Saddám Husajn, donedávna neomezený vládce Iráku, muž, který za své vlády rozpoutá na Středním východě dva krvavé válečné konflikty, přichází na svět 28. dubna roku 1937 ve vesnici al-Auja nedaleko města Tikrít na řece Tigris v Iráku jako syn extrémně chudých bezzemků, sunnitských muslimů.
Jako chlapec je Husajn fyzicky týrán otcem a jeho jedinou činností je povinnost starat se o několik ovcí, patřící rodině – školu začne pak navštěvovat teprve ve svých deseti letech, kdy se stěhuje ke strýci do Bagdádu.
Ve věku šestnácti let se Saddám Husajn pokouší o přijetí na bagdádskou vojenskou akademii – není přijat, důvodem jsou Saddámovy ubohé školní výsledky, které jsou důsledkem jeho pozdního nástupu do školy.
Cesta ke kariéře profesionálního vojáka je tedy pro Husajna uzavřená – obrací se tedy k nacionalistickému politickému hnutí a v roce 1956 se účastní neúspěšného pokusu o převrat, pokusu, jenž má za cíl svrhnout tehdejší monarchistický režim.
O rok později vstupuje Saddám Husajn do radikální politické strany Baas.
V roce 1958 se pak jedenadvacetiletý Saddám Husajn zaplétá do vraždy vládního úředníka v Tikrítu a je uvězněn – z vězení je ale po šesti měsících pro nedostatek důkazů propuštěn.
Přibližně ve stejné době provede generál Abdul Karim Qassim v Iráku vojenský převrat – strana Baas pak novou vládu krátce podporuje.
V roce 1959 se Qassim stává obětí neúspěšného kulometného pokusu o atentát – Saddám Husajn se na tomto pokusu podílí, ale podaří se mu utéct – později, když se pak dostává sám k moci, svoji úlohu na atentátu glorifikuje, tvrdí, že při útoku utrpěl vážná zranění a že při útěku musel přeplavat Tigris a probít se pouští do Sýrie… ve skutečnosti je však jen lehce zraněn, a to patrně některým ze svých soukmenovců, ve zmatku boje, jeho útěk je pak organizován dalšími členy strany Baas.
Následující čtyři roky se pak Saddám Husajn skrývá v Káhiře, kde navštěvuje právnickou fakultu, kterou ale nedokončí – v roce 1963, po zavraždění Qassima stoupenci strany Baas se pak Saddám Husajn vrací do Bagdádu, kde se poté začíná jeho strmý postup stranickou hierarchií.
V roce 1964 je strana Baas odstavena od moci – Husajn opět stráví krátký čas ve vězení.
V roce 1968 se ale strana Baas vrací k moci a Saddám Husajn se stává zástupcem předsedy revolučního velitelského výboru.
V následujících letech Saddám Husajn s využitím nemilosrdných bezpečnostních složek strany Baas a svých blízkých rodinných příslušníků pokračuje ve svém politickém vzestupu – jeho cestu k moci lemují vojenské čistky a zastrašování a vraždy nepřátel, zároveň Saddám Husajn zcela kontroluje tok finančních prostředků ve straně. V letech 1969, 1974, 1977 a 1979 nechává Husajn zatknout a popravit řadu členů šíitského i sunnitského kléru, stavějících se otevřeně proti politice Husajnova klanu.
V roce 1977 pak čtyřicetiletý Saddám Husajn formálně přejímá moc nad Irákem – v tomto roce se stává iráckým prezidentem. Zároveň s uchvácením moci se Husajn, v mládí odmítnutý student vojenské akademie, prohlásí polním maršálem a začíná se na veřejnosti objevovat v polní uniformě a černém baretu.
Po svém uchopení moci se pak Saddám Husajn krátký čas snaží budit dojem panovníka, jenž má zájem o rozvoj země – pokouší se obrovské státní příjmy z prodeje ropy využít pro zlepšení vzdělání, zemědělství a celkové životní úrovně v zemi – brzy ale rezignuje a obrací svoji pozornost k sousednímu Íránu, který v roce 1980 napadne s cílem získat ještě bohatší zásoby ropy a stát se světovým vůdcem arabského lidu. V domácí politice přitom Husajn systematicky zastrašuje opozici prostřednictvím poprav, vražd, mučení a sexuálních útoků proti ženám politických oponentů – střízlivé odhady hovoří o přibližně deseti tisících popravených.
