Životopisy online – osobnosti, celebrity

Jakub Jan Ryba, český skladatel, autor patrně nejznámější české vánoční mše „Hej mistře, vstaň bystře“ (Česká mše vánoční), přichází na svět 26. října roku 1765 v Přešticích v rodině učitele.

Už jako pětiletý hraje Jakub Jan Ryba klavírní sonáty a koncerty, zároveň se učí hře na housle a na varhany. V roce 1780, jako patnáctiletý odchází Ryba pak do Prahy, kde se strýcovou podporou studuje na gymnáziu – Prahou je přitom okouzlen, zvláště pak hudbou, která se hraje v jejích palácích a sálech. J. J. Ryba se při studiu cvičí v gregoriánském chorálu, hraje v kvartetu a zdokonaluje se ve varhanní hře. Zdrojem teoretických hudebních znalostí je mu přitom učebnice generálbasu, harmonie a kontrapunktu od J. J. Fuxe. Kromě hudby je ale věnuje i studiu nehudebnímu – věnuje se filozofii (oblíbí si zejména Senecu), studuje spisy Voltairovy a Rousseauovy, je přívržencem osvícenských myšlenek.

Postupem času, tak, jak roste jeho hudebně teoretické vzdělání, začíná pak Jan Jakub Ryba komponovat.

V roce 1788 se Jakub Jan Ryba stává poté, co jej otec náhle povolává do Nepomuku, kde se uvolňuje místo učitelského pomocníka (které ale Ryba nedostane), učitelem v malém podbrdském městečku Rožmitále, kde pak stráví celý zbytek svého života.

Být venkovským učitelem je v těch dobách spíše živořením, přežíváním, než důstojným a existenčně zajištěným životem – Rybův život ztěžuje navíc ještě to, že za své obrodné úsilí ve prospěch českého národa sklízí nevděk vrchnosti i místních zástupců církve.

Ve svém novém působišti pak komponuje Jakub Jan Ryba hudbu pro všechny příležitosti s cílem zaujmout co nejširší vrstvu posluchačů – seznam jeho skladeb je obrovský, zahrnuje přes 1400 děl, světských i církevních – dueta, tercata, kvartety, kvintety, nokturna, serenády, tance, písně, ale i koncerty, sonáty, symfonie, zpěvohry a pantomimy.

Z Rybových koncertů jsou nepozoruhodnější houslový a violoncellový, díla technicky propracovaná a náročná. Mimořádnou hodnotu mají i jeho dva kvartety pro flétnu, housle, violu a violoncello a jeho čtyřvětá symfonie.

Zpočátku má Rybova hudební tvorba zřetelný klasicistní ráz, později se pak Jaub Jan Ryba propracovává k vyzrálejšímu slohu mozartovského typu s lidově pastorálními prvky.

Nejslavnější Rybovou skladbou je, již výše zmíněná, „Česká mše vánoční“, která se postupem let stává symbolem českých vánoc. Ač zachovává tato skladba formu mše, má ráz české lidové pastýřské hry popisující zrození Ježíška a jeho obdarování prostými lidmi.

I v mnoha dalších chrámových skladbách, nešporách a áriích, zhudebňuje Jakub Jan Ryba, jako český vlastenec, české texty – jak sám říká, „z latinsky zpívaných žalmů nemá náboženský požitek ani zpívající, ani poslouchající…“

Česky pak Jakub Jan Ryba ztvární i „Stabat mater“ a oratorium „Soudný den“. Na básně českých autorů pak komponuje písně, které pak za jeho života vycházejí v několika sbírkách.

Jan Jakub Ryba je též prvním českým hudebním teoretikem – je autorem příručky „Počáteční a všeobecní základové k umění hudebnímu“, příručky, v níž se pokusí hudební názvosloví v českém jazyce. Doplňkem této příručky má být „Velký slovník hudební“, který jeho hudebním kolegům má razit cestu k „důkladnému hudebnímu vzdělání“.

Konec Rybova života je tragický - 8. dubna roku 1815 spáchá Jakub Jan Ryba, tížen závažnými existenčními problémy, sebevraždu. Pochován je pak daleko za městem, teprve čtyřicet let po jeho smrti jsou jeho ostatky přeneseny na rožmitálský městský hřbitov.

