Matka Tereza, vlastním jménem Agnes Gonxha Bojaxhiu, patrně nejznámější misionářka dvacátého století, zakladatelka řeholního řádu Misionářky milosrdenství, přichází na svět 27. srpna roku 1910 jako nejmladší dcera úspěšného obchodníka v makedonské (tehdy albánské) Skopji, dcera, která se již ve svých dvanácti letech rozhodne, že se stane řeholnicí, řádovou sestrou a kterou již tehdy více než Evropa přitahují země Orientu.
Když balkánské války, a poté i první válka světová, změní politickou mapu světa a Skopje se najednou ocitá v Makedonii, rozptýlí se rodina Bojaxhiuvých po světě – Agnes se ocitá v Irsku, kde ve svých osmnácti letech vstupuje do řádu loretánských sester – důvodem je hlavně to, že řád vyvíjí své aktivity hlavně v Indii, v zemi, jež ji mocně přitahuje.
Po krátké přípravě v Dublinu odjíždí pak Agnes ve svých devatenácti letech do vysněné Indie odjíždí – v Dárdžilingu pak skládá slib novicky a přijímá jméno, pod kterým ji později pozná celý svět – Tereza. V Dárdžilingu pak sestra Tereza vyučuje na misionářské dívčí škole zeměpis, a protože je nadprůměrně nadaná a má vynikající organizační schopnosti je jí brzy svěřeno vedení Vyšší misijní školy St. Mary´s High School v Kalkatě.
V roce 1946, když pocítí, že jí práce ve škole nepřináší již uspokojení, sestra Tereza opustí loretánský klášter a začíná se věnovat nejchudším a umírajícím. O další tři roky později, když je kolem ní soustředěno již mnoho mladých dívek, zakládá Tereza kalkatský řeholní řád nazvaný Misionářky milosrdenství (někdy nazývaný též Misionářky lásky či řád milosrdenství).
Vatikán uzná nový řád, řídící se františkánskými principy 7. října roku 1950 (dnes je Misionářek milosrdenství kolem tří tisíc a pracují ve více než 500 nemocnicích, útulcích pro chudé a umírající atd., ve více než sto zemích světa).
Terezin řád má přísný režim – jeho členky vstávají již ráno o půl páté, následuje ranní modlitba v pět, v šest se pak sestry shromažďují na mši v prosté kapli. Po mši některé snídají, jiné se pouštějí do každodenního rituálu praní sárí. Sestry řádu nevlastní žádný majetek, vedou asketický život bez nejmenšího pohodlí a zábavy.
Nový řád brzy začíná být známý – Tereza začíná zakládat útulky. Prvním je útulek pro umírající, sestry řádu při svým cestách po Kalkatě doslova sbírají po ulicích umírající, aby jim dali možnost zemřít v alespoň trochu důstojných podmínkách, následuje útulek pro sirotky a opuštěné děti, následují nemocnice a školy. Zpočátku neznámá řeholnice dokáže během několika roků vyvinout obrovské úsilí a odvést neobyčejnou organizační práci.
Za tuto a jinou práci je sestra Tereza oceněna – v roce 1979 se stává laureátkou Nobelovy ceny míru.
Sestra (Matka Tereza, jak se jí začne později říkat) toho pak za svůj život udělá opravdu hodně – po rozšíření řádu za hranice Indie, do takřka celého světa, navštěvuje bolavá místa planety, navštíví např. osadu, kam jsou přesídleni lidé, kterým vzala domovy černobylská havárie, je i v obleženém Bejrútu, kde zachraňuje děti ohrožené válkou – nakonec jich v rozvalinách města najde, zmrzačených a nemocných, na šedesát a všechny se jí je podaří evakuovat do bezpečí.
Je to málo nebo hodně – šedesát zachráněných dětí? Matka Tereza na tuto otázku odpovídá: „Mě nezajímá dav. Kdybych viděla davy ubožáků, nikdy bych nemohla svoji práci začít. Zajímá mě jen můj bližní, jednotlivec, tomu mohu pomoci, a tak pomáhám…“
V roce 1985, při oslavách čtyřicátého výročí založení OSN, má premiéru dokumentární film s prostým názvem „Matka Tereza“. Film vzniká pět let, jeho autorky, známé americké dokumentaristky Ann a Janette Petrioovy (slovem dokument doprovází David Attenborough), zachycují ta nejzbídačenější místa naší planety – Etiopii vysílenou hladomorem, Guatemalu po ničivém zemětřesení, otřesné brlohy na okrajích zářivých velkoměst – všude tady se snaží Matka Tereza pomáhat.
Matka Tereza ale nemá jen příznivce a obdivovatele – v roce 1996 je natočen film s provokativním názvem „Matka Tereza: Anděl pekla“, v němž je obviňována ze solidarity s diktátorskými režimy, kterým prý dovoluje, aby se za příspěvky na její útulky hřáli v její popularitě. Po filmu pak následuje knižní verze Christophera Hitchense, v níž autor kritizuje nedostatečnou lékařskou péči o nemocné a umírající v domech řádu milosrdenství, údajné snahy Matky Terezy získávat své pacienty pro křesťanskou víru, její odmítání potratů a antikoncepce a již zmíněné styky s diktátorskými režimy…
Matka Tereza a Česká republika – k tomu lze říci snad jen to málo, že Matka Tereza přijíždí do českých zemí třikrát. Poprvé ještě za socialistického Československa, v roce 1984, kdy ji pozve kardinál Tomášek (viz Tomášek, František), podruhé pak v roce 1990, kdy je v Československu na pozvání prezidenta Václava Havla (viz Havel, Václav). Téhož roku získává v Praze 6, v ulici Na Zátorce jednopatrovou vilu pro zřízení útulku svého řádu. Naposledy pak Matka Tereza navštěvuje Československo (tehdy už Českou a slovenskou federativní republiku) v roce 1992, kdy její sestry zakládají útulek v Bratislavě – Rači.
V roce 1996 se Matka Tereza, těžce nemocná (má voperovaný kardiostimulátor a za sebou několik infarktů myokardu) a unavená stářím, rozhodne předat vedení řádu některé zástupkyň. Po dvouměsíční poradě nakonec sestry generální kapituly řádu zvolí za novou představenou řádu třiapadesátiletou sestru Nirmalu, bývalou hinduistku, která konvertovala ke katolictví.
5. září roku 1997 pak Matka Tereza umírá – v Indii je ihned vyhlášen státní smutek, vlajky jsou spuštěny na půl žerdi. Tělo zesnulé je pak vystaveno v kalkatském kostele sv. Tomáše – rozloučit se přijdou statisíce lidí.
V sobotu 13. září je Matka Tereza pohřbena – osm indických vojáků vynáší z chrámu její tělo zabalené do státní vlajky na dělovou lafetu, stejnou, která před padesáti lety převážela tělo Mahátmy Ghándhího. Pohřebního úřadu se pak účastní na dvacet tisíc hostů.