Leoš Janáček, český skladatel, jeden z nejoriginálnějších zjevů české hudební moderny, významný folklorista, přichází na svět 3. července roku 1854 na severovýchodní Moravě, ve vesničce Hukvaldy na Lašsku v hudebně vzdělané, ale chudé rodině.
Již jako jedenáctiletý je Janáček rodiči poslán do kláštera ve Starém Brně, kde se stává fundatistou. V klášteře se Janáčkovi dostává hudebního vzdělání – učitelem je mu přitom Pavel Kříženecký.Po absolvování reálného gymnázia a učitelského ústavu odchází pak Leoš Janáček na varhanickou školu do Prahy, z níž je ale málem vyloučen – důvodem je jeho kritika gregoriánské mše ředitele školy Skuherského. Hudební vzdělání si poté Leoš Janáček doplňuje ještě v Lipsku a ve Vídni.
Po studiích se Leoš Janáček vrací do Brna – v tomto městě se pak Janáček snaží rozvinout národně osvobozenecké aktivity: v roce 1881 se stává ředitelem nově otevřené varhanické školy (v jejím čele stojí až do roku 1919), jako dirigent a organizátor pak působí v Brněnské besedě, je dopisovatelem „Hudebních listů“, „Moravských listů“ a „Lidových novin“, brzy ovlivňuje brněnský hudební život i jako skladatel. V letech 1919-1925 působí Leoš Janáček jako profesor brněnské pobočky mistrovské školy pražské konzervatoře.
Janáčkův osobní život však není šťastný – ztrácí syna a dospělou dceru.
Janáčkovo dílo je již od samého počátku významně ovlivněno jeho celoživotním zájmem o moravskou a slezskou lidovou píseň, Janáček často navštěvuje prosté lidi, aby zaznamenal neznámé nápěvy, které pak s F. Bartošem sestavuje do sbírek. Lidové písně pak Janáček zpracovává ve sbírkách s klavírním doprovodem – tyto sbírky nesou název „Královničky“, „Kytice z národních písní moravských“, „Ukvaldská lidová poezie v písních“, „Lidová nokturna“, „Písně detvanské“ aj.
Folklór rodného Lašska je Janáčkovi nejbližší, po vzoru „Slovanských tanců“ A. Dvořáka zkomponuje „Lašské tance“, v nichž zachovává původní lidové melodie.
Svou první operu „Šárka“ vytváří Leoš Janáček na text J. Zeyera (text zhudební, aniž by přitom měl Zeyerův souhlas). Až do roku 1925 zůstává opera ležet bez povšimnutí.
Neúspěch ale Janáčka neodradí – záhy komponuje operu další, operu s názvem „Počátek románu“ na motivy banálního příběhu G. Preissové – ovlivněn teorií o umělé moravské hudbě vkládá Leoš Janáček do této opery (podobně jako např. do baletu „Rákocz Rákoczy“) melodie moravských lidových písní, což ovšem záhy rozpoznává jako svůj velký omyl.
Pak přichází Janáčkův první úspěch – opera „Její pastorkyňa“, k níž si na motivy románu G. Preissové sám píše libreto: cesta za úspěchem ovšem není jednoduchá, po brněnské premiéře (1904), kdy nadšené publikum vynáší svého skladatele z divadla na ramenou, přichází zklamání – šéf opery Národního divadla v Praze „Její pastorkyňu“ odmítá.
Leoš Janáček ale komponuje dál – vzniká kantáta „Amarus“ na slova básníka J. Vrchlického, kantáta s výraznými autobiografickými rysy, podobně o jeho životě vypovídají klavírní cykly „Po zarostlém chodníčku“. Osobitý Janáčkův hudební výraz je pak vtištěn i do jeho mužských sborů „Kantor Halfar“, „Maryčka Magdónová“, „Sedmdesát tisíc“ a v později napsaném sboru „Potulný šílenec“ – v těchto kompozicích Janáček doslova útočí na posluchačovy city, brojí v nich proti sociálnímu a národnostnímu útlaku, nezřídka se stává, že při provádění těchto sborů posluchači v sále omdlívají…
Ještě před koncem první světové války pak přece jen dochází k uvedení „Její pastorkyně“ na scéně Národního divadla v Praze (26. května roku 1916), diriguje ji přitom sám K. Kovařovic, muž, jenž je před dvanácti lety odmítne.
Pražská premiéra „Její pastorkyně“ pak otevře Janáčkovi dveře do celého světa – ještě v roce 1916 slaví tato opera, pod jménem „Jenůfa“, úspěch ve Vídni, brzy na to pak v Německu, v roce 1924 pak přichází její premiéra v New Yorku.
Dvaašedesátiletý Leoš Janáček pak v příštích dvanácti letech vytvoří pět oper, dva smyčcové kvartety, první inspirovaný Tolstého „Kreutzerovou sonátou“, druhý, „Listy důvěrné“, pak láskou ke Kamile Stösslové, dále vytvoří „Hradčanské písničky“ pro ženský sbor, „Suitu pro dechové kvinteto ‚Mládí'“, „Concertino“ pro klavír a komorní orchestr atd. Mimořádnou hodnotu má pak Janáčkův cyklus písní „Zápisník zmizelého“, cyklus určený pro alt, tenor, tři ženské hlasy a klavír.
Dále v těchto letech Janáček zkomponuje orchestrální „Symfoniettu“, skladbu původně zamýšlenou pro VIII. všesokolský slet, symfonickou báseň „Taras Bulba“ na námět N. V. Gogola a slavnou „Glagolskou mši“, jednu z nejoriginálnějších skladeb světové hudby vůbec, mši, napsanou na staroslovanský text.
Hlavním těžištěm Janáčkovy tvorby ale i v tomto posledním tvůrčím období jsou opery, v nichž Janáček spatřuje své životní poslání – po úspěchu „Její pastorkyně“ komponuje Janáček dvoudílnou operu „Výlety pana Broučka“ (do 15. století a na Měsíc), která je satirou maloměšťáctví, dalším významným operním dílem Janáčkovým je pak „Káťa Kabanová“, dílo inspirované Ostrovského dramatem „Bouře“ – v této opeře Janáček zobrazuje tragédii nešťastné ženy, stržené vírem vášně, ženy, která neunese pomyšlení na hříšnou lásku a volí dobrovolný odchod ze světa.
V opeře „Příhody lišky Bystroušky“ (podle R. Těsnohlídka) pak Leoš Janáček promítne lidské osudy od osudů zvířat, dílo přitom vyznívá jako óda na krásu přírody a její věčné sebeobnovování.
Další operou je „Věc Makropulos“, vytvořené podle dramatu K. Čapka.
Posledním Janáčkovým operním dílem je opera „Z mrtvého domu“, napsaná na motivy románu F. M. Dostojevského, opera kolektivní, bez hlavního hrdiny – opět, tak jako takřka ve všech Janáčkových dílech, je zde vyjádřen Janáčkův hluboký soucit s trpícím člověkem, Leoš Janáček hudebně ztvárňuje myšlenku, že v každém z nás, třeba i zločinci, je ukryta „jiskérka Boží“.
Leoš Janáček, jeden z nejpřednějších českých hudebních skladatelů, potažmo skladatelů světových, umírá 12. srpna roku 1928.