Josef Mysliveček, český hudební skladatel, nejvýznamnější český skladatel 18. století a významný představitel evropské hudby předklasicistického období v hudbě (jeho tvorby si váží např. i W. A. Mozart, s nímž po seznámení se v italské Bologni udržuje po roce 1770 přátelské styky), přichází na svět 9. března roku 1737 v Praze jako nejstarší syn v rodině mlynáře (nájemce vltavských Sovových mlýnů).

Vzdělání Mysliveček získává nejprve u jezuitů, poté studuje matematiku, statiku a hydrauliku (soukromě u J. F. Schora), v roce 1761 se pak stává (po otcově vzoru) mlynářským mistrem – rodinný mlýn ale nepřevezme (vzdá se jej ve prospěch bratra) a věnuje se pouze hudbě – skladatelskému umění se učí u F. Bendy a F. Habermanna, později pak u J. Segera, varhaníka pražského Týnského chrámu.

Studium brzy přináší své ovoce – v krátkém časovém rozmezí vzniká šest drobných symfonií, nazvaných jmény měsíců: „Leden“, „Únor“, „Březen“, „Duben“, „Květen“, „Červen“.

Po úspěchu těchto svých prvních děl odjíždí (v roce 1763) Josef Mysliveček do Itálie, kde se hodlá zdokonalovat v umění opery u benátského mistra G. B. Pescettiho – Itálie se pak stává Myslivečkovým druhým domovem.

V roce 1764 píše Josef Mysliveček svoji první (nedochovanou) operu – po jejím úspěchu je pak skládá pro Neapol operu „Il Belleferonte“ (1767), jednu z neúspěšnějších oper italské opery seria – Myslivečkova sláva se vzápětí rozlévá po celé Itálii, českému skladateli se začíná přezdívat „Il divine Boemo“ („Božský Čech“, též je znám pod překladem svého jména do italštiny jako Guissepe Venatorini).

Po úspěchu v Neapoli začíná patrně nejšťastnější období Myslivečkova života – Josef Mysliveček se účastní společenského života na té nejvyšší úrovni, získává značný majetek, jeho skladby jsou oblíbené a hrané.

V těchto letech vznikají ty nejlepší z Myslivečkových hudebních děl – Josef Mysliveček je autorem asi třech desítek oper, mnoha synfonií, divertiment, ale i církevní hudby, oratorií či mší – z oper jsou dodnes známé např. „Hypermestra“ (L'Ipermestra, 1769), „Demetrius“ (1773) či „Ezio“ (1775), výsadní postavení mezi Myslivečkovými operami má pak opera „Olympiade“ (1778), oslavující Řím.

Z církevní hudby Josefa Myslivečka jsou dnes patrně nejznámější jeho oratoria „Passio Jesu Christi“ a „Abraham a Izák“ (Abramo ed Isacco".

Konec sedmdesátých let 18. století pak znamená v Myslivečkově životě kritický zlom – po zranění, které utrpí při nehodě kočáru, se mu do ran v obličeji dostává infekce; celý rok pak Josef Mysliveček stráví v nemocničním ošetřování – výsledkem léčby není ale uzdravení, nýbrž znetvoření Myslivečkova obličeje – v této chvíli (rok 1778) se začíná Myslivečkův pád na dno společnosti.

Když pak opera „Armida“ (1779), nesoucí se, narozdíl od předchozích Myslivečkových děl, plných působivých a jasných melodií, v pochmurném duchu, sklidí divácký neúspěch, rezignuje Mysliveček na další tvorbu – dva roky nato, 4. února roku 1781, pak Josef Mysliveček, „Božský Čech“, v naprosté bídě a zapomnění v Římě umírá.

Josef Bohuslav Foerster, český hudební skladatel, hudební pedagog a spisovatel, autor, jenž svým dílem tvoří jakýsi mezistupeň mezi skladatelským uměním českých klasiků (Z. Fibich {viz Fibich, Zdeněk}, B. Smetana či A. Dvořák) a moderní českou vážnou hudbou 20. století (např. Janáček {viz Janáček, Leoš}, Novák aj.), přichází na svět 30. prosince roku 1859 v Praze v rodině profesora hudební konzervatoře a vynikajícího varhaníka.

