Maxim Gorkij (vlastním jménem Alexej Maximovič Peškov), ruský básník, prozaik, dramatik, publicista a politický aktivista, přichází na svět 28. března roku 1868 ve městě Nižnij Novgorod jako syn truhláře – celé své dětství ale Gorkij prožije v rodině svého despotického děda (Kaširin), nebo záhy po svém narození osiří.
Gorkého dětství je těžké – již od svých deseti let se musí živit prací: je poslíčkem, myje nádobí na lodi, pracuje jako nakladač, je malířem ikon.
Při své těžké práci se Gorkij horečně sebevzdělává a v roce 1884 se pak pokouší o vstup na univerzitu v Kazani – neúspěšně.
V roce 1889 je Gorkij krátce uvězněn za své styky s ruským revolučním hnutím (s narodniky), ve stejném roce se pak setkává se spisovatelem N. J. Karoninem-Petropavlovským a s V. G. Korolenkem, jenž ho později uvede do literatury.
V roce 1891 se Gorkij vydává na cesty po Rusku, Ukrajině, navštěvuje i Krym a Kavkaz.
Jako spisovatel Maxim Gorkij debutuje v roce 1892 (pseudonym Gorkij je rusky „Hořký“) povídkou „Makar Čudra“. V roce 1898 mu pak vychází dvousvazková sbírka povídek „Črty a povídky I., II.““ (Očerki i rasskazy) – tato kniha zaznamenává celosvětový ohlas, Gorkij se jí stává jakýmsi literárním mluvčím tzv. „bosáků“, svobodomyslných novoromantických hrdinů a tragických osamělých buřičů.
Dokladem toho jsou např. legenda „Stařena Izergil“ (Starucha Izergil), poema „Dívka a smrt“ (Děvuška i smerť, 1892), povídka „Čelkaš“ (1895), básně „Píseň o Sokolu“ (Pesňa o Sokole, 1895) a „Píseň o Bouřňáku“ (Pesňa o Burevestnike, 1901) atd. Všechna tato díla jsou naplněna Gorkého vírou v tvůrčí síly lidského individua a zároveň je pro ně příznačná legendárně folklorní a alegorická obraznost, motivy humanismu (sebeobětování hrdiny) a duch revolučního romantismu.
V letech 1899-1900 se Maxim Gorkij seznamuje s dalšími velikány ruské literatury – s A. P. Čechovem (viz Čechov, A. P.) a L. N. Tolstým, též navazuje styky s moskevským divadlem MCHAT, kde jsou pak inscenovány jeho první divadelní hry.
Na počátku dvacátého století se Gorkij jedním z nejvýznamnějších představitelů ruské radikálně demokratické, realisticky orientované literatury, vydává sborníky Znanije, zakládá a vede i stejnojmenné nakladatelství, v němž pak vydává ruské realistické autory: Čechova, Bunina (viz Bunin, I. A.), Versajeva atd.
Zároveň na počátku dvacátého století dochází v Gorkého tvorbě k tvůrčímu posunu – místo povídek začíná Gorkij používat literární formu románu a dramatu, „bosáky“ pak v jeho dílech nahrazuje kritická analýza charakteru člověka a sociálních podmínek rozvíjejícího se kapitalismu.
Tento tvůrčí posun je pak zřetelný v Gorkého dílech„Foma Gordějev“ (1899), „Tři“ (Troje, 1900), „Měšťáci“ (Meščané, 1901), „Na dně“ (1902), „Letní hosté“ (Dačniki, 1904) a „Děti slunce“ (Děti solnca, 1905) – v těchto dílech zní Gorkého protest proti nespravedlivému uspořádání života v kapitalistické společnosti (zde je třeba zmínit zejména drama „Na dně“, které zachycuje život bezdomovců a která dobude světovou scénu, např. v Berlíně má na pět set repríz).
Od roku 1905 je pak Maxim Gorkij úzce spjat s ruským revolučním dělnickým hnutím – za účast v revoluci roku 1905 je vězněn, po vítězství carských sil pak odchází do exilu: přes Berlín a Paříž odchází do Spojených států amerických.
Ve Spojených státech vzniká Gorkého známý politicko-agitační román, literární paradigma umění tzv. socialistického realismu „Matka“ (Mať, 1906).
Poté Gorkij odchází do Itálie, až do roku 1913 žije na Capri, odkud se po carské amnestii vrací zpět do Ruska.