Když pak Husajn po zahájení války s Íránem svým divizím nařizuje nekoordinovaný frontální útok na íránské pozice, chlubí se tím, že „Irák je stejně velký jako Čína, větší než Sovětský svaz a stejně velký jako Spojené státy …“
Když ale irácká ofenzíva proti Íránu selže, neváhá Husajn vlastní rukou zavraždit jednoho z neúspěšných velitelů. Když je v roce 1983 odražen íránskými vojsky další masivní irácká ofenzíva, nechá Husajn popravit více než tři sta vyšších důstojníků své armády – projevit nesouhlas se Saddámem, nebo se mu znelíbit, znamená v této době v Iráku totéž jako spáchat sebevraždu…
V dalších letech války Husajn často navštěvuje frontu, vždy za velkého zájmu jím ovládaných státních médií – význam Husajna jako vojáka ale spočívá pouze v tom, že má možnost za zisky z ropy nakoupit v Sovětském svazu a v Číně moderní zbraně. Během války nařídí Husajn použití chemických zbraní, bez skrupulí též nechává popravit několik tisíc íránských zajatců, majících přitom status válečných zajatců.
Po osmi letech krvavých bojů, bojů, jež přinášejí na obě dvě válčící strany statisíce obětí na životech, je uzavřeno příměří – Husajn přitom nedosáhne ničeho z toho, co si před válkou předsevzal.
Vedle krutostí spáchaných na obyvatelích Íránu a vedle vražd vlastních důstojníků páchá Husajn další zločiny na etnických menšinách, žijících v Iráku. V letech 1987-88 obviní příslušníky kurdské menšiny z pomoci Íránu a v rámci tzv. operace Anfal, operace nesoucí všechny prvky genocidy nechá povraždit přibližně padesát až sto tisíc Kurdů – během této operace též pověřuje Alího Hasana al-Madžída („chemický Alí“) bombardováním kurdského města Chalabžda – výsledkem je více než pět tisíc mrtvých žen, mužů a dětí, dalších deset tisíc lidí je vážně zraněno. Tento čin je v moderní historii činem zcela bezprecedentním.
Dne 2. srpna roku 1990 pak Husajnův Irák napadne sousední bohatý Kuvajt – Saddám Husajn pak, po obsazení tohoto ropného ráje prohlásí, že připojuje Kuvajt jako novou provinci k Iráku.
V reakci na toto napadení se pak v Saudské Arábii shromáždí vojska mezinárodní koalice vedené Spojenými státy americkými – začátkem roku 1991, když Saddám Husajn nehodlá okupovaný Kuvajt opustit, je pak leteckými, a posléze pozemními, útoky zahájena Pouštní bouře, jejímž (úspěšným) cílem je osvobození Kuvajtu a porážka Husajnovy armády.
28. února roku 1991 pak válka končí – porážka Husajnovy armády je přitom katastrofální, je zabito přibližně deset až patnáct tisíc iráckých vojáků, dalších třicet až padesát jich je raněno, více než osmdesát tisíc jich zajmou spojenecká vojska.
Po skončení války ale dochází k poměrně nepochopitelnému kroku spojenecké koalice – přestože by neměl být problém poraženého diktátora zajmout, je Saddám Husajn ponechán u moci. Tohoto faktu pak Husajn využije k pomstě – hned v březnu roku 1991 jeho vojenské jednotky povraždí na třicet až padesát tisíc Iráčanů v Nadžafu, Kerbelá a dalších jihoiráckých městech, která po vítězství spojeneckých vojsk proti Husajnově režimu povstanou.
Teprve deset let po válce v Zálivu, po útocích bin Ládinovy (viz bin Ládin, Usáma) Al-Kajdy na budovy Světového obchodního centra v New Yorku a po americkém vyhlášení války světovému terorismu, je režim Saddáma Husajna v roce 2002, poté, co vojska Spojenců napadnou Irák, obviněný z nedodržování sankcí OSN, zakazující mu vývoj zbraní hromadného ničení, pokořen – Saddám Husajn je svržen a po několikaměsíčním skrývání se je pak v polovině listopadu roku 2003 americkými vojsky nedaleko Tikrítu zadržen.
Jeho další osudy jsou nyní v rukou soudu, před nímž se bude zodpovídat se svých zločinů – tento soud nakonec Husajna uzná vinným ze zločinů proti Iráčanům a 30.12.2006 je Saddám Husajn popraven oběšením.