Maxmilián II. Habsburský, římský císař, český a uherský král, přichází na svět jako nejstarší syn císaře a krále Ferdinanda I. (viz Ferdinand I. Habsburský) a Anny Jagellonské 31. července roku 1527 ve Vídni.
V mládí se Maxmiliánovi dostává dobrého vzdělání – již jako mladík ale znepokojuje své okolí otevřenými projevy sympatií s nekatolickými vyznáními, stejně jako přátelskými styky s příslušníky německé protestantské šlechty. Pro následníka habsburského trůnu je ale jakýkoli příklon k reformaci nepřijatelný – Ferdinand I. a jeho bratr, římsko-německý císař a španělský král Karel V., se tedy pokouší Maxmiliána vzdálit z „nebezpečného“ středoevropského prostředí a žení ho proto s Karlovou dcerou, infantkou Marií Španělskou – sňatek se koná 13. září roku 1548 ve Španělsku.
Po svatbě pobývá Maxmilián II. ve Španělsku, kde je zástupcem nepřítomného Karla V. a jeho syna Filipa II. V roce 1550 odjíždí do říše a o rok později si do Rakouska přiváží manželku (výprava české šlechty, která jej při této příležitosti doprovází do Itálie, má pak velký význam pro pronikání renesance do českých zemí.
Na počátku šedesátých let 16. století začínají být Maxmiliánovi II. otevřené sympatie k protestantskému prostředí vážnou překážkou v jeho budoucnosti – svými postoji vzbuzuje nelibost nejen u svého otce, nýbrž i u svých španělských příbuzných a papežské kurie, nepevný, skoro až pochybný, katolík je pro ně jako příští císař jen těžko přijatelný.
Maxmilián II., když si uvědomí, že jeho sympatie k protestantům jsou mu na škodu, je rychle oželí – v únoru roku 1562 pak v Praze před svými příbuznými skládá slavnostní přísahu věrnosti katolické církvi.
Tím si otevírá cestu k vládě v Habsburské monarchii i na římský, případně španělský trůn. Dne 14. května roku 1562 se pak koná jeho korunovace českým králem (titulárním českým králem je přitom již od roku 1549), poté 24. listopadu téhož roku probíhá jeho volba a korunovace římským králem v římsko-německé říši (tím se stává uznaným nástupcem svého otce v císařské hodnosti). O rok později, 16. července roku 1563, je pak Maxmilián II. Habsburský korunován i uherským králem.
V průběhu Maxmiliánovi samostatné vlády po otcově smrti (v roce 1564) jeho sympatie k nekatolickému prostředí značně poklesnou – přitom protestantští stavové, kteří např. v Čechách představují převažující politickou sílu, do jeho osoby vkládají mnohem větší naděje, než jaké je král ochoten vyplnit.
Maxmiliánovou snahou je zachovat stabilitu v celém habsburském soustátí a současně nevyvolat roztržku se špičkami tehdejšího katolického světa – nezbývá mu tedy často nic jiného, než opatrně balancovat mezi tlakem nekatolických poddaných a nátlakem Madridu a Říma. Nekatolická stavovská opozice, na jejíž finanční podpoře je Maxmilián II. závislý, si dokáže postupně vynutit některé ústupky – v roce 1568 povoluje panovník dolnorakouské šlechtě nekatolické vyznání, tzv. augšpurskou konfesi. Též českým protestantům v roce 1575 ústně konfesi schválí.
Princip rovnováhy mezi oběma náboženskými směry, katolicismem a protestantismem, se snaží Maxmilián II. Habsburský udržet i v římsko-německé říši – tam se však často dostává, díky síle nekatolického hnutí, do defenzivy.
Za své vlády též musí Maxmilián II. čelit turecké expanzi – v roce 1566 zorganizuje neúspěšné proti osmanským Turkům do Uher.
Do roku 1575 se Maxmiliánovi podaří zajistit nástupnictví v českých a uherských zemích, stejně jako na císařském trůnu, pro svého nejstaršího syna Rudolfa (viz Rudolf II. Habsburský).
Na samém sklonku své vlády, v roce 1575, je Maxmilián II. Habsburský menší částí polských stavů zvolen polským králem.
Ještě k Maxmiliánovu osobnímu životu: se svojí manželkou, Marií Španělskou, má celkem 15 dětí, které přicházejí na svět v tomto pořadí: Anna, Ferdinand, Rudolf (budoucí císař Rudolf II.), Arnošt, Alžběta, Marie, Matyáš (budoucí císař Matyáš), Maxmilián, Albrecht, Václav, Fridrich, Marie, Karel, Markéta a Eleonora.
Císař a král Maxmilián II. Habsburský umírá 12. října roku 1576, během jednání říšského sněmu v Řezně. Pohřben je vedle svých rodičů pod renesančním náhrobkem v hlavní lodi pražské katedrály sv. Víta.