Jen několik let po skončení druhé světové války se z mladého československého důstojníka stal nepřítel komunistického režimu. Rudolf Macek odmítl smířit se s poválečným vývojem v Československu a zapojil se do odboje proti nastupující totalitě. Za svůj postoj zaplatil dvanácti lety v komunistických věznicích a uranových lágrech. Po roce 1989 se dočkal rehabilitace a uznání za svůj odpor vůči režimu.
Rudolf Macek se narodil 13. května 1925 v Náchodě. Jeho otec, bývalý československý legionář, zemřel po pracovním úrazu, když byly Rudolfovi pouhé čtyři roky. Vychovávala ho proto matka, která převzala rodinné sklenářství. Během mládí byl členem Sokola i skautského oddílu a za druhé světové války musel nastoupit k německé organizaci Technische Nothilfe, kde se podílel na stavbě protileteckých krytů a odstraňování škod po bombardování. Ke konci války se mu podařilo uprchnout a po osvobození se zapojil do odzbrojování ustupujících německých jednotek.
V roce 1947 absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích a nastoupil službu v československé armádě. Po komunistickém převratu v únoru 1948 však začal společně s dalšími důstojníky připravovat odbojovou skupinu, která se chtěla postavit případné sovětizaci Československa. Skupina shromažďovala zbraně a počítala s možností ozbrojeného odporu v případě změny politické situace.
Jeho činnost byla odhalena a 17. ledna 1950 byl zatčen. Státní soud jej o několik měsíců později uznal vinným z velezrady, pobuřování proti republice, vzpoury a dalších trestných činů. Přestože prokurátor původně navrhoval trest smrti, Rudolf Macek byl odsouzen k 22 letům odnětí svobody. Ve vězení nakonec strávil dvanáct let. Prošel pankráckou věznicí, vojenskou trestnicí v Opavě, Leopoldovem i uranovým táborem Bytíz u Příbrami, kde strávil nejdelší část trestu.
Na svobodu se dostal v roce 1962 na základě prezidentské amnestie. Protože jako bývalý politický vězeň nemohl vykonávat svou původní profesi, pracoval v dalších letech jako dělník, mimo jiné v gumárenském průmyslu a kamenolomu. Během pražského jara v roce 1968 se stal předsedou přípravného výboru náchodské organizace Klubu 231 sdružujícího bývalé politické vězně, po srpnové okupaci však jeho činnost opět skončila.
Po sametové revoluci se aktivně zapojil do obnovy Konfederace politických vězňů a stal se předsedou její náchodské pobočky. Působil také na ministerstvu obrany a podílel se na obnově demokratických struktur. Prezident Václav Havel mu v roce 1997 udělil Medaili Za zásluhy. Rudolf Macek zemřel 18. listopadu 2012 ve věku 87 let. Za svůj celoživotní postoj je dnes považován za jednu z výrazných osobností protikomunistického odboje.