V exilu Gorkij píše řadu črt a pamfletů, kromě „Matky“ např. i prózu „Zpověď“ (Ispoveď, 1908) . Též pokračuje v odhalování tristních společenských poměrů v odlehlých ruských provinciích, a to v tzv. okurovském cyklu povídek: „Město Okurov“ (Gorodok Okurov, 1909-10) a „Život Matveje Kožemjakina“ (Žizň Matveja Kožemjakina).
V desátých letech 20. století se Maxim Gorkij též věnuje tvorbě dramatické, kde se snaží o jakési zkřížení tragédie a melodramatu – výsledkem jsou hry „Vassa Železnovová“ (1910, druhá redakce 1935), „Podivíni“ (Čudaki, 1910), „Falešná mince“ (Falšivaja moněta, 1913) či „Stařík“ (Starec, 1915), kde zachycuje krizi předrevoluční ruské společnosti poznamenané nejistotou a tušením svého konce.
Vrcholem Gorkého tvorby v této době je pak jeho autobiografická trilogie „Dětství“ (Dětstvo, 1913-14), „Mezi lidmi“ (V ljuďach, 1915-16) a „Moje univerzity“ (Moji univerzitěty, 1922-23) – v tomto pozoruhodném díle Gorkij umělecky působivou formou zachycuje cestu člověka ze společenského dna až k k vrcholům lidské kultury.
Za tzv. Velké říjnové socialistické revoluce v roce 1917 se Gorkij stává názorovým oponentem bolševiků – napětí mezi ním a V. I. Leninem vyvolává např. jeho články pro list „Novaja žizň“, články, v nichž bolševickou revoluci označí za předčasný a katastrofální experiment a vyzývá ke sjednocení všech „ruských demokratických sil“ k „solidární a klidné práci“.
Své obavy o vývoj Ruska pod bolševickou doktrínou pak vyjádří Gorkij i v knize „O ruském rolnictvu“ (O russkom kresťjanstve, 1922).
Názorový rozchod s Leninem pak vede k dalšímu Gorkého exilu – do roku 1924 pak Gorkij pobývá v Německu (v Berlíně vydává časopis Beseda) a v Československu. Po Leninově smrti pak žije Gorkij jako exulant v Sorrentu.
Ve dvacátých letech 20. století píše Gorkij svá klasická realistická díla – generační román „Podnik Artamonovových“ (Dělo Artamonovych, 1925), kde zachycuje osudy tří generací ruské podnikatelské rodiny, osudy počínající podnikatelským rozmachem a končící degradací a úpadkem rodu, a románovou epopej „Život Klima Samgina“ (Žizň Klima Samgina, 1926-36), dílo, které zůstává nedokončeno a které je panoramatickým obrazem čtyřicetiletého vývoje ruské společnosti v letech 1877-1917.
Na příběhu Klima Semgina Gorkij odhaluje buržoazní ideologii a mravní přetvářku představitele liberální ruské inteligence.
Ve dvacátých a třicátých letech 20. století se Gorkij věnuje též i svému oblíbenému dramatu – vrcholem jeho dramatické tvorby z této doby jsou hry „Jegor Bulyčov a ti druzí“ (Jegor Bulyčov i drugije, 1932) a druhá varianta hry „Vassa Železnovová (1935).
Do ruské vlasti se Maxim Gorkij začíná vracet v letech 1928-29, natrvalo se pak vrací v roce 1931 – po návratu rozvíjí Gorkij v Rusku aktivní organizátorskou literární a kulturněspolečenskou činnost (např. pozve do Moskvy G. B. Shawa, R. Rollanda a jiné evropské spisovatele) a v roce 1934 je pak na prvním sjezdu sovětských spisovatelů zvolen prvním předsedou všesvazové literární organizace.
Hodnotit osobnost Maxima Gorkého není snadné, často je mu vytýkáno jeho přihlášení se k ruskému komunistickému establishmentu po návratu z exilu, nicméně – je také uváděno, že „Maxim Gorkij byl s největší pravděpodobností usmrcen lékařskými zákroky na pokyn svého údajného přítele J. V. Stalina (viz Stalin, J. V.)…““
Pravdou také zůstává, že Maxim Gorkij, literární samouk s téměř encyklopedickými znalostmi, je jedním z nejvzdělanějších spisovatelů první poloviny 20. století, a že, přestože tvoří v době, která přinesla války a revoluce, vždy jako umělec a jako veřejně činná osoba obstojí.
Maxim Gorkij umírá 18. června roku 1936 v Gorkách u Moskvy.