V mládí Foerster studuje gymnázium, po maturitě pak, v souladu s otcovým přáním, který nechce, aby se syn věnoval hudbě jako profesi, začíná studovat na pražské technice chemii  – nicméně, již po roce školu opouští a začíná studovat varhanickou školu, kterou nakonec absolvuje u Z. Skuherského.

Po studiích pak Josef Bohuslav Foerster působí v letech 1882–88 jako varhaník v pražském kostele sv. Vojtěcha, poté je ředitelem kůru v chrámu Panny Marie Sněžné (1889–92).

Od roku 1893 pak J. B. Foerster působí v německém Hamburku (jako profesor tamní konzervatoře), kam odjíždí se svojí manželkou Bertou, která (je sopranistkou) získává v Hamburku angažmá  – mimo svoji vlast pak Foerster bude pracovat a žít až do roku 1918: v Hamburku setrvá do roku 1903, poté pak působí až do roku 1918 (opět jako profesor na konzervatoři) ve Vídni, kam opět následuje svoji manželku.

V roce 1918, po skončení první světové války a po vzniku samostatného Československa, se Josef Bohuslav Foerster vrací do Čech – po svém návratu se pak stává profesorem skladby na mistrovské škole pražské konzervatoře (do roku 1931), v letech 1931–39 je pak prezidentem České akademie věd a umění. V letech 1932–36 Foerster zároveň působí jako lektor hudby na pražské Karlově univerzitě.

Foerster-skladatel je tvůrcem díla, které, jak již bylo zmíněno, tvoří přechod mezi českými klasiky 19. století a českou modernou století dvacátého – Foersterovo dílo je dílem, vycházejícím z tradic romantismu a vyhýbající se všem, byť jen náznakům, módnosti či experimentu – zároveň je Foersterovu dílu vlastní hluboký, filosofující zájem o člověka a jeho psýché, o jeho city a jejich prožívání.

Základem díla J. B. Foerstera jsou především jeho vokální sborové skladby – Foerster je autorem více než stovky mužských sborů (především na básně J. V. Sládka), které jsou dodnes živou součástí repertoáru mnoha pěveckých těles – jen namátkou, Foerster je autorem sborů „Česká píseň“, „Oráč“, „Velké, širé, rodné lány“, „Píseň lidu“ či „Svatý Václave!“.

Kromě sborů je Josef Bohuslav Foerster autorem i mnoha výtečných romantických písní a písňových cyklů, např. cyklů „Láska“, „Noční violy“ či „Milostné písně“.

Dále je Josef Bohuslav Foerster autorem pěti symfonií - d moll (1890), F dur (1894), d moll „Život“ (1898), c moll „Velká noc“ (1905) – je považována za Foersterovu symfonii nejsilnější, a d moll (1929).

Josef Bohuslav Foerster se věnuje i opeře – je autorem šesti oper: první je opera „Debora“ (1893), druhou „Eva“ (1899), Foersterova dnes nejpopulárnější opera, napsaná na námět spisovatelky G. Preissové a zabývající se sociální problematikou venkovského lidu, třetí je pak komická opera „Jessika“ (1905), čerpající z „Kupce benátského“ W. Shakespeara. Dalšími třemi Foersterovými operami jsou opery „Nepřemožení“ (1918), „Srdce“ (1923) a „Bloud“ (1936), filosofující dílo podle námětu ruského spisovatele L. N. Tolstého.

Z další tvorby J. B. Foerstera je třeba zmínit jeho tvorbu komorní – Foerster je autorem několika klavírních poetických cyklů (např. „Erotovy masky“ či „Snění“), čtyř smyčcových kvartetů, píše i tři klavírní tria a mnohá melodramata, je autorem i hudby scénické.

Dále je Foerster autorem dvou houslových a jednoho violoncellového koncertu, symfonických básní ( „Legenda o štěstí“, „Jaro a touha“), programních svit („Cyrano z Bergeracu“ ), nelze opomenout ani jeho skladby duchovní, především pak monumentálně působící kantátu „Stabat mater“.

