. června roku 68 spáchá na útěku sebevraždu.