Příběh Marie Švermové patří k nejrozporuplnějším v moderních československých dějinách. Dlouhá léta patřila mezi nejvýše postavené představitelky Komunistické strany Československa a podílela se na budování poválečného režimu. Přesto se během stalinských čistek sama ocitla mezi obviněnými, byla odsouzena na doživotí a několik let strávila ve vězení. Po rehabilitaci se s komunistickým režimem postupně rozešla a v roce 1977 se zařadila mezi signatáře Charty 77.
Marie Švermová, rozená Švábová, se narodila 17. ledna 1902 v Trnovanech na Teplicku. Po studiu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, které nedokončila kvůli politické činnosti, vstoupila v roce 1921 do Komunistické strany Československa. Brzy se stala jednou z nejvýraznějších představitelek komunistického mládežnického hnutí a později studovala na Mezinárodní leninské škole v Moskvě. V roce 1928 se provdala za významného komunistického funkcionáře Jana Švermu.
Ve 30. letech působila jako zástupkyně KSČ v Komunistické internacionále. Po zákazu činnosti strany odešla do Sovětského svazu, kde během druhé světové války pracovala v českém vysílání moskevského rozhlasu. Po smrti svého manžela během Slovenského národního povstání se po válce vrátila do Československa a rychle se zařadila mezi nejužší vedení KSČ. Stala se členkou Ústředního výboru, sekretariátu i předsednictva strany a zároveň byla poslankyní Národního shromáždění.
Po únoru 1948 patřila mezi nejvlivnější ženy komunistického režimu. Společně s generálním tajemníkem Rudolfem Slánským se podílela na budování stranického aparátu a organizační struktury KSČ. Její politickou kariéru však zásadně ovlivnily mocenské boje uvnitř strany. Po zatčení Otto Šlinga byla odstavena z funkcí, v lednu 1951 zatčena a později vystupovala jako svědkyně v procesu s Rudolfem Slánským. Sama byla v roce 1954 v takzvaném tajemnickém procesu odsouzena k doživotnímu vězení. Přiznání, která během vyšetřování učinila, byla podle historiků vynucena tvrdými výslechy.
Ve vězení strávila přibližně pět let. V roce 1955 jí byl trest zmírněn na deset let a o rok později byla podmíněně propuštěna. V roce 1963 byla soudně rehabilitována a během pražského jara se znovu zapojila do veřejného života. Po srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy se však dostala do konfliktu s nastupující normalizací a v roce 1970 byla z KSČ znovu vyloučena.
V dalších letech patřila ke kritikům komunistického režimu. Roku 1977 podepsala Chartu 77 a veřejně podpořila obranu lidských práv v Československu. Zemřela 14. února 1992 v Praze ve věku 90 let. Její životní osud dodnes připomíná, jak se i přední představitelé komunistického režimu mohli stát oběťmi systému, který sami pomáhali vytvářet.