Josef Bohuslav Foerster se ale nevěnuje pouze hudbě, je činný i jako literát – je autorem řady kritických statí a článků, kromě toho vydává autobiografické prózy „Poutník“, „Poutník v cizině“ a „Poutník v Hamburku“, z pod jeho pera vzejde i kniha esejů „Sůl života“.

Josef Bohuslav Foerster, dnes poněkud zapomenutý a nedoceněný český hudební skladatel, umírá 29. května roku 1951 v Praze.

Zdeněk Fibich, český hudební skladatel, s A. Dvořákem nejvýznamnější představitel zakladatelské generace české moderní hudby, zároveň ale umělec, který celý život bojuje s nevšímavostí okolního světa (jedinou skladbou, jíž se mu daří dosáhnout světové popularity, je „Poem“), přichází na svět 21. prosince roku 1850 ve Všebořicích v rodině lesmistra.

Již od dětství je zřejmé, že Zdeněk Fibich bude výrazným hudebním talentem – první svoji symfonii píše již jako čtrnáctiletý. Kromě hudby má mladý Fibich rád přírodu, obdivuje se jí, rád navštěvuje Alpy, sbírá cizokrajné motýly, podobně jako A. Dvořáka ho přitahuje železnice, známý je i svým velmi přátelským vztahem k humoru.

Hudbu Fibich studuje u pražského varhaníka Z.M. Kolešovského, další vzdělání pak získává v Lipsku, Paříži a Mannheimu.

V letech 1874 až 1879 působí Zdeněk Fibich jako kapelník Prozatímního divadla v Praze, posléze je i sbormistrem v pravoslavném chrámu, ke konci života je krátce i hudebním dramaturgem pražského Národního divadla (1899–1900).

Fibichův osobní život je životem v mnohém tragickým – poté, co umírá Fibichova první žena, Růžena, a jejich dvě děti, žení se Fibich s její sestrou, altistkou Betty Hanušovou. Toto manželství ale není příliš šťastné, poté, co do Fibichova života v roce 1892 vstupuje literárně nadaná a o osmnáct let mladší Anežka Schulzová, se rozpadá…

Tvorba Zdeňka Fibicha je velmi rozsáhlá – po opeře „Blaník“ vytváří Fibich patrně nejtragičtější dílo české opery, „Nevěstu messinskou“ na libreto Otakara Hostinského. „Nevěsta messinská“ představuje deklamační operu bez uzavřených čísel, v její stavbě je patrný vliv skladatelů Wagnera a Smetany – dobové publikum ovšem výjimečnost tohoto Fibichova díla nechápe.

V letech 1889–91 vytváří Fibich, jako průkopník moderního scénického melodramu, na antický námět trilogii „Hippodamie“ (tvořenou částmi „Námluvy Pelopovy“, „Smír Tantalův“, „Smrt Hippodamie“) – básnický text k Hippodamii pro Fibicha píše J. Vrchlický. Co se týče melodramu, je Fibich opravdovým průkopníkem – má sice předchůdce v J. J. Rousseauovi a J. Bendovi, ale jako první novoromantický autor symfonicky prováže symfonický orchestr s poezií. Pracuje přitom s příznačnými motivy – scény jako osudová bouře přírody a smyslů, zvukomalebné líčení vozatajských závodů, vzývání duší zemřelých a smuteční scény jsou strhující. „Hippodamie“ představuje jedno z nejvýznamnějších děl české hudby, je to dílo ojedinělé i v dějinách hudby světové, velmi si jí cení i např. A. Dvořák.

Fibich komponuje i koncertní melodramy, např. „Štědrý den“, „Hakon“, „Vodník“ atd.), v nichž se projevuje jako mistr hudební balady.

Vlivem vztahu s Anežkou Schulzovou se pak od poloviny devadesátých let 19. století stále častěji začínají ve Fibichově díle objevovat tragické a erotické tóny – po opeře „Bouře“, jejíž libreto píše J. Vrchlický, mu pak již všechny literární předlohy zpracovává právě Schulzová. V opeře „Hedy“ je tak například přebásněna epizoda z Byronovy „Child Haroldovy pouti“, v opeře „Šárka“ je využito motivu z české mytologie, v opeře „Pád Arkuna“ je pak ztvárněn souboj křesťanství a pohanství.

Kromě těchto děl je Zdeněk Fibich autorem tří symfonií, několika symfonických básní ( „Othello“,„Zá­boj“, „Slavoj a Luděk“, „Toman a lesní panna“, „Vesna“, „Vpodvečer“), několika předeher („Noc na Karlštejně“, „Komenský“, „Oldřich a Božena“), Fibich se též věnuje komorní hudbě, písním a kantátám.

Velmi často a velmi rád komponuje Fibich i pro klavír – kromě rozsáhlejších klavírních skladeb „Z hor“ a „Malířské studie“ je Fibich autorem více než pěti set klavírních skladeb menšího rozměru, tyto skladby jsou pak shrnuty do cyklu „Nálady, dojmy a upomínky“.

15. října roku 1900 Zdeněk Fibich předčasně umírá.

Leoš Janáček, český skladatel, jeden z nejoriginál­nějších zjevů české hudební moderny, významný folklorista, přichází na svět 3. července roku 1854 na severovýchodní Moravě, ve vesničce Hukvaldy na Lašsku v hudebně vzdělané, ale chudé rodině.

Již jako jedenáctiletý je Janáček rodiči poslán do kláštera ve Starém Brně, kde se stává fundatistou. V klášteře se Janáčkovi dostává hudebního vzdělání – učitelem je mu přitom Pavel Kříženecký.

Po absolvování reálného gymnázia a učitelského ústavu odchází pak Leoš Janáček na varhanickou školu do Prahy, z níž je ale málem vyloučen – důvodem je jeho kritika gregoriánské mše ředitele školy Skuherského.

Hudební vzdělání si poté Leoš Janáček doplňuje ještě v Lipsku a ve Vídni.

Po studiích se Leoš Janáček vrací do Brna – v tomto městě se pak Janáček snaží rozvinout národně osvobozenecké aktivity: v roce 1881 se stává ředitelem nově otevřené varhanické školy (v jejím čele stojí až do roku 1919), jako dirigent a organizátor pak působí v Brněnské besedě, je dopisovatelem „Hudebních listů“, „Moravských listů“ a „Lidových novin“, brzy ovlivňuje brněnský hudební život i jako skladatel. V letech 1919–1925 působí Leoš Janáček jako profesor brněnské pobočky mistrovské školy pražské konzervatoře.

Janáčkův osobní život však není šťastný – ztrácí syna a dospělou dceru.

Janáčkovo dílo je již od samého počátku významně ovlivněno jeho celoživotním zájmem o moravskou a slezskou lidovou píseň, Janáček často navštěvuje prosté lidi, aby zaznamenal neznámé nápěvy, které pak s F. Bartošem sestavuje do sbírek. Lidové písně pak Janáček zpracovává ve sbírkách s klavírním doprovodem – tyto sbírky nesou název „Královničky“, „Kytice z národních písní moravských“, „Ukvaldská lidová poezie v písních“, „Lidová nokturna“, „Písně detvanské“ aj.

Folklór rodného Lašska je Janáčkovi nejbližší, po vzoru „Slovanských tanců“ A. Dvořáka zkomponuje „Lašské tance“, v nichž zachovává původní lidové melodie.

Svou první operu „Šárka“ vytváří Leoš Janáček na text J. Zeyera (text zhudební, aniž by přitom měl Zeyerův souhlas). Až do roku 1925 zůstává opera ležet bez povšimnutí.

Neúspěch ale Janáčka neodradí – záhy komponuje operu další, operu s názvem „Počátek románu“ na motivy banálního příběhu G. Preissové – ovlivněn teorií o umělé moravské hudbě vkládá Leoš Janáček do této opery (podobně jako např. do baletu „Rákocz Rákoczy“) melodie moravských lidových písní, což ovšem záhy rozpoznává jako svůj velký omyl.

Pak přichází Janáčkův první úspěch – opera „Její pastorkyňa“, k níž si na motivy románu G. Preissové sám píše libreto: cesta za úspěchem ovšem není jednoduchá, po brněnské premiéře (1904), kdy nadšené publikum vynáší svého skladatele z divadla na ramenou, přichází zklamání - šéf opery Národního divadla v Praze „Její pastorkyňu“ odmítá.

Leoš Janáček ale komponuje dál – vzniká kantáta „Amarus“ na slova básníka J. Vrchlického, kantáta s výraznými autobiografickými rysy, podobně o jeho životě vypovídají klavírní cykly „Po zarostlém chodníčku“. Osobitý Janáčkův hudební výraz je pak vtištěn i do jeho mužských sborů „Kantor Halfar“, „Maryčka Magdónová“, „Sedmdesát tisíc“ a v později napsaném sboru „Potulný šílenec“ – v těchto kompozicích Janáček doslova útočí na posluchačovy city, brojí v nich proti sociálnímu a národnostnímu útlaku, nezřídka se stává, že při provádění těchto sborů posluchači v sále omdlívají…

Ještě před koncem první světové války pak přece jen dochází k uvedení „Její pastorkyně“ na scéně Národního divadla v Praze (26. května roku 1916), diriguje ji přitom sám K. Kovařovic, muž, jenž je před dvanácti lety odmítne.

Pražská premiéra „Její pastorkyně“ pak otevře Janáčkovi dveře do celého světa – ještě v roce 1916 slaví tato opera, pod jménem „Jenůfa“, úspěch ve Vídni, brzy na to pak v Německu, v roce 1924 pak přichází její premiéra v New Yorku.

Dvaašedesátiletý Leoš Janáček pak v příštích dvanácti letech vytvoří pět oper, dva smyčcové kvartety, první inspirovaný Tolstého „Kreutzerovou sonátou“, druhý, „Listy důvěrné“, pak láskou ke Kamile Stösslové, dále vytvoří „Hradčanské písničky“ pro ženský sbor, „Suitu pro dechové kvinteto ‚Mládí‘“, „Concertino“ pro klavír a komorní orchestr atd. Mimořádnou hodnotu má pak Janáčkův cyklus písní „Zápisník zmizelého“, cyklus určený pro alt, tenor, tři ženské hlasy a klavír.

Dále v těchto letech Janáček zkomponuje orchestrální „Symfoniettu“, skladbu původně zamýšlenou pro VIII. všesokolský slet, symfonickou báseň „Taras Bulba“ na námět N. V. Gogola a slavnou „Glagolskou mši“, jednu z nejoriginál­nějších skladeb světové hudby vůbec, mši, napsanou na staroslovanský tex­t.

Hlavním těžištěm Janáčkovy tvorby ale i v tomto posledním tvůrčím období jsou opery, v nichž Janáček spatřuje své životní poslání – po úspěchu „Její pastorkyně“ komponuje Janáček dvoudílnou operu „Výlety pana Broučka“ (do 15. století a na Měsíc), která je satirou maloměšťáctví, dalším významným operním dílem Janáčkovým je pak „Káťa Kabanová“, dílo inspirované Ostrovského dramatem „Bouře“ – v této opeře Janáček zobrazuje tragédii nešťastné ženy, stržené vírem vášně, ženy, která neunese pomyšlení na hříšnou lásku a volí dobrovolný odchod ze světa.

V opeře „Příhody lišky Bystroušky“ (podle R. Těsnohlídka) pak Leoš Janáček promítne lidské osudy od osudů zvířat, dílo přitom vyznívá jako óda na krásu přírody a její věčné sebeobnovování.

Další operou je „Věc Makropulos“, vytvořené podle dramatu K. Čapka.

Posledním Janáčkovým operním dílem je opera „Z mrtvého domu“, napsaná na motivy románu F. M. Dostojevského, opera kolektivní, bez hlavního hrdiny – opět, tak jako takřka ve všech Janáčkových dílech, je zde vyjádřen Janáčkův hluboký soucit s trpícím člověkem, Leoš Janáček hudebně ztvárňuje myšlenku, že v každém z nás, třeba i zločinci, je ukryta „jiskérka Boží“.

Leoš Janáček, jeden z nejpřednějších českých hudebních skladatelů, potažmo skladatelů světových, umírá 12. srpna roku 1928.